Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Opera za Jiřího Heřmana

    Jiřího Heřmana (1975) si přivedl Ondřej Černý jako jediného nového šéfa. Operní režisér už na škole zaujal novou jevištní poetikou, poté výjimečnými produkcemi sdružení in spe, ale neměl zkušenosti s řízením stálého velkého operního souboru. Po nástupu do funkce udělal řadu manažerských i lidských chyb, které plynuly také z jeho umanutosti a smyslu pro preciznost. Uměl proti sobě poštvat lidi. Hodlal především vytvořit prostředí pro soustředěnou pečlivou práci, snížil počet premiér na čtyři až pět za sezonu a každou považoval za jedinečný výjimečný projekt. Neuznával „provozní“ inscenace, v provozu Národního divadla se však nevyhnul kompromisům a konfliktům se spolupracovníky. Usiloval získat pro Národní divadlo významné spolupracovníky na vrcholu tvůrčích sil, šéfdirigentem ustanovil v zahraničí etablovaného Tomáše Netopila, sem tam přivedl výrazné a přesně obsazené evropské pěvce (Gun – Brit Barkmin), ale postupně budoval mladý relativně stálý soubor z českých interpretů mladé a střední generace.

    Snažil se operu Národního divadla posunout od letité představy, že se má především starat o českou klasiku. Sklidil za to hodně podle mého nespravedlivé kritiky. Cyklus české národní opery byl jen jedním z pěti, jimiž Heřman dramaturgicky definoval svůj umělecký program, na slibované autory Foerstera, Fibicha a další v provozu Národního divadla nedošlo a dojít sotva mohlo, ale Heřman napřel síly k hledání nových interpretačních možností českých oper. Nezačal šťastně Prodanou nevěstou, svým výkladem Rusalky vyvolal kontroverze, nicméně inscenace zapadla do evropské vlny zájmu o tuto Dvořákovu operu. Sám uvedl v prestižním pojetí Martinů Hry o Marii, ale především Jakobínem předvedl možnou nosnou a diváky přijímanou novou interpretaci české klasiky. Významné byly též janáčkovské projekty Roberta Wilsona Káťa Kabanová a Christophera Aldena Věc Makropulos. Nakonec právě interpretační program českých oper posouval operu Národního divadla do velkého operního světa.

    Nejambicióznější cyklus barokních oper zahájil sám Heřman inscenací Monteverdiho Orfea, ale výraznějších úspěchů dosáhl jen s Mozartem v režijním pojetí manželů Herrmannových. Cyklus současných světových oper se prakticky nerealizoval, což považuji za největší manko jeho šéfování, na němž lze demonstrovat střet idealisty Heřmana s produkčními mezemi Národního divadla a jeho rozpočtu. Koncertní cyklus přivedl do Národního divadla výrazné osobnosti, také Magdalenu Koženou, když realizovat dohodnutou jevištní spolupráci se nezdařilo, také koncertní provedení Straussovy Salome – ta však patřila na jeviště!

    Nejpodstatnější výsledky měl Heřman s cyklem světové opery, zejména svými „šéfovskými“ inscenacemi: Gloriana B. Brittena a Parsifal Richarda Wagnera měly světové parametry. Podobně v jiné poetice Příšerné děti Philipa Glasse. Jak a proč psát a realizovat nové opery ukázal Heřman projektem Marka Ivanoviće Čarokraj, který se stal diváckým hitem stejně jako Březinova a Nekvasilova opera Zítra se bude, počatá však ještě za Daniela Dvořáka.

    Jiří Heřman byl mnohým trnem v oku, právem i neprávem. Výtky v oblasti řízení a zejména ekonomického chování jen pršely, doložit je však není čím. Zato je zřejmé, že Heřman posunul operu Národního divadla na cestě do Evropy o podstatný kus a má tu za sebou pár vynikajících projektů. Že nemohl dokončit svou koncepci ve chvíli, kdy vydávala nejlepší výsledky, považuji za největší oběť transformaci.


    Komentáře k článku: Opera za Jiřího Heřmana

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,