Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Opera z historické příručky

    Léo Delibes – Lakmé. Známé spojení patrně pro všechny, kteří se zajímají o operu. K tomu vyhlášená tzv. zvonková árie. Ale sotva kdo operu viděl na jevišti! Ústecký ředitel a režisér Tomáš Šimerda dílo vytáhl z archivu trochu jako kuriozitu, ale zřejmě hlavně pro virtuózní koloraturní part titulní hrdinky, v němž se mohla blýsknout opora zdejšího souboru Anna Klamo. A blýskla se notně nejen zvonivými tóny koloratur, ale i vláčnou kantilénou – a pro roli brahmánské kněžky má i šarm a krásu. Opět je třeba přičíst Šimerdovi schopnost poskytnout pěvcům správné úkoly ve správný čas, a to je pro jejich kariéru neocenitelné. V ústeckém souboru se také poznenáhlu prosazuje tenorista Jaroslav Kovacs, který za poslední roky vyzrál až do obtížných rolí. I když zrovna pro part britského důstojníka Géralda nemá patřičně jisté a uvolněné výšky, vynahrazuje to barvitou znělou střední polohou. Konečně zmiňme i pěkné provedení postavy služky Maliky Lenkou Schützovou a s potěšením konstatujme, že jako obvykle není v obsazení žádná slabina. Ani orchestru a sboru pod taktovkou Norberta Baxy nedělala partitura žádné potíže.

    Jenže jiný než pěvecký důvod pro uvedení Lakmé nenacházím. Hudba opery je zcela poplatná dobovému pojetí exotiky, až legračně výpravná, s naivními orientálními názvuky, přitom postavená víceméně na jednom efektním melodickém motivu, jehož opakování je až nepříjemné. Je to hudba hodna naivismů starých cestopisů plných tajemných lásek a bojů s divou zvěří a domorodci. Komplikované neobratné libreto ještě podtrhuje neobratnou a vlastně bulvární cestopisnou literaturu a bylo by nejlépe, pokud už se vůbec opera dostane na jeviště, sehrát ho s patřičnou ironií a nadhledem. Režiséru Tomáši Šimerdovi opera případně připomněla oblíbenou klučičí četbu, a sice hrdinného kapitána Korkorána. Píše v programu na vysvětlenou, proč rozehrává předehru zcela mimo hudební kontext scénou chlapečka, kterého zahání maminka od knížky na kutě. A pak se dítěti zřejmě celý příběh zdá a jak to ve snech bývá, ocitne se v pyžamu mezi postavami, motá se jim pod nohama a zapojuje se občas do vlastního dění. Příklad popisné ilustrace na jevišti a soudě dle premiéry už jen technicky nedořešený či nedozkoušený, protože chlapec vskutku místy pěvcům překáží. Příklad mechanicky vymyšleného a popisně realizovaného rámce jinak starobylé jevištní estetiky, zřejmě odvozené z operních konvencí skladatelovy doby, jenže těch, které už v polovině 19. století byly zastaralé stejně jako Delibesova podbízivá opera, spotřební zboží své doby: Šimerda jen načrtnul seskupení aktérů, kostýmovaných s naivitou operety, s vnějškovou gestikulací, operním postáváním či ladným vzpínáním rukou, o situacích mluvit nelze. Odpovídá to sice estetice partitury, ale co s tím dnes? Notabene s chlapečkem v pyžamu. Chudou scénu bych nevyčítal inscenaci, ale ústecké radnici, která drží divadlo sotva nad vodou, na druhou stranu právě v chudém divadle je příležitost ukázat tvůrčí bohatství, jenže ústecká Lakmé je inscenačně chudá především názorem na operní divadlo.

    Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem – Leo Delibes: Lakmé. Dirigent Norbert Baxa, režie Tomáš Šimerda, scéna Vladimír Soukenka, kostýmy Mlada Šerých, sbormistr Milan Kaňák, choreografie Vladimír Gončarov. Premiéra 28. ledna 2011.


    Komentáře k článku: Opera z historické příručky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,