Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Opera smutné postavy

    Uvést u nás půlstoletí nehranou operu Julese Masseneta Don Quichotte je sice dramaturgický čin, je však otázkou, nakolik vhodný v současné nedobré a finančně nejisté situaci Státní opery Praha. Je sympatické, že navzdory jí se v SOP nedrželi při zdi, ovšem zdá se, že přece jen k reprezentativnějšímu dokončení ambiciózního projektu chyběly síly.

    Nejvíc patrné je to na obsazení. Operu a její titulní roli napsal skladatel pro samotného Fjodora Šaljapina (premiéra 1910), jenž ji také proslavil, u nás ji zřejmě jedinkrát v polovině 60. let zpívali Jaroslav Horáček a Eduard Haken, jehož 100. narozeninám inscenaci v SOP Praha věnovali. Srbský basista Ivan Tomašev (alternuje Rubén Amoretti) však roli dostál víc vysokou postavou než málo barevným, objemem menším basem, pro obtížný part v prostoru Státní opery málo průrazným a zanikajícím v orchestrálním předivu. Charisma pěvci také nepřebývá, i když herecky postavu drží poctivě. Pokud ve Státní opeře nedokázali najít výraznější osobnost, asi se do projektu neměli pouštět – a nedá mi, abych nepřipomněl, že podobné přehmaty či nedůslednosti se zahraničními pěvci se tu stávají. Basbarytonista Noé Colin je pěkně kulaťoučký podsaditý Sancho Panza a part zvládl lépe, a nakonec i postavu koncipovanou režisérem Jiřím Nekvasilem do podoby cirkusového klauna: oba ústřední muži příběhu mají být smutní, už nikomu nepotřební klauni, jsou hlavními nositeli sentimentu a nostalgie, kterou inscenátoři z partitury vyčetli jako základní emocionální polohu inscenace a vtělili do felliniovského filmového prostředí z 50. let minulého století. Massenetovy lyrické hudební sentence, ať už zpívané nebo orchestrální, vskutku takové inspirace navozují, na první pohled se úmyslu nedá nic vytknout, jenže přemíra nostalgie a lyriky, které chybí kontrasty ať už v jakékoli součásti jevištního dění, inscenaci nakonec umrtvila.

    Například v bulharské Sofii se tohoto nebezpečí vyvarovali až drasticky pojatými komickými výjevy, vyšli zřejmě z podtitulu opery „heroická komedie“, také monotónní proud Massenetovy hudby jak jen mohli, tak narušili zvukovou a tempovou dynamikou, a výsledku to rozhodně prospělo. V Praze naopak dirigent Heiko Mathias Förster Massenetovu hudbu unyle lyrizoval, spolehlivě hrajícímu orchestru pro takové řešení přece jen chyběla brilance souhry, která by vedla k barevnějším valérům, a tudíž ozvláštnění a oprávnění takové interpretace. Volnými tempy vystavil dirigent i další aktéry značným obtížím, které na premiéře zvládali jen ztěžka: Andrea Kalivodová jako Dulcinea v podobě filmové divy sice netlačí na hlas, ale místy nejistě intonuje a také v prostoru zaniká, herecky jí zbývá pózovat jako na módní přehlídce. Zřejmě i tato reminiscence byla součástí evokace Felliniho Sladkého života, ale pak se v sice případných, nicméně zvnějšku implantovaných významech ztrácí logika operního příběhu. Pěvecky se nijak nevytáhli ani interpreti episodních rolí (Hana Jonášová, Martin Šrejma ad.).

    Úběžníkem inscenace tak je vizuální a emotivní připomínka Felliniho filmů. Jiří Nekvasil pečlivě zalidnil a zorganizoval výtvarně libé dění v poetickém jemně nasvíceném prostoru Daniela Dvořáka plném dobových propriet. Nelze si nevzpomenout na někdejší jevištní obžerství Jozefa Bednárika, trochu i na inscenaci opery Bubu z Montparnassu E. F. Buriana, tedy poetiku u Nekvasila ne tak častou. Rád kvituji, že režisér také víc než obvykle propracoval herecké akce a situace, jimž škodily jen některé neobratnosti a sem tam nedůslednosti, nejhloupější snad v nesecvičeném stepařském čísle – součástí pestrého dění jsou pouliční komedianti, tanečníci, zpěváci, bohaté kostýmy. Do pitoreskního světa dobře zapadá i funkční Fiat 500 jako dopravní prostředek Dona Quichotta, Sancho Panza s obrovským pytlem na zádech za ním jezdí na motocyklu. Je na co se dívat, jen se v té přemíře lyriky a nostalgie utopil už tak chatrný příběh, použitý už Massenetem hodně účelově. Bez opravdu výrazných osobností zůstalo jen u potemnělých obrazů. Nasazení všech, zmiňme i dobře připravený sbor, si však zaslouží pochvalu, na inscenaci se odvedlo hodně dobré práce.

    Státní opera Praha – Jules Massenet: Don Quichotte, heroická komedie na libreto Henriho Caina. Dirigent Heiko Mathias Förster, režie Jiří Nekvasil, výtvarník scény Daniel Dvořák, kostýmy Josef Jelínek, choreografie Števo Capko, sbormistr Tvrtko Karlovič a Adolf Melichar, spolupráce Katedra pantomimy Hudební fakulty AMU v Praze, spoluúčinkují akrobaté souboru SACRA CIRCUS. Premiéra 18. března 2010.


    Komentáře k článku: Opera smutné postavy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,