Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    OPERA IBSEN/Přízraky (PRO A PROTI)

    Přízračné obrazy podle Nebeského

    (pro)

    Nazvat inscenaci „operou“, aniž by šlo o plně zpívané hudebně-dramatické dílo, je programové vyhlášení. A je to především inscenační podoba, forma a struktura, kterou Jan Nebeský a jeho tým z Divadelního spolku JEDL takto – možná opovážlivě – označují. Ovšem nejen ta. Je to i práce s textem, úprava předlohy. Tvůrci Ibsenovy Přízraky posouvají – dalo by se říct až dekomponují – do podoby sólových či dialogických „operních“ výstupů. Jen zcela výjimečně je na jevišti víc postav. Ty začasté jednotlivé části textu opakují, zdůrazňují některé věty či slova, jako by to byly hudební fráze. Hudba dění podtrhuje, ovšem spíše jako zvukově-prostorový doprovod, který zdůrazňuje atmosféru.

    Přízraky u naddimenzovaného stolu. Zleva Magdalena Malá (Regina), Miloslav König (Osvald) a Lucie Trmíková (paní Alvingová) FOTO ZUZANA LAZAROVÁ

    Obdobně stylizované – groteskně absurdní, opulentně olbřímí – jsou kostýmy, herectví a vlastně i prostor rajského dvora kláštera sv. Gabriela, kde se inscenace odehrává. Strohost obrovské haly s průhledy do prázdných chodeb, kde občas vidíme pohyby postav, modernistický prosklený strop směřující „do vesmírné tmy“ se propojují s tématem hry.

    Uprostřed stojí obrovský naddimenzovaný stůl, kolem něj tři obdobně obrovská a vysoká křesla. Postavy, nacpané do jakýchsi sci-fi zvířecích kostýmů, se na nich, pod nimi i kolem nich pohybují, polehávají a posedávají jako kafkovští brouci lapení do pavučin vlastních fobií, přetvářek a strachů. Nic mezi nimi ani v nich není vřelého, opravdového. Faleš a přetvářka jako by byly vryty do všech postav, do prostoru, kostýmů, projevu herců i do všech zvuků. Nelze se jich zbavit, nelze je odvalit. Vše je neúprosně dané, zpečetěné.

    Nebeský svou režií a Trmíková úpravou textu vytvářejí z Ibsenova společenskokritického – v zásadě dobového – příběhu všeplatný antický mýtus o osudové předurčenosti viny a neodvratitelných důsledcích jejího skrývání. Spíše obraz než drama, spíše apokalyptická vize o destrukci živého člověka v bigotním světě přetvářky než příběh jedné rodiny, jednoho místa, jedné doby. Aspoň tak jsem vnímal – a podle mě je třeba vnímat – tuto inscenaci. Jako fascinující jevištní plátno s naddimenzovaně vykreslenými – opulentními – situacemi, sceneriemi a figurami v nich.

    Čím stylizovaněji, pitoreskněji si herci počínali (například Petr Jeništa jako Jakub), tím příhodněji působili. Představení se tak posouvalo z hranic intelektuálního textu a příběhu do hudebně vizuálního světa obrazů a zvuků, jež působí samy o sobě. Ačkoli se pochopitelně vždy vztahují k původním inspiracím a zdrojům – či na ně přímo odkazují –, jsou ryze autorské, stylotvorné. Nebeský se tak dnes svým způsobem řadí mezi výtvarníky typu Josefa Bolfa, Jiřího Načeradského, Michaela Rittsteina, Jaroslava Róny či Tomáše Císařovského. Své vize, své obrazy – na rozdíl od nich – otiskuje do hudebně vizuálního dramatického díla, do divadla. Tím se blíží současné performanci, tanci, opeře. Proto možná své dílo tak nazval.

    Vladimír Hulec

    Hra s několika zpěvy, nikoli opera

    (proti)

    Gabriel Loci se teď jmenuje pomalu se rozpadající interiér beuronského kláštera na Smíchově, představení OPERA IBSEN/Přízraky se hrálo v Rajské zahradě, tedy dřívějším meditačním prostoru. Genius loci, pokud ještě nějaký zůstal, se neprojevil.

    Na chodbě před vchodem do dvora se opakovaně promítaly na primitivní plátna dost naivní videoklipy od Tine Surel Lange: ženská postava odmotávající a strhávající ze sebe průhlednou polyetylenovou fólii. Domníval jsem se, že tak bude vypadat inscenace. Byla jiná, ale cílevědomou devastací Ibsenova dramatu svým způsobem podobná.

    S třičtvrtěhodinovým zpožděním (bez vysvětlení důvodu, nedej bože omluvy) začalo představení, v prvních minutách spíš absurdní divadlo. Po instrumentálním úvodu/předehře následovala próza: u hypertrofovaného stolu se třemi židlemi se paní Alvingová s pastorem dohadovala, zda stavbu plánovaného útulku pojistit či nikoli – zacyklené repliky se opakovaly. Groteskní kostýmy obou podtrhovaly dojem absurdity.

    Poté se objevila Magdalena Malá (Regina), jediná pěvkyně v celé inscenaci, označované jako opera, malé, zavalité postavy (zase podtrženo kostýmem), trošku zazpívala a děj se potom chvíli začal blížit Ibsenovi, silný groteskní akcent ovšem přetrvával. (Všichni účinkující měli kontaktní mikrofony, přesto jim nebyla některá slova rozumět!)

    Prakticky navzdory všem přidaným výtvarným symbolům (v závěru kozlí rohy na Jakubově hlavě, Osvald v trikotu tělové barvy s umělým pohlavím) zůstávaly ostrůvky intenzivního působení skutečného Ibsenova textu. Ten byl ve své době takřka skandální námětem (náznak incestu – Osvald Alving se zamiluje do své nevlastní sestry Reginy, on sám se vrátí ze studijního pobytu v Paříži jako umírající syfilitik) i jeho vyústěním (svého smrtelně nemocného syna matka zabije). V této inscenaci však jeho smrt naznačilo obnažení: paní Alvingová (Lucie Trmíková) v nafouklé modré kombinéze mu rozepne na zádech zip a Osvald (Miloslav König) se vysouká z kostýmu. Dohraje nahý.

    Režisérovo rozvažování nad textem, citované v programu jako úvod k první zkoušce, se mi v inscenaci nezjevilo, teprve po přečtení jeho explikace jsem se dozvěděl, „o čem se hrálo“.

    Posluchačsky vstřícná hudba zvláštního instrumentálního souboru (cimbál, baskytara, kytara, tuba a bicí) se nejvíce uplatnila v předehře a mezihrách, také pomáhala činohercům udržet intonaci v recitativní deklamaci krátkých úseků. Funkčně šlo o scénickou hudbu, inscenace je hra s několika zpěvy, nikoli opera.

    Byla to poslední repríza, plno, úspěch s nadšeným ječením.

    Jan Dehner

    Divadelní spolek JEDL, Praha – Henrik Ibsen, Matouš Hejl, Lucie Trmíková: OPERA IBSEN/Přízraky. Překlad František Fröhlich, režie Jan Nebeský, hudba Matouš Hejl, scéna Jan Nebeský a Petra Vlachynská, kostýmy Petra Vlachynská. Premiéra v Gabriel Loci Praha 10. dubna 2022 (psáno z premiéry, respektive reprízy 12. dubna). Nové nastudování inscenace v orchestrální úpravě se odehraje 26. června na festivalu NODO / Dny nové opery Ostrava.


    Komentáře k článku: OPERA IBSEN/Přízraky (PRO A PROTI)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,