Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Óňa Šulc píše z Přeletu (No. 2)

    Oproti pátku byla sobota výživnější. Setkání českého šafránu pokračovalo v duchu převážně prodětském a kromě jasné budoucnosti jsme mohli nahlédnout do stinných zákoutí oboru. A protože se blíží udílení Erika, rozhodl jsem se už dnes, soukromě, udělovat bludišťáky.

    Když dva dělají totéž…

    Otvírákem dnešního dne byl pan Hugo Světýlko, který svým „Bílá hůl, slepce půl“ stvrdil, že se tito dospělí nebudou brát vážně. Inscenace domácího Minoru Moje první encyklopedie nabízí divákovi (a nejen dětskému) různorodý pohled lidí na úspěch, širokou nabídku povolání i pestrý svět; ráno vyhrála nejen nenásilným, ale přesto rychlým střihovým představením postav, ale hlavně velmi příjemnou hlasovou intenzitou, která z velkého sálu Minoru vytvořila komorní prostor pro hry a osobní zpovědi. Herci nepoužívají žádné triky, komunikují s dětmi s nadhledem a zároveň s úctou k jejich nápadům a návrhům. Využívají pravidla: „slyšet je ten kdo mluví potichu“ a na děti to zázračně funguje. Tempo diváka neukolébá, jednotlivé příběhy mají spád. Jen jsem tiše zavzpomínal na besídku k jednomu angloamerickému svátku, která se konala minulou středu v nejmenovaném obchodním středisku u Edénu, kde čarodějnice používaly naprosto stejné motivační  prostředky, ale jejich vulgární provedení vypadalo spíše jako kdyby právě přešly silnici od stadionu.

    K druhému srovnání mi poslouží včerejší Neklan. Ačkoliv text Neklana je napsán vtipně a svěže, přece jen nedosahuje rafinovanosti Encyklopedie. Obě inscenace mají podobný ‑ vzdělávací – záměr. Rozdílné je pouze věkové zaměření. Tady má samozřejmě Encyklopedie velkou výhodu, protože autor může předpokládat, že pro diváka bude zajímavá každá informace, zatímco Neklan musí bojovat se starším a leckdy protivně namyšleným publikem a snaží se mu tedy místo zajímavostí v podobě informace vrazit zajímavost v podobě vtipu. Režisér Adámek ale v Encyklopedii drží linii a každou, byť postranní, informací míří zpět k tématu, za což má bludišťáka navíc.

    Musím se přiznat k jedné věci. Nelíbí se mi naše státní hymna. Je to odrhovačka. Je to vítězství konzumu, davu a patosu  nad uměním. Zlatého bludišťáka získává Encyklopedie za verzi hymny, z které jsem se neosypal.

    „Zlatý voči, pane redaktore!“

    Od první chvíle jsem si říkal, kam až mohou s tím diletantismem zajít. Zlaté kuře jabloneckého Spolku loutkářů Vozichet bylo tedy za á: pohádkou pro dospělé plnou trapnosti, humoru a morality. Za bé: pohádkou pro děti.

    V prvním případě herci skvěle zvládali pěvecké party, taneční čísla a krásně trapně působili při nepřehledném vylézání a zalézání za paravan, ať už s loutkou nebo bez. V tomto případě byla inscenace pojata jako satira, tepající nešvary našeho muzikálového a vůbec hudebního průmyslu. (falešný zpěv a texty jako: „táta chvátá/vyndal nohu z bláta/ už netlačí mě pata…“ – no úplný Michal David). Navíc inscenace „nastavuje zrcadlo“ současnému soudnímu systému a říká že táta je někdy mnohem lepší táta než máma. A pokud ne, tak může být alespoň stejně dobrý rodič. V tomto případě trochu postrádám navázání na skutečnost, že se do našich lesů vracejí vlci.(Ve hře vystupuje dítě kuře, matka liška a otec vlk).

    V druhém případě stále nevadí, že herci nejsou profesionálové, ale vadí, že herecká akce nemá rytmus a pro udržení rytmu a pozornosti dětí se víc zpívá (falešně) než hraje. Trošku vadí neujasněnost motivace herců ve vztahu k loutkám, kdy hraji s loutkou, kdy za sebe a proč vůbec vystupuji zpoza paravanu. Velmi mi vadí taková agitka na rozpadlé manželství, kdy je dítě divadlem naočkováno, že lepší rodič je ten a ten. Možná to v tom děti nepoznají, ale co my víme?

    Vzhledem k přítomnosti dětí v hledišti: Das bé ist richtig. Inscenace Zlaté kuře dostává bludišťáka za propagaci rasové rovnosti, protože proč by kohout nemohl mít za otce vlka?

    P.S. že nemám ambici stát se velkým uměním není omluva.

    Děti, víc dětí, mnoho dětí.

    Inscenace pražského Teatrotoče Teplo, tepleji, nejtepleji, je určena dětem. Dospělí by na ni neměli mít přístup, stejně jako už nemohou chodit do školky. Do školky patří děti a ne dospělí. Dospělí mají chodit do práce a vydělávat penízky, aby mohli kupovat hračky. Abyste se nebáli odložit dítě, zrychleně vám zprostředkuji, co se tu děje. Příběhy a části příběhů ze kterých se skládá děj, jsou velmi krátké, aby je pochopily a zachytily i ty nejmenší děti. Bludišťák za ticho od bezdětného diváka. Protože je Teplo etc. hra na Antarktidu, děti se musí pořádně obléct. Bludišťák ministerstva zdravotnictví za osvojování hygienických návyků. Herci jsou více učiteli než herci. Bludišťák ministerstva práce a sociálních věcí za rekvalifikaci. atd. Inscenace je otevřenou hodinou s dětmi, která se možná trošku bojí většího kontaktu a většího využití potenciálu dětské kreativity malých účastníků. Možná by tu byl zajímavý další krok: osvobození se od předvádění směrem k přímé interakci, která by ale pravděpodobně vyžadovala menší počet dětí v publiku. A bylo by to ještě divadlo?

    „Člověk si až říká, jak tak kouká na ty představení, že se nám z loutkového divadla vytratila všechna roztomilost.“ „To je tím, že je to jen přehlídka. To roztomilé si každé loutkové divadlo hýčká a ven nepouští.“ „To je fakt, nechceš přece nikoho zahanbit.“ (záznam rozhovoru mezi Andrzejem Lalkou a Jurajem Bábkom)

    Kam Pláž, tam Vlna

    Dlouho, dlouho jsem přemýšlel, jestli je podobnost záměrná. Inscenace Vlna (Tate iyumni Praha) začíná velmi podobně jako ypsilonský Kam vítr, tam pláž. Začíná se stejnou energií, podobnou atmosférou i velmi podobným rytmem. V obou inscenacích se vlastně nic nestane. Tady však podobnost končí, protože ve Vlně čekají na vlnu a ne na vítr. Podobnost je tu ještě jedna konstrukční. Zatímco u Havelky sledujeme plazící se želvy, ve Vlně sledujeme pohyb a příběh velryb, který se dlouhou dobu zdá oddělený od příběhu na pláži. Stínohra je ale mnohem dynamičtější a to nejen díky dynamickému vlnění projekční plochy. Na pláži se vyvalují čechovovské postavy, které hledají smysl života a nebo jej nalezly v čekání. Protože jsou to ale marionety, nedochází na psychologizaci, sledujeme jednoduché seriálové postavy. Vlastně by se tady dala najít další paralela nebo spíš paradox. Herci kteří jsou prorostlí Čechovem (nebo se tím alespoň chlubí), se v seriálu stávají plochými loutkami v rukou režiséra a produkční (anebo režisérky a produkčního) zatímco loutky v roli plochých seriálových postav, dokonale zpodobňují čechovovskou nudu. Kromě surfování také bludišťák za rytmus.

    Polena

    Portrét svitavského divadla Trám dostává bludišťáka za texty písní, které se nemusely rýmovat, většinou pěkně zněly a nesly myšlenku. Stejně jako Vlna, ani tato inscenace není určena pro malé diváky. Kdo poznal v prvních minutách aluzi na Kumšt Yasminy Rezy, ten se právem zalekl.

    Je  velmi pravděpodobné, že inscenaci zabil i prostor velkého sálu. Herci očividně zvyklí na menší, se jej snažili okleštit paravany, ale přesto nestíhali včas nastupovat a jejich herectví se tříštilo o hmotu prázdného prostoru všude kolem nich. Pokud mi ale polena slouží jako loutky, tak se k nim chovám jako k loutkám, ne jako k polenům.

    Jak si nevzít hysterku

    Od půl osmé vzdělávali tatínkové (Divadlo Arnošta Praha: Kugelstein!). Je to na pováženou, ale mnoho mužů si ještě dnes neuvědomuje, že si vybírají stále stejné ženy. Mladší kopie své první ženy, která byla podobná jejich matce. Kdesi v nás je zakódováno zcizení rasové odchylky a tak se od srdce smějeme jak žid dělá chybu a běhá za hysterickou Emmou Bovaryovou, ačkoliv je stejná jako jeho první žena, jako jeho druhá žena a sami si neuvědomujeme, komu že se smějeme. Kugelstein nastavuje laťku vysoko. Hudebně i intonačně, vtipem i intelektem, herectvím i zápletkou. Sám se nedokážu rozhodnout za co mám bludišťáka udělit, takže uděluji za marionety na niti, které člověk jen tak nevidí. (tedy vidí, ale v muzeu a ne na scéně) Kugelstein bohužel nakonec propadne kouzlu paní Bovaryové a stýká se s ní dál. Inscenace nijak neřeší židovskou otázku, využívá tento typ. Využívá anekdotickou postavu a vytváří jí na jevišti krásnou vznešenou atmosféru, která dýchá první republikou, ať se herci snaží seč můžou být současnými. (a to nemám rád Masaryka)

    Monodrama? One man show?

    Díky poslednímu představení dnešního dne, Třem přadlenám Naivního divadla Liberec, jsem se znovu vrátil ke staré otázce. Existuje vlastně  v loutkovém divadle monodrama? Nebo one man show? Loutka je přece herci rovnocenným partnerem. Byl Jan Jiří Brát zakladatelem této disciplíny u nás? Tři přadleny, jakkoli byly krácené, převrácené a nepohádkové, byly vlastně skvělou ukázkou one woman show, ukázkou tvárnosti hlasu i nadhledu a rychlého vhledu do postavy. Co mě ale po celém dni potěšilo nejvíc, bylo skutečnost, že pohádka končila u svatby. Odpadly trapné tahanice o děti. Dnes bylo dětí až až.

    AnDrzej Lalka a Óňa


    Komentáře k článku: Óňa Šulc píše z Přeletu (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,