Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Omlazená Heda

    Čtenář Henrika Ibsena i pamětník inscenací Hedy Gablerové si hned uvědomí, že nastudování hostujícího Daniela Špinara ve Švandově divadle je omlazené. Manželé Tesmanovi působí o dobrou desítku let mladší než předepisuje autor. Nejde však jen o věk protagonistů, hra je omlazena i psychologií, atmosférou a výrazovými prostředky. K Ibsenově hře se chovají inscenátoři vcelku ohleduplně, respektují její literu i reálie, nehýří žádnými šokujícími anachronismy.

    A přece hned první dojmy jsou překvapivé. Scéna Ivy Němcové koncipuje měšťanský salon jako velkolepou, pohlednicově kýčovitou horskou krajinu s jezerem, do níž je nenápadně aplikováno bílé topné těleso a středová skříň, úkryt důležitých rekvizit. Prostor je navíc vertikálně prodloužen: nahoře vidíme úzkým výsekem do zahrady, dole je jakýsi Hedin intimní koutek, v němž tajnůstkářka přechovává svou nespočetnou obuv a v pravou chvíli spálí též Lövborgovu knihu. Společenské potřeby salonu stačí plnit několik prostých, různě přemisťovaných židlí.

    Dramatické postavy jsou vyostřeny zjednodušující charakterizací a přesnou diferenciací. Útlá Heda (Jana Stryková) v elegantním splývavém kostýmu s obnaženými zády působí svou rezervovaností jako všemu odcizená černá panenka-loutka. Štítivě přijímá nejen vstřícné důvěrnosti pečovatelsky neodbytné manželovy tety Juliany (Apolena Veldová), ale i něžnosti vlastního manžela. Její suverénní chlad silně kontrastuje nejen s plebejskou neohrabaností služky Berty (v trefné karikatuře Kristýny Frejové), ale zejména s citovou bezprostředností paní Elvstedové. Způsob, jak ji ztělesňuje Eva Leimbergerová, se nápadně odchyluje od běžné představy. Nikoli oddaná domácí putička, ale vášní zmítaná samice, která je ochotna bojovat za svého vyvoleného všemi prostředky, bez ohledu na zvyklosti i dobrý vkus. Milovnice, jež svou přilnavou naléhavostí spíše odpuzuje, než přitahuje.

    Naproti tomu je vnějškově oslaben kontrast mezi manžely Tesmanovými. Historik Davida Punčocháře se ve všem odlišuje od Ibsenovy představy třiatřicátníka, trochu obtloustlého, s kulatým, veselým obličejem. Je drobný, přespříliš agilní, dovede se rozohnit nejen nad svými lejstry, když je rozčileně rozhazuje po podlaze, ale i nad svým druhým idolem, Hedou, na niž se v podnapilosti vrhá s rozepnutým poklopcem a je rozhořčeně odmrštěn. Ne vyrovnaný pantáta, ale ztělesněné klubko rozporů. Viz proměnu, jež provází Hedino přiznání, že spálila Lövborgovo životní dílo – od zoufalých výčitek k falešnému rozjaření, že tak učinila z lásky k němu.

    Soupeření dvou žen o vyvoleného muže vytváří základní milostný trojúhelník Heda – Elvstedová – Lövborg, který se doplňuje trojúhelníky komplementárními: Tesman – H – L, Brack -H – T, B – H – L a posléze T – E – H. Režisér tyto složité vztahy zpřehledňuje promítnutím do geometrie jevištního aranžmá.

    Podobně se uzemňuje psychologie postav zvnějšněním niterného, příznačnými rekvizitami a zacházením s nimi. Estétsky povýšená Heda operuje na počátku se zdobnými kyticemi, jež brzy vymění za vražedné pistole generála Gablera. Tesman se rozplývá blahem nad oblíbenými papučemi, jež mu k nechuti manželky uchovala oddaná teta. Stejně vřelý, ale daleko dramatičtější vztah má k vědeckým materiálům, ať už k vlastním výpiskům nebo k literárnímu dílu svého konkurenta Lövborga. Profesionální domácí přítel JUDr. Brack (Luboš P. Veselý) se hrou nepolapitelně vznáší, přichází obvykle zadem, ze zahrady a sestupuje do salonu po žebříku. Po kapsách nosí pro každou příležitost láhev něčeho ostřejšího i se skleničkami.

    Zásluhou paní Elvstedové dočasně vyléčený geniální ztroskotanec Lövborg vstupuje na scénu jako očekávaná hvězda. Martin Pechlát převyšuje všechny postavou i sebevědomým chováním, o to otřesnější bude pak jeho rozklad a pád. Zatím vytrvale převaluje v ústech žvýkačku, kterou odhodí až při intimní scéně s dávnou láskou Hedou. Velká milostná scéna je poněkud artistně vybudována na kontrastu monotónního promítání snímků z Hediny svatební cesty a vášnivého zápasu, v němž si Heda počíná svým charakteristickým způsobem – pokouší i brání se, vine se i fackuje.

    O režisérově citlivé práci s atmosférou a rytmem svědčí kontrastní začátek třetího dějství. Je už k ránu a obě ženy, Heda a paní Elvstedová, se dosud nedočkaly návratu svých mužů, v zimomřivém ovzduší zní mechanicky chod epidiaskopu a sugeruje prázdnotu ospalého času. Je to však ticho před bouří. Frustrovaná a zbabělá Heda po Lövborgově sebevraždě a Brackově pokusu o vydírání vzdává svůj marný životní zápas.

    Všestranně omlazené koncepci Daniela Špinara se podařilo vyvolat naléhavý pocit, že problém ztráty životního smyslu není přežitkem staré dekadence, ale ohrožuje dnes i ty, kdo teprve vstupují do života. Něco nechtějí, ale nevědí, co chtějí.

    Švandovo divadlo na Smíchově – Henrik Ibsen: Heda Gablerová. Překlad František Fröhlich. Režie a úprava Daniel Špinar, scéna Iva Němcová, kostýmy Linda Boráros, hudba Jiří Hájek. Premiéra 27. února 2010.


    Komentáře k článku: Omlazená Heda

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,