Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Okamžiky Cirku La Putyka

    Šapitó Azyl78, letní scéna Cirku La Putyka na pražském Výstavišti, si uvedením premiéry Okamžiku znovu připomnělo velkolepost oslav. Tuzemský největší novocirkusový soubor si k 15. výročí své existence nadělil komponovaný program, v jehož rámci se v režii Maksima Komara představilo na pětatřicet účinkujících tří generací. V osmdesátiminutové show za doprovodu živé kapely vzdali hold vytrvalosti, píli a soudržnosti cirkusové komunity.

    Zakládající i nedávno přišedší členové company společně vykročili do manéže jako jeden kolos vybavený mnoha dovednostmi FOTO LUKÁŠ BÍBA

    Inscenace Okamžik je sedmým titulem vzešlým z třináct let trvající spolupráce Cirku La Putyka s finským režisérem Maksimem Komarem. Mezinárodní sestava performerů jako by se snažila navodit pocit výlučného, svátečního zážitku. S každým vkročením do nové situace nachází důvody k oslavě, a to nejen narozenin, rovněž vzdává hold neběžným možnostem lidského těla a nevšedním scénickým spojením. Mezi účinkujícími jsou zakládající a dlouholetí členové této pražské company, ukrajinští studenti z cirkusové akademie, akrobaté a tanečníci z Young Blood – mladé divize souboru, hostující artisté ze zahraničí a hudebníci.

    Tvorba jako křižovatka výzev

    Cirk La Putyka si v kontextu české novocirkusové scény dlouhodobě drží výsostné postavení díky různorodosti svých kulturních aktivit a uměleckému rozpětí v rámci inscenační činnosti, současně však nachází ohlas i ve světě jak ze strany promotérů, tak zájemců o spolupráci. Přístup jeho tvůrců je totiž velmi osobitý, což se odráží i v tom, že se repertoár souboru vzpouzí jednomu žánrovému zařazení. Všeobecná je pestrost, kontrast divadelní kašírky s hloubkovou emoční investicí a přiznaná hra s líbivostí anebo globálně povšechným, aniž by se tým vzdával originality. Určující jsou též divadelní situace zasazené do prostředí plného paradoxů a souběh na první pohled neslučitelných rovin. Obrazně pak viděné působí ne jako harmonická stupnice, ale jako funkční disonance na pozadí surreality, potažmo skutečnosti budované nikoli kauzálně a věcně, nýbrž jako křižovatka výzev.

    Vrstvení až překrývání rovin s důrazem na vizuálně fyzický prožitek jako by bylo typičtější pro principála Rostislava Nováka ml., linearita ve smyslu řetězení čísel, smyslové vnímání nadřazené racionálnímu a vzestupná míra risku pak pro hostujícího Komara. Cirkus však není černobílý prostor, naopak ze své podstaty dychtí experimentovat a ohromovat, pulzuje od tradice a zaměření na výkon ke konceptuálnímu pojetí, přičemž pojme vše od nadsázky a humoru přes comedy stand-up až po slapstick, dokonce i burlesku. Novák ml. se jako režisér podepsal pod již legendárními tituly, jako je například dodnes uváděná La Putyka (2009) nebo první inscenace ve zcela mezinárodním obsazení The Dolls (2014), projekt reflektující rodové kořeny Family (2015) či česko-ukrajinský počin Boom (2022), přičemž vždy dbal o jedinečnost tematického odrazu, formátu a výtvarného zpracování. První dekádu fungování pak soubor uzavřel – kvůli pandemickým restrikcím se zpožděním – komponovaným programem Cesty (2021), jenž pod Novákovým vedením nabral ráz oku lahodící show ve stylu „the best of“, ale zejména uvedl Cirk La Putyka do širšího kontextu rodinných cirkusů. S až romantizujícím nádechem se principál obšírně ohlížel do minulosti, aby v kontrastu k zašlé nostalgii vystoupil cirkus současný.

    Střídání generací

    Maksim Komaro, režisér inscenací Slapstick Sonata (2012), Play (2014), Batacchio (2017), Isole (2019), Kaleidoscope (2020) či Senses (2022), se v Okamžiku soustředil především na oslavu ve smyslu touhy společně si užít každý krok a v každém oka-mžiku vytěžit vše dosud prožité. K historii souboru se vždy obracel pouze na chvilku, jen jako by nahlížel do rodinného fotoalba. Rovinu vzpomínek zastřešovali Anna a Rostislav st. Novákovi s loutkami a objekty. Vystupovali v hraných etudách jako živoucí legendy, jako hmatatelná a především autentická kronika rodu. Finský tvůrce navázal na Novákovy Cesty, ale také na mnohé předchozí projekty exponující roli konferenciéra, když do nové inscenace obsadil jednoho ze spoluzakladatelů souboru herce Jiřího Kohouta, jehož do postav mágů, světlonošů, průvodců či absurdních gentlemanů pasovala roky potvrzovaná stylová nenapodobitelnost.

    Slyšitelně tepajícím srdcem živelného organismu byla kapela CLPBND (Cirk La Putyka Band), vyjímající se na platformě nad manéží. Hudba vířila energii a povzbuzovala napětí, ale také vyztužovala mosty u statičtějších ploch, aby se při jejich překlenování nekleslo příliš, zkrátka se zásadně podílela na celkovém vyznění. A to od samého začátku, kdy se na jeviště vyrojily více než tři desítky performerů v rozličných kostýmech, odkazujících ke starším inscenacím souboru. Před očima diváků se tak v nenásilném náznaku předestřel repertoár Cirku La Putyka.

    Po úvodním defilé přišla na řadu herecká situace umístěná do zlatého karavanu, v němž seděli Anna a Rostislav st. Novákovi. Žádná zlatá klícka, ale malinký přívěs, osázený blyštivým „kočičím zlatem“. Brzy se naplnil lidmi do té míry, že nejstarší generace uvolnila místo té vstupující. Potenciální patos však brzy setřela výrazná pohybová sekvence, založená na pozemní párové akrobacii a street dance stylech.

    Teprve patnáctiletá Denise Arazimová skáče salto na ukrainian bar (původně russian bar). Oporou jí jsou zleva Tomáš Hrubý a Martin Kadrnožka FOTO LUKÁŠ BÍBA

    Souhra kontrastů

    V artistických variacích se uplatňovala síla, pružnost a postřeh, hand to hand akrobacie, pyramidy, dokonce trojička zvedaná ze země a mnohé další balanční prvky. Zakládající i nedávno přišedší členové company společně vykročili do manéže jako jeden kolos vybavený mnoha dovednostmi, včetně těch dosud neprezentovaných. Jestliže v předchozích Cestách perskou tyč představil cirkusák z tradiční rodiny Dimitri Štauberti, tentokrát ji na rameni vyvažoval Martin Kadrnožka a na vrcholu se skvěla Katrin Cvinerová.

    Režisér Komaro dokázal rozprostřít jednotlivé disciplíny, aby nejen fascinovaly výkony svých aktérů, ale také pokryly metaforické pizza těsto všemi žádanými chutěmi, barvami, vůněmi. Ostatně jeho projekt Senses skrze cirkusová čísla útočil právě a především na smysly. I v Okamžiku dokázal přehlídku cirkusových triků vyšponovat do kýžených wow efektů, v klauneriích vypointovat gag, u divadelních vsuvek nabídnout hlubší zamyšlení nebo je reminiscenčně provázat.

    Roztříštěnost celku díky kabaretnímu formátu nepůsobila jako tematicky bezbřehé rozpolcení, naopak exponovala bohatství ve smyslu lidského a kreativního kapitálu. Funkční a úsporné sekvence střídaly obrazy často vsazené do antického koloritu, vedle typizovaných oděvů se například objevila paralela ke starořímskému vozataji, zde však uháněl na motorce. Varieté se měnilo v hospodu či jednoduše přiznané šapitó a mnohdy se objevovaly světy snové, podporované zejména vzdušnou akrobacií (závěsné kruhy, vertikální lana, čínská tyč, strapsy aj.), ale i disciplínami jako russian bar v podání Martina Kadrnožky, Tomáše Hrubého a teprve patnáctileté Denise Arazimové (jde o pružné prkno ukotvené na ramenou dvou proti sobě stojících artistů, na jehož středu balancuje třetí; tým ho však přejmenoval na ukrainian bar).

    Velmi poutavý pohled rovněž skýtala scéna zaplněná navěšenými lany. Provaziště mohlo připomínat les či džungli, ale také svět prošpikovaný ohebnými překážkami, které (navenek) s lehkostí zdolávala zhruba desítka performerů.

    Pocit odlehčení vytvářela zejména akrobatka Sini Saari, která jako by byla obecně sžitá s visícími objekty, neboť svým přístupem k nim udivuje dlouhodobě (například hostování finského Circu Aereo s projektem In Between na Jatkách78 v březnu 2023). Kontrastní silový duet se odehrál na strapsech v podání Šárky Fülep Bočkové a Pavlíny Podzimkové. Zařazené disciplíny spolu komunikovaly v paralelách (lana, strapsy či houpačky aj.), ale i v protikladech, kdy pružné a gumové (strapsy) kontrastovalo s pevným a kovovým (například čínská tyč bez spodového ukotvení, jež je dlouhodobou doménou Tomáše Brta).

    Některé výstupy posloužily jako funkční přechodový most (etuda Šárky Říhové s šátkem), jiné poukázaly na klaunské vlohy a cit pro načasování akce (bubenický prolog s triptychem klaunů), další vytěžily herecké zkušenosti účinkujících (Adam Joura coby barman) nebo se zaměřily na splnění něčeho dosud nevykonaného (Ethan Law jako chodec po střepech).

    Dalším z principů, které se v kompozici Okamžiku osvědčily, byly tandemové spolupráce, kdy vedle již zkušených performerů stáli mladší, například v žonglérském čísle se k Filipovi Zahradnickému přidal Ivan Sobchenko.

    Z novinek se jako jedna z největších výzev ukázala ukrajinská houpačka (oficiálním názvem russian swing), již akrobaté spolu s ostatními co nejvíce rozhoupali a poté skákali z jejího okraje různým způsobem do výšky před sebe, aby pak svůj rozlet uťali nárazem do záchytné sítě vyšponované ke kupoli stanu. Je fascinující, že do salt a vrutů se vrhali nejen mladí účinkující, na nichž bylo vidět, jak moc za poslední tři roky technicky vyspěli, ale i zakládající členové čili téměř a již čtyřicátníci Daniel Komarov, Jiří Weissmann nebo Michal Boltnar. Artisté své kvality nezávisle na věku suverénně uplatnili i na teeterboardu – houpačce, na niž jeden akrobat naskakuje, aby svým dopadem vymrštil do vzduchu kolegu na protilehlé straně. Mužské osazenstvo zdařile doplňovala artistka Jana Smolíková.

    Vzhůru do dalších okamžiků!

    Celou řadou uplatněných disciplín Okamžik nejen asocioval průřez repertoárem Cirku La Putyka, ale také odkazoval k cirkusovým legendám a počinům, jejichž ikonické výtvarné řešení je silně ukotveno v kolektivní paměti. Ať už někdo z diváků při sledování provazochodeckého čísla podpořeného větráky a konfetami zahlédl záblesk z představení Bianco velšského NoFitState Circusu, nebo se při pohledu na obrovské nafukovací balony ocitl myšlenkami mezi zelenými klauny ve Snow Show legendárního Slavy Polunina, zase se jistě brzy vrátil do přepestré mozaiky domácího Cirku La Putyka.

    Ačkoli se z dramaturgického hlediska objevovala místa, kterými obrazně hodně profukovalo, shodně s názvem projektu i ona trvala jen okamžik a brzy je odvál čas. Nechyběly živé a vtipné interakce s diváky, až by se nabízelo poupravit rčení, že jak se do hlediště volá, tak se z publika ozývá…

    Přes prázdnější plochy se vždy brzy překlenuly hudební, vizuální či fyzické mosty a celek sjednocoval nejen pot i lesk, ale koneckonců též burácivý potlesk publika.

    Slavnostní Okamžik rituálně stvrdil uplynulých patnáct let a zároveň vyslal jasnou zprávu, že Cirk La Putyka je v plné síle a v kreativním rozmachu míří do dalších projektů a sezon. Jestliže principál Rostislav Novák ml. dal znovu a významně najevo, že za úspěchy souboru stojí především vztahy a spolehnutí se jeden na druhého, režisér Maksim Komaro tato východiska obrazně proměnil v bavlnky na vyšívacím plátně a společnými silami utkali gobelín, jenž bez uzardění může zaujmout nejširší veřejnost. Cirkus je risk se vším všudy a každý okamžik může nastartovat změnu nebo zanechat otisk. Okamžik Cirku La Putyka objevoval i vzpomínal, uchvacoval i kolébal, hořel zápalem i doutnal, ale nelze mu upřít fascinující nadšení, sounáležitost, umění oslovit a svou energií strhnout.


    Komentáře k článku: Okamžiky Cirku La Putyka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,