Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Uhasit Ohnivého anděla se nepodařilo

    Ohnivý anděl (1928) Sergeje Prokofjeva patří k nejlepším dílům ruské i evropské moderny. Prolíná se v něm start dravého 20. století (když ho datujeme na konec první světové války) s ruskou mystikou, nostalgii fin de siècle přehlušuje konstruktivistické buřičství dvacátých let, potkává se tu ruská s francouzskou a vůbec „západní“ kulturou a mentalitou. V Prokofjevově pojetí středověkého příběhu o dívce posedlé démonickým „ohnivým andělem“ cítím i dobový objev psychoanalýzy. Podivný slepenec drží pohromadě fascinující Prokofjevova hudba, zčásti ještě z rodu provokativně hřmotné Skytské suity, zčásti zjemněna Stravinským a francouzskou avantgardou. Není důvod, aby Prokofjevova hudba dnes nezpopulárněla jako třeba Orffova Carmina burana.

    Ohnivý anděl

    Renata (Morenike Fadayomi) studuje v Kolíně nad Rýnem magické knihy FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Partitura je krajně obtížná pro všechny interprety, počínaje dvěma extrémními a pro operu klíčovými party Renaty a rytíře Ruprechta. Doprovází je dvacítka menších a malých rolí, všechny v Ostravě obsazené na úrovni. Morenika Fadayomi předvedla Renatu ve vizionářských úletech, záměrných i nechtěných lžích, jimiž ta sexy hysterka přiláká Ruprechta a málem ho zničí. Vyzývavé melodické zdvihy Renatina partu připomínají pozdější Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu a působí až živočišně, v tom tkví jeden z hlavních účinků Prokofjevovy extatické hudby. Ulf Paulsen dal Ruprechtovi vizáží, hlasem a výrazovou interpretací chlapáctví, bezbranné vůči manipulacím a svůdnostem Renaty. To tvoří nejpůsobivější tresť opery, synergii zjitřených vášní a emocí a přesně tu vystihlo obsazení těchto rolí a hudební nastudování Roberta Jindry. Orchestr bouří dynamikou jednotlivých frází, žestě burácejí, skupiny nástrojů se nelítostně prosazují v mohutném symfonickém zvuku, ale stále má ten Prokofjevův geniální rámus dirigent pod kontrolou.

    Racionalisticky popisná režie Jiřího Nekvasila však jen demonstruje události bez přímé vazby na emo­cio­na­litu hudbu, což Ohnivého anděla málem uhasilo. Nekvasil třeba vycítil, odhaduji, příbuznost postavy učeného mága Agrippy s Wagnerovou bohyní země Erdou a nechal jeho představitele Olega Kulka vyjet z podlahy jeviště a zpívat v podobě busty renesančního učence. Uvažovat v kontextech ano, jenže musejí vnímání díla prohlubovat, nestačí nabízet nápady režiséra nad tím kterým detailem. Nejsou k ničemu věcné reálie tam, kde hlavní proud informací je emocionální skrze hudbu, a nikoli popisný skrze fakta. Není například podstatné, že Ruprecht s Renatou studují magické spisy zrovna v Kolíně nad Rýnem, aby scéně dominovala silueta kolínské katedrály, když nevím, proč se Renata povaluje v jakési kleci podobné přepravce ze supermarketu, na níž jsou zavěšeny ony spisy. Souboj Ruprechta s démonem pomocí laserových ukazovátek nepřipomene ani módní fantasy, odhaduji, že tak tomu mělo být, na to je příliš jen mechanicky provedený a jaksi provinční, hlavně však vůbec neposílí, naopak rozředí napětí situace a tak trochu ji zesměšní. Příkladem do třetice (mohlo by jich být!) budiž závěrečná scéna v klášteře, kam se Renata před démonem ukryla, on však svedl k divokým bakchanáliím všechny jeptišky – skvěle sezpívané sboristky se na ostravském jevišti způsobně asexuálně natřásají podle pokynů Igora Vejsady, oděné ve stejných fialových svůdných šatech jako Renata, a nad nimi hřmí na pákovém stroji vyzdvižen a sošně stojící Inkvizitor (Peter Mikuláš). Už Hilar věděl, že operní režie vychází ze slyšené hudby, Jiří Nekvasil však jen opisuje a popisuje fakta, různě výstředním způsobem, statickými obrazy s nedůvěrou vůči možnostem hereckého vyjádření. Soudobá operní režie jde už jedno dvě desetiletí lepšími cestami.

    Nicméně nastudování Ohnivého anděla se uhasit nepodařilo. Je další z ostravských velkých činů, je hodně důstojným dovršením volné výtečně vybrané trilogie děl 20. století (předtím Hindemithův Cardillac a Stravinského Život prostopášníka).

    Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Sergej Prokofjev: Ohnivý anděl. Opera o pěti jednáních a sedmi obrazech, op. 37. Libreto podle stejnojmenného románu Valerije Brjusova napsal skladatel. Hudební nastudování a dirigent Robert Jindra, režie Jiří Nekvasil, scéna Petr Matásek, kostýmy Marta Roszkopfová, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturg Daniel Jäger. Premiéra 26. února 2015.


    Komentáře k článku: Uhasit Ohnivého anděla se nepodařilo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,