Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ohlížení s Bohdanem Holomíčkem 1.

    Přátelé z Divadelních novin mi nabídli spolupráci… Bylo už po půlnoci a v kavárně Na Podnebí bylo příjemně a hlas Břetislava Rychlíka od vedlejšího stolu, který se pře s hosty festivalu Divadelní svět Brno 2010, mne ukolébal. Červen – do konce roku daleko – moc dobré růžové z Moravy… Kývl jsem, že ano. Teď je 3. ledna 2011 a já na poslední chvíli po sobě už asi potřetí přepisuji text do prvního letošního čísla Divadelek.

    Na konci loňského roku jsem dělal kvůli fotkám pro Divadelní ústav větší inventuru, co jsem vlastně za svůj život okolo divadel nafotil. Negativy, které se vylupovaly z krabic, mi začaly vyjasňovat některé vzpomínky. Mám však vzpomínky, které jsou ještě o něco starší než ony staré negativy. Jako malý kluk jsem asi viděl něco, co mohlo být loutkové divadlo, ale je to jen takový záblesk. Zato si dobře pamatuju na ty sváteční sobotní večery doma v zimě, kdy maminka upekla buchty a navařila čaj a táta naladil Prahu, kde dávali rozhlasové hry. Seděli jsme potmě, svítilo jen rádio… Ruská a česká klasika, sem tam někdo ze Seveřanů. Tak to byla moje základní divadelní škola.

    O něco později jsem se začal motat u nás na vesnici v Mladých Bukách okolo divadelního kroužku. No a pak na vojně, kde byla tahle zájmová činnost vítaným zpestřením vojenského života. Šrámkův Písek v roce 1965 – to byl však pro mou hereckou kariéru vrchol i pád. V té době jsem ještě moc nefotil a ani nevěděl co. Rok 1968 to nějak rozjel. Nastoupil jsem v trutnovském muzeu u Zdeňka Vašíčka. Nikdy jsem se tak netěšil do práce jako tehdy. V létě o rok později jsem však musel místo změnit kvůli neutěšené finanční situaci. Nastoupil jsem u Geoindustrie Tuchlovice a začal jsem jezdit za prací po celé republice. Díky tomu jsem se dostal i do Prahy, a to už byl pro mě velký svět. Tady začalo moje setkávání s divadlem. Orfeus a Radim Vašinka, Činoherní klub do poslední řady, sem tam na pantomimu do Divadla Na zábradlí. Měl jsem štěstí na přátele, kteří mě vzali do zákulisí Národního divadla. Rok 1971 přinesl ale další změnu, a to návrat domů, tentokrát pro neutěšené poměry rodinné. Nastoupil jsem do kotelny v Janských Lázních, kde žiju dodnes. V roce 1974 jsem se seznámil s Václavem Havlem a tím i s Andrejem Krobem a jeho Divadlem Na tahu. Rok nato jsem měl obrovské štěstí, že jsem mohl být společně s nimi při světové premiéře Žebrácké opery v Horních Počernicích.

    První divadlo, které si mě najalo na focení inscenace, bylo v roce 1983 Divadlo pracujících v Gottwaldově. Manon Lescaut, kam mne zval Jaroslav Malina, v té době mi neznámý scénograf, stejně jako režisér Ivan Balaďa. No a to snad pro úvod stačí. Příště snad něco aktuálnějšího.

    1 DIVADLO ORFEUS – V zimě 1969–70 jsem měl zrovna práci v Praze. Na ulici jsem našel pohozený letáček na Cellulu – Laco Deczi, koncert v Divadle Orfeus. Laco se svojí partou tam douho nevydržel, ale já jsem tam začal chodit na divadlo i na skleničku často a prakticky až dokonce. Fotka je ze hry „ČAJ“. Ani si nepamatuju, kolikrát jsem ji – kromě jiných – viděl. Naposledy asi u Vašinků, když hráli doma.

    2 DIVADLO NA TAHU – ŽEBRÁCKÁ OPERA – Horní Počernice, listopad 1975. Václav Havel a Andrej Krob, poslední domluva před představením. A když pak herci neherci Žebrandu dohráli, byli jsme všichni v hospodském sále U Čelikovských nesmírně dojati…

    3 DIVADLO PRACUJÍCÍCH GOTTWALDOV – MANON LESCAUT (1983). Kluci z místního gymnasia jako překvapení pro režiséra Ivana Balaďu nastoupili při zkoušce ve scéně, kde jsou sochy v kostele, nazí. Škoda, že to pak takhle nehráli doopravdy.

    4 ČINOHERNÍ STUDIO ÚSTÍ NAD LABEM – KRAL UBU (1985). Úžasná ptákovina… A nádherná podívaná a moje první hra v Činoherním studiu. Režie – Petr Kracik. Úplně jiné divadlo, než jsem dosud fotil.

    5 ČINOHERNÍ STUDIO ÚSTÍ NAD LABEM – MARAT – SADE (1988). Strhující podívaná. Když jsem dofotil asi čtyřicátý film, přepadla mě z toho obrovského fotografickkého zážitku zimnice. Režie – Petr Poledňák.

    6 KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ – TŘI SESTRY (2001). Režie – Vladimír Morávek. Bral jsem to (a to stále platí) jako obrovskou poctu pro mě… A první hra, kterou jsem fotil na objednávku hradeckého divadla. Dodnes tam jezdím rád.

    7 NÁRODNÍ DIVADLO – ČEKÁNÍ NA GODOTA (2010). První věc po letech na Nové scéně a zrovna Godot a tak málo času a tak hezký focení… A zase velký štěstí – práce s Michalem Dočekalem a s klukama Davidem Prachařem, Davidem Matáskem, Ondrou Pavelkou a Janem Kačerem…

    8 BRNO – FESTIVAL DIVADELNÍ SVĚT 2010. Tenhle rok bude jistě ještě lepší! A pan primátor si taky na závěr zahrál. Jinak jeden nekonečný mumraj, milá a někdy i překvapivá setkání. Bezvadně jsem si zafotil. Taky z toho, když se vše vydaří, bude velká výstava a hlavně projekce v Moravské galerii v Brně…


    Komentáře k článku: Ohlížení s Bohdanem Holomíčkem 1.

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,