Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    ohlasy: Ad Generační vášnivý útok (DN 21/2014)

    Nezapírám, že ačkoli jsem lety docela zocelený, kritika Dominika Melichara o naší inscenaci Paní Warrenová mi hnula žlučí. Dokonce mě postihly nezrale mstivé nálady a nebylo by těžké třeba pod názvem „Navzdory básník zpívá“ mladého autora pozurážet a utahovat si z něj i z jeho práce kritické i tvůrčí. Materiálu pro to už i jen svým psaním o inscenaci Činoherního klubu poskytuje dost. Plete si názvy divadel, plete si postavy, evidentně nezná původní text ani rozsah jeho úpravy, představitelce hlavní role přehlíživě upře dokonce jevištní existenci, včetně toho, že do prdele byla sirem Croftsem poslána právě ona, a nikoli její dcera Vivi. Mám dokonce podezření, že si plete i Huckleberryho Finna s Tomem Sawyerem nebo některými postavami Oscara Wilda. Nemám také ani zdání, jak jej prostor a scénografie Činoherního klubu inspirovaly k tomu, aby nám podsouval tezi, že k divadlu stačí pár herců a pódium, nespecifikuje ani své potřeby, v nichž ho máme uspokojovat. Ale dost už o tom.

    Nemám sebemenší ambici někomu podsouvat, jak má o divadle psát. Snad kromě solidnosti. Dovolím si jen zmínit se o jednom tématu. Existence žádného uměleckého druhu nezačíná narozením kritika ani jeho prvním článkem. Málem každý má ale nepotlačitelné puzení přijít na to, jak má to které umění vypadat. Svá přesvědčení i traumata, jež jsou opravdu jen jeho, má tendenci prezentovat jako traumata celého světa (to se, připouštím, nestává jen kritikům, ale i umělcům). Mladý kritik prostě ví, jak na to. Ale proč by třeba skvělý malíř, který si vytvořil svůj osobitý styl, jímž zcela původně postihl, jak chápe věci, jež nás obklopují, měl tento styl měnit? Aby se zalíbil mladému kritikovi? Když má kolem sebe a na svých výstavách tolik vnímavých bytostí, které mu rozumějí, jeho dílo je poutá, baví, napovídá jim? Lidí, kteří jsou s to pochopit a ocenit, že umělcova celoživotní zkušenost se světem a lidmi mu dává možnost vyjádřit poznání života úsporněji a dokonaleji než v hýřivých začátcích, kdy byl slaven jako mladý talent a naděje?

    Koneckonců Melicharova kritika názorně a hezky dokládá, že téma nezralé úporné generalizace počínajícího poznávání světa, jež je jedním z témat Smočkovy Paní Warrenové, není tématem uzavřeným ve skanzenu, nýbrž docela čile živým. Snad tedy jen tolik a takhle.

    VLADIMÍR PROCHÁZKA

    S jistým zděšením jsem si přečetl recenzi (spíše však slohové cvičení) Dominika Melichara na (o) inscenaci Činoherního klubu Paní Warrenová. Nejde o to, že můj názor je jiný, že podle mne je Paní Warrenová v Činoherním klubu apelativní současnou činohrou, jež zpřítomnila hru, která se dnes zdála totálně nehratelná. Nejde mi ani o ten skanzen, jímž D. M. šermuje, o tu nadávku, kterou před léty vymyslely divadelně-kritické paničky pražské v nelásce a neschopnosti smířit se s tím, že malá divadla šedesátých let, spjatá s osobnostmi svých zakladatelů, stále existují a mají plné domy. (Ostatně takový rožnovský skanzen může být dobré místo k životu, na rozdíl od chánovských paneláků, jimž se podobají některé inscenace, které tyto paničky adorují.) Šokovalo mě však, že v asi dvoustránkové „recenzi“ její autor detailně charakterizuje i epizodní herecké výkony, aniž by se slovem zmínil o Ivaně Chýlkové, jež ambivalentně – s tajemstvím – ztvárňuje titulní roli, která je klíčem k interpretaci inscenace. Odbýt ji větou – jinak mezi herci vládla spíš úpornost a naprostá neuvěřitelnost – svědčí o autorově ledabylosti či ignoranci. Čtenář recenze by se měl přece alespoň „informativně“ dozvědět, kdo v inscenaci hraje hlavní roli. Anebo ne? Jestli hošíci à la Dominik Melichar jsou budoucností české divadelní kritiky, potěš ji pánbů. A české divadlo též.

    JAN KOLÁŘ

    Myslím, že by nebylo dobré se v tomto komentáři obhajovat, vysvětlovat, „co měl básník na mysli“ atd. Text stojí a leží tak, jak je, a nic se s tím už neudělá. A jako každý text je to útvar interpretovatelný, tzn. že každý jej čte po svém. Pokud jste článek dočetli do konce, víte, že jej uzavírám řečnickou otázkou, zda není na čase změnit přístup. Nikomu nepodsouvám, že je to nutné, jistě, že může existovat malíř (či sochař), který najde svůj výraz a jím tvoří desetiletí v přesvědčení, že lepší to být nemůže – skvělým příkladem může být např. Olbram Zoubek. Jeho sochy jsou nádherné, ale… stále stejné. Padající potrhaná torza postav vyjadřující existenciální nejistotu člověka snad na začátku splňovala pomyslný Šaldův „vnitřní zrak“ básníka, ale teď? Pro mě už jen autor, pokud zůstanu u šaldovské typologie, dělník. Ve výkonu Ivany Chýlkové nebylo moc co soudit. Zkrátka zapadla do šedi ostatních. Problémem inscenace nejsou herci, ale jejich vedení, což je zas problém celé koncepce, o čemž byl můj článek zejména. Pokud to z něho nebylo zřejmé, jediným jeho smyslem bylo zavdat důvod k diskusi o divadle, což se, myslím, pane Procházko, povedlo, nemyslíte? Jakým směrem se ta diskuse povede dál, je už jen na vás a na dalším směřování Činoherního klubu. Všichni máme právo říct svůj názor, což jsme tu, myslím, poměrně pěkně demonstrovali. Pojďme dál vést tuto diskusi směrem takovým, aby se i mladí a nezkušení kritici těšili z toho, co na legendární scéně typu ČK zažívají.

    DOMINIK MELICHAR

    • Autor:
    • Publikováno: 7. ledna 2015

    Komentáře k článku: ohlasy: Ad Generační vášnivý útok (DN 21/2014)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,