Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Odvolávání v Čechách

    Případ odvolání ředitele Národního divadla Ondřeje Černého nám s pravidelností přílivu a odlivu opět připomíná nevyřešený vztah mezi divadlem a jeho zřizovatelem. Případů podobných tomuto poslednímu se odehrálo na desítky, pouze postavení Národního divadla způsobilo, že kauzu nahlížíme pod zvětšovacím sklem. Na místě je se ptát, jestli jsou divadla vůči této praxi opravdu tak bezmocná, jak se to zatím jeví. Stávková pohotovost, kterou činohra Národního divadla vyhlásila, je sice krajní řešení, jaké ale další možnosti, kromě nekonečných vyjednávání, zbývají? Oslovili jsme třemi otázkami tři ředitele významných institucí, kteří mají k tomu co říct: Jiřího Srstku, ředitele agentury Dilia, i jako bývalého ředitele Národního divadla, Jiřího Šestáka, ředitele i herce Jihočeského divadla, který může figurovat mezi možnými kandidáty na nového ředitele Národního divadla, a konečně Tomáše Töpfera, čerstvého ředitele Divadla na Vinohradech a nedávného principála soukromého Divadla na Fidlovačce.

    Požár ND

    1. Desítky kauz odvolaných ředitelů sice mívají společného jmenovatele, přesto: Vybavuje se vám konkrétní případ, vykazující nápadně podobné znaky?
    2. O transformaci příspěvkových organizací se hovoří i jedná už hezkých pár let. S výjimkou několika scén se však od ní pokaždé ustoupilo. Jaký je váš osobní odhad, kolik času ještě „příspěvkovkám“ zbývá?
    3. V úloze přizvaného odborníka jste prožili mnoho hodin ve výběrových komisích či poradních sborech. Mohli byste svou zkušenost jakkoli zobecnit? Přehlídka zmarněného času, anebo vývoj k lepšímu?

    Jiří Šesták

    1 Určitě nejméně dva. Zdeňka Prokeše z místa ředitele brněnského Národního divadla a Václava Kožušníka v Opavě.

    Další případ je můj vlastní, i když poněkud jiný. Při prvním ředitelském angažmá v Jihočeském divadle (1994–95) jsem byl nucen zřizovatelem k různým opatřením, se kterými jsem se jako ředitel neztotožňoval. Oktrojování souborů vedoucí až k možnému zrušení opery, vydání části budov JD restituentům. Tehdy jsem nepřistoupil na pozici, která by mne jako ředitele oslabovala dovnitř divadla i vůči zřizovateli, a na jednání rady města jsem předal klíče od divadla. Když jsem se stal opět ředitelem v r. 2004, měl jsem velmi výhodné postavení, protože mé ubezpečení, že divadlo mohu řídit za určitých podmínek, jinak si zřizovatel musí nalézt jiného ředitele, brali všichni vážně. Ředitel, který se nechce vzdát svého křesla a jde vždy na ruku zřizovateli, je slabý, ale i směrem k podřízeným, a dříve nebo později se mu to vymstí. V této pozici se ocitl i ředitel ND Ondřej Černý.

    2 To nevím. Současný stav je důsledkem politické nevůle to řešit. Politici nemají divadla, potažmo kulturu, mezi svými prioritami. Můžeme si říkat, je-li to jejich vůle, stav odpovědnosti, či vzdělání, ale v každém případě to odráží priority celé společnosti. Politici jsou odrazem stavu nás všech. V dobrém i ve zlém. Změna politiky začíná u nás všech. U naší energie, ztráty pohodlí, nebát se porvat o lepší stav věcí, schopnost v tomto zápase propojovat se s dalšími.

    3 Vždycky bude mezi kulturními institucemi, mezi tvůrci a zřizovateli či politickými reprezentacemi a úřednickým aparátem jistá tenze. To patří k modelu této společnosti. Každý vnímá především svůj dvorek, kdežto politik, potažmo úředník, musí vnímat společnost ve svých potřebách a způsobu fungování jako celek. Problém v oblasti kultury, ale třeba i ve školství, je, že chybí profesionalita a kompetentnost. To je základní postřeh. Máte kolikrát do činění s partnery, kterým musíte vysvětlovat základní odborné věci, pokud je to zajímá. To souvisí s postavením kultury v naší společnosti. Když Jan Hřebejk poznamenal, že ministra kultury může dělat i popelář, jistě to nemyslel jako hodnocení jakéhokoli ministra kultury, ale reflektoval tím odsouzení kultury na konec potravinového řetězce. Prostě, mnohdy nemáte partnera pro diskusi, rozhodování, ale co je horšího, mnohdy se vám nedostává důvěry, že máte jisté odborné kompetence, a tudíž máte být ve svém názoru respektován. Ale za to si můžeme mnohdy sami. Tato nekompetentnost má však ještě jeden důsledek. Panuje mnohdy dojem, že v oblasti kultury může dělat nejen ministra kultury člověk, který nemá potřebnou odbornost, ale i ředitele divadla, orchestru či muzea atd. A tady zakládáme problém do budoucna. Stále více divadelních ředitelů nevyrostlo v divadle, neprošlo různými pracovišti a funkcemi. Tam nastává přelití nekompetentnosti do útrob citlivého organizmu, kde zkušenost lidská i odborná je velmi těžko přenositelná. Mám s tím své zkušenosti. A tak se silně omezuje dorůstání manažerských osobností, které venkoncem potřebujeme, když nám nefunguje třeba Národní divadlo.

    Ředitel, který se nechce vzdát svého křesla a jde vždy na ruku zřizovateli, je slabý, ale i směrem k podřízeným, a dříve nebo později se mu to vymstí. V této pozici se ocitl i ředitel ND Ondřej Černý.

    Jiří Srstka

    1–2 Na vaši oprávněnou otázku lze těžko jednoznačně odpovědět, ve vztahu divadla a jeho zřizovatele působí mnoho faktorů, ať právních ekonomických či jiných. Tak prvním faktorem je neustále se prolongující existence příspěvkových organizací, ať státních nebo municipálních, a to po kosmetických úpravách z doby před 1989. Já osobně příspěvkovým organizacím přezdívám „komunistické splachovadlo“, a to proto, že nic nebrání zřizovateli v tom, aby kdykoli a bez jakéhokoli důvodu odvolal ředitele, naplánoval, jaký rozpočet se mu zachce a v jeho rámci vázal finanční prostředky na cokoli. Někteří bláhoví ředitelé si však na institut příspěvkové organizace zvykli. Poskytuje jim totiž zdánlivě jakýsi ostrůvek stability a též se domnívají, že příspěvkové organizace vždycky nějaké peníze od zřizovatele dostanou a ten nikdy nedopustí, aby příspěvková organizace zanikla. To ovšem není zcela pravda. Druhým faktorem je bezesporu politika ať komunální či státní, která je vnitřně rozporná. Na jednu stranu se politici jakýchkoli změn v divadelní síti bojí (emotivní umělci umí politikům dobře zatopit), na druhou stranu klidně bez jakýchkoli důvodů odvolají ředitele zřejmě proto, aby ukázali svou razantnost, na stranu třetí snižují neúnosně příspěvky až na existenční minimum, za čtvrté pak většinou neví vůbec, o co v divadle jde. Dle mého soudu lze do problému vstoupit tak, že se změní status příspěvkových organizací a že se všechna, podtrhuji všechna divadla, a to včetně těch státních, přetransformují v nějakém rozumném čase do jiných právních podob, ať půjde o ty, které současné právní předpisy znají či o právní podobu či podoby za tímto účelem nově právně adjustované. Ovšem právní podobu je zapotřebí něčím smysluplně naplnit. V tomto případě by se mělo jednat především a hlavně o určitou míru nezávislosti na tom, kdo právnickou osobu zakládá třeba právě v tom smyslu, za jakých podmínek se jmenuje a odvolává statutární orgán. Zakladatel či zakladatelé takových právnických osob se budou však vždy bránit triviálním sloganem „Co platím, to řídím“. Mimochodem tato sentence byla hlavním argumentem, proč exministr Pavel Dostál zastavil jakékoli zdola iniciované snahy o transformaci příspěvkových organizací. Kdy se něco změní, to já skutečně nevím. Hodně záleží na tom, jak se budou chovat politici a jak ředitelé a další zaměstnanci divadel. Koneckonců je také důležité, zdali s formou příspěvkových organizací „nezamete“ jiný právní předpis v rámci změn právního systému. Pokud však vím, tak nový občanský zákoník to nebude.

    3 Já zase v tolika komisích nebyl, myslím, že pouze ve dvou. Ta první vybírala ředitele tehdy Divadelního ústavu (stal se jím Ondřej Černý), ta druhá („Jehličkova komise“) vybírala nového ředitele Státní opery Praha. Exministr Jehlička pak nakonec celé řízení skrečoval a zrušil ho, byť k tomu nebyl žádný rozumný důvod. Tak to bylo skutečně k ničemu, přehlídka promarněného času. Pak jsem dělal jakéhosi konzultanta ohledně transformace Státní opery Praha, ale protože jsem tvrdil, že spojení Státní opery Praha s Národním divadlem je nesmysl, tak jsem toho mnoho nenakonzultoval, že.

    Že to vše bylo zadarmo, nemusím snad ani dodávat.

    Tomáš Töpfer

    1 Ano. Například bývalý ředitel ČRo Václav Kasík. Divadla a ředitelé ale bezmocní nejsou. Nikdo nikoho zatím nenutil, aby ředitele dělal.

    2 Nejspíš to bude trvat tak dlouho, dokud nepřijde nějaká závazná směrnice z Evropské unie. Tu pak šupem implementujeme a z příspěvkových organizací se stanou veřejnoprávní instituce nebo akciovky se stoprocentní účastí zakladatele. Státu či města.

    3 Vývoj k lepšímu se těžko měří. Někteří se domnívají, že je to k lepšímu, jiní, že každá změna je k horšímu. Poradní orgán pracoval poměrně intenzivně a z mnoha hodin porad vzešlo mnoho výstupů. Ty se dají ovšem klidně zahodit a někdo nový začne opět vymýšlet trakař. Vždyť na to přece přišel sám a vlastní hlavou, jak říká Gogol. Kupodivu žádný „nastavený proces“ ještě nikdy nezabránil kumštýřům v tvorbě. Jen ty podmínky nebyly vždy jednoduché. To úsilí o jejich překonání je ale motivující.


    Komentáře k článku: Odvolávání v Čechách

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,