Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Odolat tlaku lobbistických skupin je povinnost

    Rozhovor s pražským radním pro kulturu Lukášem Kauckým

    Lukáš Kaucký a kulturní posel (Josef Zeman), který předal dopis od starosty z lužickosrbského Budyšína v rámci německo-českého projektu
    FOTO ARCHIV

    V kterých divadlech jste byl naposledy?

    V Divadle na Vinohradech a ve Strašnickém divadle. Snažím se mít co největší přehled, to k mé funkci patří. Na jedné straně typická měšťanská scéna, která má dosti konkrétní složení diváků, kteří očekávají spíše konzervativnější repertoár, podpořený hvězdným obsazením a zkušenými režiséry, na straně druhé malá scéna na Praze 10 ve Strašnicích, která má větší manévrovací prostor a může si dovolit více experimentovat.

    Jak se k vám v divadlech chovají? Jistě neujdete otázce, zda se vám představení líbilo?

    Pro divadelníky samotné je zpětná vazba jistě důležitá, ale já jsem pouze jeden z mnoha diváků a právě tak se snažím dívat očima běžného návštěvníka, než že bych chtěl posuzovat kvalitu jednotlivých inscenací a srovnávat divadla; to je věcí odborníků.

    Ptám se trochu záludně, jestli jste už nestačil podlehnout pocitu, že divadlu rozumíte, když se vás při každé návštěvě ptají na názor?

    Přiznám se, že jsem do řady divadel rád chodil jakoby inkognito, aniž bych se musel setkat s jeho vedením. Sekretariát sice na pokladnu zavolá, že potřebujeme lístky, ale jestli půjde radní anebo kolega z rady nebo někdo ze sekretariátu…

    Konkrétně. Kde jste byl jen jako divák?

    Například na jaře na Vinohradech na Jistě, pane ministře anebo v Divadle v Dlouhé na derniéře Vějíře s broskvovými květy. Prostě když mi vyjde volný večer a člověk nechce řešit žádné pracovní záležitosti, je takováto anonymita příjemnější. Jistě i pro divadelní ředitele, že mi nemusí být k dispozici.

    Když se takhle vydáváte do různých divadel, uvědomujete si i jejich různou právní subjektivitu?

    Člověk by musel být trošku schizofrenní, aby si při vstupu do divadla neuvědomoval, jestli navštívil příspěvkovou organizaci města, anebo soukromou scénu, která může a nemusí získávat městský grant. To se ale nejspíš vůbec netýká pražských občanů, kteří nemají důvod reflektovat, jestli vyrazili do soukromého anebo městského divadla, protože jim jde primárně o to, aby zhlédli kvalitní inscenaci.

    Řekl bych, že to diváci poznají podle výše vstupného, které město u svých divadel dotuje. Jistě vám nemohl uniknout lobbing privátních scén, které na tento nepoměr poukazovaly?

    Vnímám to tak, že na jedné straně tu máme páteřní divadelní síť příspěvkových organizací, která má prezentovat základní žánry v celém spektru a trendy současného divadla – objevovat nové texty, nebát se experimentovat. A vzhledem k tomu, že tato divadla poskytují veřejnou službu, je povinností města je chránit, aby odolávaly tlaku ze strany ekonomických lobbistických zájmových skupin, které by byly schopny v prostorách těchto divadel provozovat nejrůznější komerční aktivity. Stručněji řečeno, musíme v rámci pražského kulturního života chránit určité dědictví a tradici našich divadel.

    Připadá mi, že problém soukromých a městských divadel převádíte do ideové roviny?

    Svým způsobem ano. Na tuto záležitost nemáme pohled pravicových politiků, kteří upřednostňují, řekněme, podnikatelský přístup, věří v zásah volné ruky trhu, která si nejlépe poradí s tím, co má hodnotu, a co nemá. Pohled levicového politika vychází z přesvědčení, že je třeba určité spektrum kulturních institucí chránit, protože zkrátka a dobře symbolizují jisté hodnoty a priority. Neumím si představit, že by po transformaci těchto divadel město ztratilo kontrolu, jak nakládají s finančními prostředky, které do nich investuje. Protože v režimu čtyřletých grantů by finance zůstávaly stejné, pouze město by už nemohlo nahlížet do hospodaření a nemělo by vliv na další vývoj.

    Smysl chystané transformace snad nespočíval v tom, aby se ušetřilo, ale aby divadla získala větší volnost?

    Samozřejmě, že smyslem bylo také ušetřit. Tímto způsobem by se snížily běžné výdaje a zbylo by více peněz na investice anebo na granty a partnerství. Čili ne ušetření, ale převedení finančních prostředků z jedné kapitoly do druhé. Já se prostě nedomnívám, že volná ruka trhu vše vyřeší a že by divadla neměla do budoucna existenční problémy. Jenom si vezměte, kolik divadel sídlí v lukrativních budovách v centru, takže toto nebezpečí je reálné, ať se říká cokoli.

    Neporozuměl jsem argumentu, že se transformace zastavila z úsporných důvodů. Co je na ní tak drahého?

    Transformace v praxi znamená, že majetek divadel převedete na hlavní město Praha a poté z tohoto vlastnictví vkládáte do obecně prospěšných společností, což není úplně jednoduchá a levná záležitost, protože jsou s ní spojeny transakční náklady. A když si vezmete, že průběh transformace je otázka dvou tří let s horizontem sedmi let, tak argument, že město ušetří, opravdu není na pořadu dne. Ještě jednu podstatnou poznámku. V poslanecké sněmovně leží návrh nového občanského zákoníku, který zásadním způsobem upravuje podobu obecně prospěšných společností, dokonce padl i návrh na jejich zrušení a nahrazení buď nadacemi nebo jinou právní formou. Posílat divadla do prostředí takovéto právní nejistoty mi připadá silně nezodpovědné.

    Jaká byla reakce divadelních ředitelů, když se dověděli, že namísto transformace začnou postupně probíhat výběrová řízení na jejich místa?

    O problematice transformace probíhaly diskuse, které nabraly zásadnějších kontur právě díky argumentům divadelních ředitelů, kteří v dopise výstižně vyjmenovali důvody, proč si myslí, že by transformace v plánované podobě a v této době neměhla proběhnout. Co se týče výběrových řízení, myslím, že je ředitelé očekávali, protože sami požadovali, aby se situace vrátila do normálního stavu, kdy ředitelé budou muset každé čtyři roky až šest let své pozice obhajovat.

    Do prvního kola výběrových řízení jste vybral Divadlo na Vinohradech a Švandovo divadlo na Smíchově. Proč právě ta?

    Volba to byla jednoduchá v tom smyslu, že jsem nejprve chtěl výběrové řízení na vlajkovou loď mezi městskými divadly – na Divadlo na Vinohradech. Nehledě na to, že pan ředitel Gregorini bude odcházet do důchodu. V případě Švandova divadla jsem hodlal vyjmout jednu scénu ze skupiny, která měla jít do druhé vlny transformace. Pro smíchovskou scénu mluvilo to, že je v absolutně nejlepší ekonomické situaci, což se týká jak jeho financování, tak investičního fondu. Navíc sídlí v budově, kterou vlastní magistrát. Zatím jsme se omezili jenom na dvě divadla, aby nevznikla nějaká chaotická situace, protože výběrová řízení by měla proběhnout relativně rychle, aby potenciální nový ředitel měl dost času na přípravu nové sezony.

    V jaké fázi je výběrové řízení na Divadlo Komedie, jehož osud je snad dostatečně znám?

    Výběrové řízení na nového provozovatele se uskuteční na konci října, takže bychom výsledek měli znát již začátkem listopadu. Doufám, že výběrová komise, v níž budou nejviditelnějšími osobnostmi profesoři Vladimír Just a Jan Vedral, bude vybírat z dostatečného počtu kvalitních uchazečů.

    Pokaždé u těchto klání záleží, zda nový šéf přebírá soubor, anebo tzv. prázdný dům…

    Upřímně řečeno, to hodně záleží i na osobnosti daného ředitele. Z pozice, kterou zastává, má myslím dostačující kompetence k tomu, aby si divadlo v horizontu minimálně jednoho roku dokázal přetvořit k obrazu svému. Záleží především na tom, jestli to je typ manažera, anebo tvůrčího umělce s vizí. Nejlépe to je vidět právě na příkladu vinohradského divadla. Paní ředitelka Jirásková mívala na starosti spíše uměleckou stránku a pan Gregorini jako její ekonomický náměstek se staral o hladký chod divadla. Před deseti lety se to s příchodem pana Stropnického obrátilo, když se pan Gregorini stal ředitelem a pan Stropnický uměleckým šéfem. Pokud se mezi umělcem a ekonomem vytvoří, jestli to tak mohu říci, symbióza, jde o ideální stav. Proto bych a priori nedával přednost tomu, jestli má být daný ředitel orientován na ekonomickou či uměleckou stránku.

    Jak dalece budou výběrové komise aktivní při vyhledávání možných kandidátů, jelikož divadelních ředitelů opravdu není nadbytek?

    Pravda je taková, že do výběrového řízení se sice může přihlásit kdokoli, kdo splňuje podmínky, na druhou stranu my tady nejsme v nějakém skleníku, abychom nekomunikovali s vnějším světem. Ten navíc komunikuje s námi do té míry, že můžeme mluvit o interakci. V každém případě bychom nemohli vypisovat výběrové řízení, aniž bychom neměli jasnou představu o tom, co by měl daný ředitel a jeho koncepce splňovat. Konkrétně v případě Vinohrad vím v tuto chvíli o třech silných jménech: panu Ivanu Rajmontovi, panu Tomáši Töpferovi a registroval jsem i zájem pana Martina Stropnického. Myslím si proto, že výběrová komise bude mít z čeho vybírat.

    Ředitelské konkursy jistě rozčeří stojaté vody. Není však toto plošné řešení nedomyšlené? Jak by měl Jan Schmid soutěžit o divadlo, které založil a jehož poetiku stvořil?

    Jsme teprve na samém začátku a toho, co říkáte, jsem si vědom. Při dalších výběrových řízeních se budu rozhodovat na základě odborné rozvahy, kterou si nechám vypracovat od Divadelního ústavu, abych věděl, jak další řízení rozfázovat tak, aby to prospělo věci. Jde o to, zachovat stabilitu systému a současně umožnit změny.

    Asi poslední otázka. V Brně vyšli divadelníci do ulic, aby protestovali proti úsporným opatřením. Jak to dopadne v Praze?

    O rozpočtu na příští rok se již horlivě jedná, ale zatím to vypadá tak, že běžné výdaje, což se týká i příspěvkových divadel, by měly zůstat ve stejné výši jako v minulém roce. Úspory budou spíše v oblasti investic. Pevně doufám, že pražští divadelníci nebudou muset do ulic.

    A kam vy se chystáte příště do divadla?

    Po hodně dlouhé době nostalgicky navštívím Divadlo Spejbla a Hurvínka, tak jsem sám upřímně zvědavý. Shodou okolností ne představení pro dospělé, ale pro děti.

    Tedy žádné inkognito. Nebo už máte ratolesti?

    Zatím ne. Asi budu trochu vyčnívat.


    Komentáře k článku: Odolat tlaku lobbistických skupin je povinnost

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,