Divadelní noviny Aktuální vydání 9/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

9/2024

ročník 33
30. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Odešla mimořádná žena

    Dovolte, abych se podělil o několik vzpomínek na Inge Švandovou-Kouteckou. Některé budou osobní. Už mí prarodiče se totiž s manžely Kouteckými spřátelili, a tak se známe od mého nejútlejšího věku. Někde ve starém albu mám ještě fotografii, jak mě Inge drží v náruči jako nemluvně. A když se ohlédnu zpět, vidím v tomto záběru vlastně velmi výstižnou metaforu celého našeho budoucího vztahu učitelky, přítelkyně a podporovatelky zároveň a žáka. Ač sama byla Inge bezdětná, byla ženou nesmírně láskyplnou, doslova překypující temperamentem a vřelým citem, který vkládala do všeho, čemu se věnovala. Ať to byli její žáci, jež vyučovala zpěvu nebo hře na klavír, návrhy kostýmů, či jiná výtvarná činnost, v níž byla velmi talentovaná a zručná, ať to bylo chalupaření a zvelebování opuštěného statku nedaleko blízkých Zubčic, kam jsme se jako děti vždy těšili na návštěvu. Ať to byla hra na klavír, již zvládala s obdivuhodnou bravurou navzdory rukám občas rozežraným od vápna – to při tom zvelebování –, ať to bylo jejích vždy několik čtyřnohých přátel, ať to byl zpěv, ať to bylo divadlo, ať to byla především opera, která ji celoživotně pohltila.

    V případě Inge se však vzácným způsobem její mimořádné citové založení setkalo s ještě mimořádnějším intelektem, pílí a houževnatostí. Byla zkrátka v pravém slova smyslu renesanční osobností a pro mnohé z nás, kteří jsme měli to štěstí se s ní osobně setkat, byla v tomto ohledu velkým vzorem a inspirací. Coby režisérka byla jednou z posledních studentek legendárního Ferdinanda Pujmana, přičemž scénografii ji neučil nikdo jiný než František Tröstr. Její režie byly vždy do detailu propracované a vždy měla do nebývalé hloubky nastudované všechny možné souvislosti daného díla. Operu chápala jako bytostné divadlo, v němž kladla velký důraz na práci s hercem, stejně jako na jednotu všech složek inscenace.

    Ihned po absolutoriu AMU se stala kmenovou režisérkou opery Jihočeského divadla, bylo to v sezoně 1960/1961 a v angažmá setrvala až do sezony 1971/1972. Přišla v době, kdy se zde utvářel nový operní soubor a za své působení zde vytvořila 50 operních inscenací. Dařilo se jí s úspěchem na zdejším malém jevišti historické budovy uvádět i velké opery jako Verdiho Maškarní ples (poprvé v tuzemsku v tzv. švédské verzi), Aidu, Gershwinovu „jazzovou operu“ Porgy a Bess nebo Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky. Stejně zdařile si poradila také v plenéru před otáčivým hledištěm nebo v českokrumlovském zámeckém barokním divadle či Maškarním sále.

    Roku 1971 přešla do opery v Plzni, kde se svým manželem, akad. arch. Vlastimilem Kouteckým, za 21 let vytvořili významnou plejádu divadelních inscenací. V této době také hostovala v pražském Národním divadle a na dalších scénách v tuzemsku i v zahraničí. Zúčastnila se stáže u režiséra Borise Pokrovského v moskevském Velkém divadle a u Waltera Felsensteina v berlínské Komické opeře. I během svého angažmá v Divadle J. K. Tyla však v Budějovicích často a ráda hostovala. Za svou kariéru celkem zrežírovala 185 operních, operetních i muzikálových inscenací. V roce 2004 obdržela cenu Jihočeské Thálie za celoživotní dílo, v roce 2011 Cenu města Český Krumlov a v roce 2016 prestižní cenu Senior Prix, kterou uděluje Nadace Život umělce.

    Nemohu zde nevzpomenout Inžina nadevše drahého manžela Vlastimila, vynikajícího scénografa. Jejich láskyplný vztah byl jedním ze vzácných spojení dvou výrazných osobností, které dokázaly společně tvořit partnerský tandem v osobním i profesním životě. Inge mi jednou se svým charakteristickým smyslem pro humor vyprávěla, jak se poprvé seznámili. Vlastimil dostal nabídku spolupráce, tu však tehdejšímu šéfovi opery odřekl s tím, že operu ještě nikdy nedělal a navrch s tou ženskou se mu do toho moc nechce… Když to šéf pobaveně tlumočil Inge, tak se jí to pochopitelně dotklo, načež ovšem reagovala svým zcela osobitým způsobem – řekla: No to ho bude ještě mrzet, i kdybych si ho měla vzít!

    Když manželé Koutečtí ukončili angažmá v Plzni, přestěhovali se do Českého Krumlova, který je přivábil svým geniem loci, aby zde trávili podzim života. Nesmírně aktivně, jak jinak. Podíleli se na krumlovských Slavnostech pětilisté růže, Vyučovali na SUPŠ sv. Anežky, Inge se od roku 1992 dokonce na nějaký čas přesunula do Opavy, kde působila jako umělecká šéfka opery. Učila též na budějovické konzervatoři zpěv a operní herectví a založila zde operní studio, jímž prošla řada dnes úspěšných pěvců. I já jsem operním studiem pod vedením Inge prošel a úspěšně se nakazil láskou k divadlu a opeře natolik, že jsem se nakonec vydal v jejích šlépějích a začal se věnovat režii.

    Odešla mimořádná žena, s láskou budeme vzpomínat…

    Tomáš Studený

    • Autor:
    • Publikováno: 22. února 2022

    Komentáře k článku: Odešla mimořádná žena

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,