Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 8)
Elektronická výstava Národního divadla Brno připomíná herce Ladislava Lakomého.
Ladislav Lakomý. Foto: Jana Janěková.
Přátele divadla nejen z Brna, regionu, ale i odjinud, může oslovit nová elektronická výstava archivu Národního divadla Brno. Je věnována významné herecké osobnosti, také pedagogovi JAMU, výbornému recitátorovi a dabérovi, Ladislavu Lakomému (14. 11. 1931 – 11. 4. 2011). Výstava připomíná nedávné desáté výročí úmrtí charismatického herce.
Ladislav Lakomý, rodák z Náměště na Hané, vystudoval JAMU a pevně zakotvil v Brně. Začínal v Divadle bratří Mrštíků (Dnešní Městské divadlo Brno), kde působil devět let. Tenkrát byli Mrštíci zájezdové divadlo, to znamenalo dvacetkrát do měsíce cestovat s představeními od Svitav do Znojma. Tam jsem dostával krásné role ve výborných hrách – Čechov, Dürrenmatt, Frischova Andorra… vzpomínal, když jsme se sešli při povídání pro brněnský časopis KAM v roce 2003.
V činohře Národního divadla Brno působil od roku 1965 čtyřicet let. První jeho rolí v Mahenově činohře byl Ježíš ve slavné Komedii o umučení v režii E. Sokolovského. Byla to jedinečná událost i jistý průlom v kulturním a společenském dění, přesahující hranice divadla i Brna. Do Mahenky přicházeli a přijížděli autobusovými zájezdy i ti, co v divadle nebyli od školních představení.
Pašijové hry byly opravdu mimořádnou, nejen divadelní událostí, a to v celostátním měřítku… pro mě se stala odrazovým můstkem k dalším rolím. … Rád vzpomínám na knížete Myškina v Idiotovi, na Vávru v Maryši anebo na Krále krysu. kde jsem hrál poručíka Marlowa.
Ladislav Lakomý. Foto: Jana Janěková.
Lakomý měl přirozeně nabídky do Prahy. Jak říkal, nějak to vyšumělo. To mu vlastně nevadilo, trochu se na tom, že se nestalo, i spolupodílel: Já mám Prahu moc rád, ale tak na jeden den. Když jsem tam jezdíval něco natáčet a musel jsem tam pár dní bydlet, byl jsem skoro nešťastný. Možná jsem trochu pecivál nebo je vesničanství ve mně hluboko zakořeněno, ve velkém městě se ale zanedlouho cítím vystresovaný. Brno je přece jen klidnější, je to značný rozdíl oproti Praze. … já jsem vždycky hledal a nacházel nějaká dobrá zdůvodnění, proč nemohu pryč, proč musím zůstat.
Skvělý charakterní herec by se v pražském Národním nepochybně výborně uplatnil a dostal se tak do širšího povědomí. Nabídka do pražského Národního před srpnem 1968, pak skutečně „vyšuměla“. Tuhá normalizace sedmdesátých let Lakomému příznivě nakloněna být nemohla, opustit musel místo pedagoga JAMU, mohl však vyučovat na konzervatoři.
Osmdesátá léta přinášela již víc příležitostí, pro nej zejména v brněnské televizi. Ve filmu se objevil sporadicky, myslím ke škodě filmu, kde by se jistě prosadil úsporným, přitom výrazově přesvědčivým hereckým projevem. Byl i skvělým dabérem s dokonalou dikcí a příjemným hlasovým témbrem. K českým posluchačům jím zastoupil např. Jeana Maraise, Horsta Buchholze či Alaina Delona. V roce 1998 obdržel za dabing Cenu Františka Filipovského.
Vysoce byl ceněn pro svůj přednes: v brněnském rozhlase byl mnohaletým, stálým hostem, vynikal jako recitátor. Považován byl za nejlepšího v přesném uchopení a citlivém přednesu veršů Jana Skácela. K žákům Lakomého náleželi např. D. Veškrnová-Havlová, P. Zedníček, M. Donutil či R. Vojtek.
Ladislav Lakomý. Foto: Jana Janěková.
V závěrečných letech herecké dráhy L. Lakomý vytvořil několik pozoruhodných rolí v Divadle u stolu, komorní scény vzniklé za vedení a dramaturgie Františka Derflera, také režiséra a herce. Konec této specifické a vynikající scény, byl pro Brno ztrátou. Spjatá byla těsně a neodmyslitelně s osobností, směřováním a duchem zakladatele. Těžko si představit, jak by mohla bez něj dál pokračovat.
Je to jen nevelký sklepní prostor pro pouhých, asi osmdesát diváků. … Stůl nabízí spoustu titulů, které jsou podle mě opravdu pozoruhodné. Práce mě tam obrovsky uspokojuje, odpovídá mému naturelu a umožňuje maximálně na sobě dál pracovat. Vždy jsem obdivoval herce, kteří uměli využívat herecký detail. Tady nám diváci vidí do očí, vnímají každé hnutí hercova obličeje. Vždycky mě lákalo hrát takové divadlo, a teď ho hraji, hodnotil s nadšením Lakomý v roce 2003.
Stihl se však, i když ne nadlouho, vrátit na jeviště Městského divadla Brno, kde před lety začínal. V roce 2010 se tu sešly tři brněnské herecké legendy. Spolu s ním Jaroslav Dufek, dlouholetý generační druh, stejně uznávaný herec, jiného, spíš protilehlého naturelu. – Můj kolega v ročníku, také mé herecké dvojče. Samozřejmě ne v hereckém projevu, zde se naopak velmi dobře doplňujeme rozdílným pojetím, kontrastem. Společně jsme nastoupili k Mrštíkům, pak do Mahenky, často jsme se setkávali na jevišti. Byli jsme vždy dva takové protipóly.
Tak tomu bylo i při jejich závěrečné divadelní souhře roku 2010, v Městském divadle Brno. Hrálo se v triu, kde ten správný punc i ženský šmrnc dodala třetí z legend, oproti nim mladší, Zdena Herfortová. Svižná konverzační komedie Stefana Vögela Dobře rozehraná partie byla hereckým koncertem těch tří. Pro „herecká dvojčata“ současně posledním duetem, závěrečnou „derniérou“ o pětadvaceti reprízách. Před stále nabitým sálem plným osvobozujícího smíchu a nadšeného aplausu. Kdyby záleželo na divácích, tohle představení by čekalo dlouho na řádnou, předem ohlášenou derniéru.
Ladislav Lakomý zemřel 11. dubna následujícího roku, jeho „herecké dvojče“ Jaroslav Dufek 30. listopadu, též roku 2011.
///
Výstava je přístupná do 25. 8. 2021 na tomto odkazu.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
