Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 58)

    Poslední letošní českou premiérou sezóny hudební scény Městského divadla Brno je Velká ryba (Big Fish), autorů Andrewa Lippy (hudba, texty písní) a scénáristy Johna Augusta. Devátá inscenace 78. sezóny se konala 22. dubna 2023.

    Foto archiv divadla

    Autorem stejnojmenného románu z roku 1998 je Daniel Wallace (1959). Hlavní postavu inspiroval Wallecův otec. Kniha se stala předlohou filmu z roku 2003 v režii Tima Burtona (1958), o deset let později byl na Brodwayi uveden muzikál. Iniciátorem, pak autorem libreta, se stal John August. – Ty postavy měly vnitřní život, který se nedal prozkoumat pouhými slovy. Chtěly zpívat. August přesně vystihl, že Velká ryba, emočně silný „kus“ sycený až mýtickou obrazotvorností, vybízí ke zpracování pro hudební scénu. Zatímco přemýšlí o vhodném hudebním skladateli, nezávisle, jak řízením osudu, se u producenta filmu zastaví Andrew Lippa. S dotazem, zda neuvažuje o muzikálovém zpracování. Vzniká autorský tandem Lippa – August. V roce 2013 je muzikál Big Fish na světě.

    Dramaturg Miroslav Ondra cituje klíčová slova Edwarda Blooma ústřední postavy knihy, filmu a muzikálu v tradičně kvalitně vybaveném periodiku MdB k premiérám. Ten odmítá být velkou rybou v malém rybníku. V závěru Ondra vtipně cituje krédo či výzvu adresovanou tvůrcům brněnské inscenace. Je i motem, vystihujícím životní děje Edwarda, jeho viděním. Bájivé příběhy, připomínající mýty, přitahují i magnetizují. Jsou plny rozumu se vymykajících událostí, hemží se to v nich tvory ze světa fantazie. Dějem však současně prolínají reálné lidské tužby, motivy. Samy by vystačily pro komorní psychologické drama. Je tu motiv silné a opojné lásky, kterou Edward neváhá upřímně, otevřeně i originálně vyjádřit, připraven podstoupit vše, aby se stala skutečnou, životní. Je zde i setkání lásky neopětované, nenaplněné. Silnou „notou“ muzikálu je hledání a nalezení nápravy, smíru, pochopení, odpuštění.

    Foto archiv divadla

    Největším pochybovačem (a stále ostřejším kritikem fantaskních příběhů otce) je syn Will. Jiskří to mezi nimi, snad od jeho prvních krůčků, přerůstá v ústřední konflikt otce a syna. Chlapci se bájivé příběhy, v nichž otec je ústředním hrdinou, začínají zajídat. Rád by se dozvěděl víc z jeho skutečného života. Otec, zahleděný do sebe, jako by se o něj nezajímal. Řetězec pohádkových vyprávění ztrácí někdejší kouzlo. Edvard je v nich tím, koho políbila mořská panna, pak odhodila ploutev a tančila s ním na břehu, jak víla. V bažině se nezalekl čarodějnice, ani předpovědi o vlastním konci, jindy zas změnil vlkodlaka v kamarádského psíka a naučil ho aportovat. Strašného obra vyvedl z jeskyně, zachránil před lidskou zlobou, našel pro něj uplatnění, nejprve v cirkuse, kde sám tehdy působil. Jsou to pěkné historky, ale syn si přeje vědět víc o skutečných prožitích otce na obchodních cestách. Ten vypráví to své. Tak, jak za války vedl skauty. „Za které války?“ ptá se Will. Otec na okamžik znejistí, pak takticky odpoví otázkou: To vás neučí ve škole?Právě, že ano, returnuje Will smečem rozumu.

    Neporozumění narůstá. Will má před svatbou. Otce ultimativně žádá: žádné proslovy a příběhy! Ten samozřejmě slib nedodrží. Konflikt vrcholí, když Will objeví podezřelý dokument. Zdá se, že otec, při svých cestách vedl dvojí život, skrýval nepříjemnou pravdu. Jak vše dopadne prozrazovat nebudu, jen, že závěr fantaskního i romantického příběhu skončí poutavě i dojemně. Mýtické příběhy otce vidí nyní Will v jiných konturách. S poznáním, jak mnoho má společného s tím, s nímž si tak málo rozuměl.

    Edward Bloom roztáčející děj viděním, syceným obrazotvorností, má mnoho blízkých literárních druhů. Jistě barona von Münchhausen, českého barona Prášila, i tomu, jemuž tak říkali na zámku Kratochvíle Vančurova románu Konec starých časů, a vynechat nelze Hrabalovy Pábitele. K tématu možno přičlenit výchovu mladého šlechtice v autorské hře Bolka Polívky Šašek a syn. Následník je svérázným přístupem a osobitou fantazií, doveden k rozpoznání vlastního životního určení.

    Foto archiv divadla

    Muzikál má rychlý vstup do děje. Z prostého důvodu, že následovat bude košatý děj, se střídáním barvitých obrazů, jak odpovídá vyprávěčskému umu a fantazii, hlavního hrdiny. Hned zkraje se představí písní v celé šíři svého já, i vlastním životním krédem. Krátce poté následuje „praktická ukázka“ Edwardovy životní filozofie, když skleslému rybáři neberou. Stačí jen chtít, mít vůli, vzít si na pomoc alabamský dupák, ryby rozhýbat. Stane se, ryby samy začnou vyskakovat z řeky, jako když z nebe prší. V každém mýtu, pábení či pohádce, lze najít kus pravdy, možná i jádro. V závěru, opět u řeky, k poctě vyprávěči, přicházejí i postavy povědomé z Edwardových vyprávění. Jeho nejbližší, stejně jako divák, již také vědí, o čem ten, jinak slovy překypující, pomlčel. A zcela závěrem opět jeho krédo, výzva v písni končící posláním: Jdi svou cestou, hlavně splň si, o čem sníš!

    Muzikál je stavěn trochu jak na šňůře, až provazochodecké. Ve všech složkách si žádá přesně vážit, aby fantazie, romantika i Edwardovo krédo nesklouzlo jinam. Textem proniká „americký sen“ o úspěchu a cíli být šampionem, tedy nespokojit se s existencí velké ryby v malém rybníku. V psychologii je užíváno jako metaforické označení problematiky jedince v kontextu referenční skupiny. Přesné uchopení herci a celého tvůrčího štábu, za citlivého režijního vedení Stanislava Moši, jemuž je žánr osobně blízký, úskalí textu plně zvládají. Muzikál podtrhuje a uchopuje hru především jako chválu mýtu a tvořivé fantazie. Opřít se přitom může o sympatie vzbuzujícího hlavního hrdiny. Ten inspiruje i přesvědčuje pozitivním přístupem k životu, překonáváním překážek, povzbuzuje i nabádá k důvěře v sebe sama, k optimismu a aktivitě.

    Překlad textu pro českou premiéru v MdB, bez něhož by to nešlo, je od Zuzany Čtveráčkové. Hudba je silnou složkou inscenace, uznání náleží orchestru řízeném Emou Mikeškovou. Působivá je scéna Christopha Weyerse, skvěle vystihující atmosféru rychle se měnících prostředí, podtržená volbou kostýmů (Andrea Kučerová, Adéla Kučerová). Jednotlivé obrazy jsou uváděny vstupy s transparenty, psaným slovem přibližujícími dané prostředí. Tím nejvýznamnějším je nábřeží s řekou. Tok plynoucí vody i času. Ryby. Občas se zjeví a majestátně propluje ta velká, mýtická Big Fish, o níž se mezi rybáři z Alabamy a odevšad ví a vypráví. Magickou atmosféru dodaly scénické projekce Petra Hlouška.

    Foto archiv divadla

    Jako otec Edward nachází a plně využívá své herecké a pěvecké nadání Lukáš Janota. Nesporně jeho velká role. Střídat se bude sAlešem Slaninou, i ten se jistě vypne k velkému výkonu. Will Daniela Rymeše je výborným protihráčem, role mu padne, může ji přičíst ke svým nejlepším. (V alternaci: Marco Salvadori.) Třetí z ústřední trojice – matka, a tentokrát „rusovláska“, se líbila, o svých nesporných, stálých kvalitách opět přesvědčila – Radka Coufalová. (Střídat se bude s Terezou Navrátilovou.) Rolí mladého Willa (také skauta a chlapečka) upoutal a pěkně ji sehrál Kryštof Helbich. Přehlédnout nelze postavu obra Karla, s níž si výborně vyhrál Dušan Vitázek. Pozornosti nemohl uniknout impozantní stůl, šitý mu vtipně na míru. Velká ryba byla chutně podaná, nezaskočila ani drobnou kůstkou a pobaví dospělé i děti.


    Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 58)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,