Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 53)

    Na konci října byla v Brně zahájena výstava, k jejíž realizaci spojily síly ODKAZ – Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření, Moravského zemského muzea a Masarykova demokratická akademie. Místem konání je Dietrichsteinský palác, ústřední budova MZM (Zelný trh 8). Výstava je věnována především životu a dílu výrazné osobnosti české politiky: politickému filozofovi a významnému představiteli brněnského disentu.

    Jaroslav Šabata. Foto: archiv redakce

    Bezprostředním podnětem vzniku výstavy se stala koincidence více výročí. Začátkem listopadu uplynulo 95 let od narození, v půli letošního června 10 let od úmrtí Jaroslava Šabaty – a před 45 lety vznikla Charta 77. Jaroslav Šabata náležel k prvním signatářům. Po Jiřím Hájkovi se stal druhým z jejích prvních mluvčích (od dubna 1978), po něm v této pozici následoval Václav Benda (v únoru roku 1979). V roce 1981 byl Šabata třetím ze vždy ustavené trojice mluvčích.

    Výstava, v rámci nevelkého výstavního prostoru, výstižně, faktograficky a chronologicky přibližuje životní cestu Jaroslava Šabaty. Devět přehledných, výstavních panelů připravila Masarykova demokratická akademie. Slovy jejího ředitele Patrika Eichlera, komplexně pojímá život i dílo Jaroslava Šabaty. – Po listopadu 1989 patřil k části někdejšího disentu, která spoluvytvářela novou demokratickou politiku. Nejprve na půdě Občanského fóra, později po jeho rozpadu jako aktivista sociálnědemokratické strany. V závěru života byl členem představenstva Masarykovy demokratické akademie, přibližuje stručně Šabatovo polistopadové působení.

    Druhá část výstavy, začínající podpisem Charty 77, je dílem Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření (ODKAZ) Moravského zemského muzea. Přiblížila ji Petra Pichlová, spoluautorka výstavy. – Zaměřili jsme se především na představení brněnských signatářů Charty 77, kteří i po 45 letech stále zůstávají ve stínu zvučnějších pražských jmen. Z vystavených dokumentů stojí za zmínku zejména faksimile první a originál druhé verze Prohlášení Charty 77 či dosud nepublikované fotografie ze soukromých archivů. Vystaveny jsou i některé dokumenty zapůjčené dalšími signatáři, například Janem Šimsou, Boženou Komárkovou, Janem Trefulkou, Milanem Uhdem.

    Jaroslav Šabata pocházel z jihomoravské vesnice. Manželství rodičů bylo smíšené (maminka byla Němka), výchova tradicionální, v katolickém duchu, běžně a často se tu debatovalo o politice, zajímal se o ni, vlastně od dětství. Po válce byl jedním z nemalé části mladé nastupující poválečné generace, kterou silně oslovily myšlenky marxismu a vize o nové, spravedlivé společnosti. Ostatně velká část obyvatelstva v sobě nesla trauma Mnichova, rozbití republiky, pociťovanou zradu západních spojenců. Sovětský svaz byl vnímán jako osvoboditel, o skutečných tamních poměrech věděl málokdo.

    V roce 1946 Šabata, již jako straník, nastoupil na vysokou školu politickou a sociální, po třech semestrech přešel na brněnskou filozofickou fakultu (studijní kombinaci filozofie-psychologie). Jeden z výstavních panelů připomíná jeho tehdejší politickou angažovanost, včetně účasti na čistkách po únoru 1948. Od roku 1953 byl na fakultě učitelem marxismu-leninismu, v letech 1964–1968 vedoucím katedry psychologie. V padesátých letech poznával rozpor mezi proklamovanými idejemi a společenskou realitou, politickou praxí. Zůstával, jako po celý život, levicovým intelektuálem, plně zasaženým politikou, politologem – „politickým filozofem“, jak byl výstižně nazván organizátory výstavy.

    V šedesátých letech byl již výrazným stoupencem a představitelem reformního proudu ve straně. V období pražského jara vstoupil aktivně do politického dění, reálné politiky, profiloval se jasně vyhraněnými postoji. Pro konzervativce představoval krajního revizionistu. Zastával funkci tajemníka Jihomoravského KV KSČ, tehdejší vedení bylo z nejprogresivnějších.

    Naděje na společenskou změnu utnul 21. srpen invazí „spojeneckých“ vojsk. Šabata byl na mimořádném vysočanském sjezdu zvolen do ústředního výboru strany. Jako rozhodný zastánce jeho platnosti, bezprostředně po návratu našich představitelů z Moskvy, jednoznačně se postavil proti dohodě o dočasném pobytu sovětských vojsk.

    Z vlastních jasných stanovisek a postojů neustoupil v nejmenším. V roce 1970 zformoval skupinu komunistů v opozici, v následujícím roce v letákové akci vyzývá k bojkotu „normalizačních voleb“. Upozorňuje, že účast ve volbách není právní povinností, ale právem občana. To je však již období nejtužší „normalizace“. Většinová společnost „vstřebala“ selhání a postupný ústup vůdců pražského jara, obrat o devadesát stupňů.

    Celý rok dávalo veřejné mínění najevo podporu vedení země a nesouhlas s přítomností cizích vojsk. Poslední, nikým neorganizované, zřejmě nejmasovější vystoupení za vlády komunismu u nás, se odehrálo v centrech některých měst při prvním výročí 21. srpna. Pokračovalo i do dalšího dne. Původně pokojné vystoupení za pokračování politiky jara 1968 se změnilo v otevřený střet. Brutální a krvavá demonstrace síly nastupujícího režimu byla definitivní tečkou. Předchozí naděje vystřídala většinová rezignace, útěk do soukromí, vnitřní emigrace.

    Vystoupit otevřeně v počátcích sedmdesátých let proti režimu vyžadovalo mimořádnou odvahu, s vědomím důsledků. Hrstka jedinců ji měla. Šabata je odsouzen na šest a půl roku do vězení. Postiženy jsou i jeho děti, které se spontánně zapojily do roznášky letáků. Ke konci roku 1976 přijíždí z Prahy s Prohlášením Charty 77 disident a studentský vůdce, z šedesátých let, Jiří Müller. Také byl vězněn za letákovou akci. Jaroslav Šabata podepisuje, stejně se rozhodnou další z rodiny – a přibyly další podpisy. Celkem 19 prvních chartistů z Brna a regionu. Nejvíc po Praze. V roce 1978 je Šabata znovu vězněm. Tentokrát „jen“ na devět měsíců.

    Pro své postoje a jednání v mládí byl kritizován a odmítán jak v roce 1968, tak po společenské změně roku 1989, zejména vězni komunistického režimu z padesátých let. Je to pochopitelné. Někdejší mladý aktivista u nich neměl důvěru. Nebylo mu odpuštěno, přestože vzdálené mládí překlenul upřímnou sebe korekcí, dlouhodobým osobním úsilím o reformu politického systému. V kritické situaci, jako jeden z mála, se jasně a jednoznačně vyslovil proti podřízenosti vnější moci a odmítl smlouvu o dočasném pobytu vojsk.

    Pochybení z mládí těžce nesl. Připomínáno mu byla a pronásledovalo ho celým životem, dost bylo a je těch, kteří rádi připomenou. Přestože překlenul sebe korekcí původních postojů, úsilím o reformu politického systému a dlouholetým otevřeným nesouhlasem s normalizačním režimem, a to s mimořádnou osobní statečností. Tím se neslo celé jeho jednání do listopadu 1989. Šabatovu životní cestu citlivě vystihla křesťanská myslitelka a disidentka Božena Komárková v textu, jímž se ho zastala proti osočení z kariérismu, jedním z řady černobíle vidoucích odvážných polistopadových kritiků. O Šabatovi se vyjádřila jako o jednom z těch, kteří jsou solí země.

    Foto: archiv autora

    Byl vždy levicovým politikem, mužem idejí, kariéristou v žádném období svého života, zato fundovaný, vzdělaný jako málokdo, jakých se v celém politickém spektru i dnes příliš nedostává. Zrál vlastní prožitou zkušeností, vynikal racionálním, analytickým myšlením, zachoval si přitom dost idealismu, stál si za ním a vlastním přesvědčením, při vědomí důsledků. Jeho schopnosti a zkušenosti se po roce 1989 uplatnily míň, než by se dalo oprávněně předpokládat.

    Abych se však vrátil k výstavě samotné: k zastavení vybídne filmová připomínka, výsek z dokumentu, v níž hovoří o věcech pro něj nejcitlivějších, on sám.  Zamysleme se také při pohledu na vystavená ocenění, jichž se mu dostalo. – Cena Pelikán, udílená Listy z roku 2008 a velké uznání ze zahraničí: Rytířský Velitelský kříž s hvězdou za zásluhy Polské republiky (2012).

    Dnes již dávné, pěkné laudatio v Listech přibližuje Šabatovy zdánlivě neslučitelné vlastnosti. Uvozeno je otázkami soustředěnými k pravdě k pravdě. Která vítězí? A jak?

    Z toho pak vyplývají otázky další a je nápadné, jak často si je kladou lidé, kteří mají oslavence nepochybně rádi. Je to totiž Jaroslav Šabata spíše snílek, filozof, myslitel, anebo přece jen praktický politik? Některým z toho pak mohou vyplynout odpovědi vlastně tragické: Protože je politika svinstvo, nemohl v ní charakterní Šabata uspět; dále v ní nemohl uspět, protože politika se s příliš hlubokým přemýšlením vylučuje.

    Nepochybuji, že výrazný představitel českého politického myšlení druhé poloviny 20. století se nad těmito otázkami zamýšlel dost sám, za úsilí vtělit je do jednolitého celku, jak k němu došel v nesnadném průzkumu života politickým bojem.

    ///

    Výstava, která byla otevřena 20. 10. 2022, potrvá do 3. 5. 2023.


    Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 53)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,