Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 49)

    V roce 1987 vyšel román Ranhojič (The Physician), amerického spisovatele Noaha Gordona (1926–2021), na nějž navázaly další dva svazky, tvořící trilogii o lékařské dynastii Coleových. Ranhojič se stal bestselerem, třeba však dodat, že především na evropské půdě. S menším čtenářským zájmem se setkal v autorově domovské zemi.

    Foto: archiv MdB

    Idea ke vzniku díla pro hudební divadlo náleží Španělsku. Autorem nápadu (pak hudby k muzikálu), je skladatel Iván Macías (1982), který kontaktoval Michaela Gordona, syna, současně agenta spisovatele. Ten byl hudebními ukázkami nadšen, zajistil setkání autorů přímo s otcem. V roce 2018 se konala světová premiéra muzikálu El Médico v madridském divadle Nuevo Apolo. Autorem libreta inscenace, která měla ve Španělsku obrovský ohlas a získala řadu ocenění, je Félix Amador (1965).

    V roce 2021 se o uvedení původního muzikálu v Madridu dozvěděl ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša, z nadšeného ohlasu, na který se mohl spolehnout. Knižní předloha patří k jeho oblíbeným, znal i filmové zpracování. Pozval autory a producenty do Brna k jednání, kde zhlédli i jednu ze zdejších inscenací. Následovala cesta do Madridu, dohodnuta byla brněnská realizace, s datem premiéry 22. října 2022. Tak se stalo, a to ve zvlášť slavnostní atmosféře, za přítomnosti vzácných hostů ze Španělska.

    Foto: archiv MdB

    Jsem šťastný, že se v našem divadle odehraje vůbec první představení za hranicemi země, v níž měl tento v mnoha ohledech výjimečný muzikál svou premiéru, vyjádřil Stanislav Moša svůj obdiv v úvodním textu programové knížky k inscenaci. Naprosto možno souhlasit, když oceňuje sílu příběhu, úchvatnou hudbu a podtrhuje dva nejvýznamnější momenty pro smysluplnou lidskou existenci, jak je příběh zachycuje: život v lásce a sebevzdělávání, současně i poselství o významu lidské sounáležitosti.

    Příběh má jasnou, vlastně jednoduchou linku. Malému Robovi nečekaně umírá matka. Dva sourozence převezmou do rodin cizí lidé. Jeho přijme za pomocníka bradýř Croft. Trochu kejklíř i šarlatán slibuje lidem vyléčení všech nemocí a nabízí vlastní zázračnou medicínu na všechny neduhy. Společně putují a vydělávají si na živobytí. Croft ovšem i na alkohol a ženskou společnost. Chlapec se od něj ledacos užitečného naučí, jeho způsob života se mu však přestává líbit. Přeje si víc. Rád by se stal opravdovým lékařem, pomáhal nemocným. Motiv je o to silnější, když zjistí, že oba sourozenci zemřeli. A dostavuje se osudová náhoda. Stane se svědkem „zázraku“. Židovský lékař Merlin vyléčí slepce! Od něj vyzví, že existuje akademie, kde se vyučuje lékařskému umění. Učitelem je mistr mistrů Ibn Síná – Avicenna. (Žil v letech 980–1037, byl nejen významným lékařem a autorem knih z oboru, ale také filozofem, myslitelem období „zlatého věku islámu“.) Pro křesťana bylo nemožné stát se jeho žákem. Sama cesta do Isfahánu je daleká, provázená mnohým nebezpečím. Mladík má od myšlenky k činu velmi krátký spoj, zato jasný cíl. Neváhá ani minutu…

    Inscenace provází diváka jeho putováním, kdy zažívá zajímavá setkání i vypjaté situace. Učí se, nabírá zkušenosti. Jak se blíží cíli, předstírá, že je žid. Ti vědí, že v muslimském světě nic pro ně není jisté. Za klidných období, na rozdíl od křesťanů, jsou trpěni. Rob se spřátelí s jejich skupinkou, putují s karavanou, táhnoucí pouští.

    Jedním ze zvlášť skvělých sborových výstupů muzikálu je strhující ai-di-di-di-dai. Krásná, melodická, zapamatovatelná melodie o židovském putování přechází v úderný, rytmický, až fascinující sborový zpěv.

    Foto: archiv MdB

    Děj příběhu vychází z výborné knižní předlohy. – A stojí na výtečném libretu. Převést šestisetstránkovou knihu do přibližně tři hodiny trvajícího hudebního dramatu, přitom zachovat podstatné, byla jistě fuška. Děj přesto přechází z obrazu do obrazu rychlým tempem, jak za pomoci filmového střihu. A pilířem je strhující hudba. V celém kusu je velmi málo mluveného slova, dramatické dílo, nejen tím, jako by bylo blízké opernímu. (Jistě ne náhodou, španělští inscenátoři rozdali role pěvcům operním.

    MdB má za sebou řadu pozoruhodných počinů v oboru hudebního divadla. Medicus k nim jednoznačně patří. Současně se čímsi vymyká, snad jistou jinakostí, danou i zemí původu. Zdejší návštěvníci jsou fandy svého divadla, nikdy nešetří potleskem, ani dalšími způsoby, dávajícími najevo spokojenost v průběhu představení. I tentokrát tomu tak bylo, měl jsem však pocit, že projevy byly trošku jaksi uměřenější. Přitom jsem přesvědčen, že inscenace si publikum získala, vtáhla do děje a síly hudby. Možná tak zapůsobil, až fascinující silný, komplexní, divadelní prožitek.

    Foto: archiv MdB

    Hudební scéna připravilo premiéru a vstoupilo do ní v plné nasazení svého vyzrálého realizačního týmu i hereckého týmu. Statistika by kvantitativně, řečí čísel, dala znát o míře zapojení všech divadelních prostředků, snad z rekordních, při společném cíli, poskytnout velké předloze vše, co si žádá, v nejvyšší možné míře. Na scéně vystupuje 32 účinkujících, mnozí ve více rolích, všechny v alternacích. Diváci je mohli obdivovat v celkem 300 náročných kostýmech, odpovídajících době a prostředí, při zpracování nejrůznějších oděvních materiálů. Živý orchestr (skvěle hrající) sestával ze 27 hudebníků, pod taktovkou Dana Kalouska. Přítomní v hledišti asi dlouho na brněnské scéně neviděli tak nádhernou, barevnou a rozzářenou scénu, jak ji připravil Christoph Weyers, za vydatné spolupráce dalších z realizátorů. Divák, jako by se sám ocitl návštěvou v šáchově okázale honosném sídle, kde detailem byla obrovská maxi šachovnice s velkými figurami, jež ladně, dle pokynů vladaře, posunovaly tanečnice. Spoluúčast na cestě hrdiny k vysněnému ušlechtilému cíli, koncentrovala pozornost od začátku do konce, myslím, bez jediného hluchého místa. Představení bylo současně i podívanou, v dobrém slova smyslu.

    Foto: archiv MdB

    Nesnadné je jmenovat herce, vyzvednout jedince z celku, kde bez nadsázky, i v těch „menších rolích“, podávali skvělé výkony v plném nasazení. Samozřejmě, nejvíce potlesku sklidili a plně si zasloužili ti, v hlavních rolích. Roba z dětských let pěkně sehrála a příjemně znějícím jasným hlasem vyzpívala Gabriela Čtveráčková. Výkony pěveckými, témbrem i barvou hlasů si určitě získali publikum oba z dvojice, která se našla cestou pouští, po rozloučení opět setkala, aby další byla byla jejich společnou. V hlavní, rozsáhlé roli Medicuse, s náročným partem, zaujal a přesvědčil Libor Matouš. Jeho, daleko od domova nalezenou životní lásku Mary, citlivě a jemně podala Kristýna Daňhelová. Stanislavu Slovákovi, jak ulitá, sedla důležitá postava, rázovitého bradýře Crofta. Ladislav Kolář byl přesně tím rozvážným a přemýšlivým lékařem, beroucím v hraniční situaci odpovědnost za druhé. I v rozhodování mezi dvěma zly, s volbou toho „menšího“, které nemusí přinést díky. Jako skutečný filozof Avicenna setrvává se svými žáky důstojně na svém místě, ve stoickém očekávání jisté smrti. Svého žáka Roba, nyní již Medicuse, posílá včas zpět, do jeho domoviny, s úkolem léčit a uzdravovat. Šáh, v podání Dušana Vitázka, je vtělením bezohledného, rozmary se řídícího tyrana a požitkáře. Když je město obklíčeno, ještě nebezpečnějším zlem dogmatických strážců jediné správné víry, řádu a pořádku, pozdě se vrací ke svěřené úloze panovníka, mužně se postaví vstříc vlastnímu konci. Jasně stavěné charaktery, jak herci jistě mají rádi, se uplatňují i v menších rolích a na celkovém výsledku je to znát.

    Uvedení muzikálu španělské provenience Medicus v Městském divadle Brno, je mimořádnou událostí z okruhu hudebního divadla. Možno předpokládat, že zaujme nejen široký zájem diváků, ale i těch, kteří se v dané oblasti pohybují nebo ji z různých aspektů zaměření či profese věnují pozornost. Řediteli divadla a režiséru Stanislavu Mošovi náleží gratulace za přenesení pozoruhodného muzikálu do Brna, České republiky, současně inspiraci pro další evropské scény. Jako režisér, vnímavý k duchu díla, jemu blízkého, dokázal všechny složky hudebního dramatu skloubit v jednolitý, kompaktní, emočně působivý celek, silný zážitek.


    Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 49)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,