Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Burza

    Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 48)

    Název obce Lesní Hluboké, ležící na Brněnsku, u Domašova, pochází z její polohy uprostřed lesů. Tomu, kdo projíždí dálnicí od Brna k Praze počátkem zimy, nemůže uniknout, jak zde klesne teplota, na stromech kolem vozovky se zatřpytí jinovatka, nebo se objeví první padající, sněhové vločky. V těsném sousedství dálnice, u někdejší hlavní silnice na Prahu, v blízkosti odpočívky a motelu, se do výše vypíná devět dřevěných křížů.  

    Foto: archiv divadla

    Připomínají tragickou událost, která se měla odehrát v roce 1540. Dobové záznamy neexistují, může jít o pověst, ústně po generacích předávanou. Příběh má víc variant, s jádrem tragické, nešťastné lásky. Končí masakrem, když nevěsta si bere jiného. Zhrzený milenec s pomocníkem přepadnou svatební průvod. Na zemi zůstává sedm mrtvých těl. Pak nešťastník zabije svého druha, nakonec bere život i sobě.

    Devět křížů na místě události vztyčili benediktini z rajhradského kláštera. Zachoval se zápis z roku 1824. K dosud poslední výměně křížů a jejich vysvěcení došlo v roce 2020.

    Příběh k dramatickému zpracování se doslova nabízí. Chopila se ho nově vzniklá autorská trojice – Robin Schenk, Petr Štěpán a Miroslav Ondra. Muzikál Devět křížů, se představil ve světové premiéře na Hudební scéně Městského divadla Brno 24. 9. 2022.

    Foto: archiv divadla

    Podnět vyšel od Miroslava Ondry, dramaturga MdB, silně oslovil Petra Štěpána, který pohotově získal a ke dvojici budoucích autorů libreta přivedl skladatele Robina Schenka. Všichni z autorského tria, svými aktivitami a záběrem, nesetrvávají jen u „původní profese či zaměření“. Známý herec Petr Štěpán je spoluautorem úspěšných divadelních her společně se S. Slovákem a J. Šotkovským, které vnášejí dobrou náladu a osobitý humor na letní scénu v Biskupském dvoře. Na hudební scéně měly obrovský a zasloužený ohlas jejich Bítls. M. Ondra, již jako student, spoluzakládal nezávislé divadlo v Olomouci, v Brně pokračující jako známý Buranteatr, s nímž spolupracuje dodnes. Je autorem muzikálových libret, hercem, hudebníkem, zpěvákem. R. Schenk, z autorské trojice nejmladší, je znám jako autor scénické hudby, na JAMU psal vážnou hudbu, od svých patnácti písně pro svou alternativně rockovou kapelu.

    Foto: archiv divadla

    Autoři libreta připravili text, který ladí s dávnou pověstí, přitom není archaický, na některých místech, nenásilně propojený s veršovaným. Ty písňové Petra Štěpána výborně dotvářejí charaktery postav a situace, jsou obrazné, poetické a posunují děj. Hudba R. Schenka, jeho první muzikálová, je skvělá, souzní s libretem, hudebně akcentuje dramatický příběh, je silně působivá, osloví širokou škálu posluchačů.

    Autorům a realizátorům inscenace se podařilo vystihnout atmosféru místa děje. Lesního Hlubokého, někdejší doby. Již sám název obce evokuje okolnímu světu vzdálené, do sebe uzavřené lidské hnízdo uprostřed lesů. Místní se tu nacházejí ve vlastním světě, sevřeném hradbami z palisád, jak vystihuje scéna Emila Konečného. Zvenčí, za zimy, k lidským obydlím, blíží se vyhladovělí vlci. Víc však děsí přepady poutníků. Na pocestné, zvláště obchodníky se zbožím, či ještě líp, vracející se s tržbou, číhají vskrytu lapkové, lotři bez slitování. Kdo je za tím? Snad dokonce někdo z nás, místních?

    Obavy, se zjitřenou fantazií plnou podezíravosti, posílí neznámý cizinec. Těžce zraněného zachrání rychtář (přesvědčivě ztvárněn Rastislavem Gajdošem). Je rozvážný, nezaujatý, věcný. I on však podlehne sociálnímu tlaku, Luka, odkudsi z Uher, se mu přestává zdát. Když zjistí, že přivandrovalec se zamiloval do jeho dcery Elišky, ani její cit nic nezmění. Chuďas, rádoby ženich, nepřipadá v úvahu. Je donucen opustit ves, kde je cizorodým prvkem, vymykajícím se zdejšímu společenství. Předtím je vmanipulován hajným Kudlou, aby při každoročním obyčeji vyhánění vlka, zastal právě tuto úlohu. Ve vypjaté scéně, se hra mění v agresivní honitbu s násilím.

    Tato klíčová postava, roztáčející kolo nenávisti, je nosně vystavěna. Neurvalec, plný boláků i vracejících se vzpomínek z vojny s Turky, všechny kolem napadá, vysmívá se, otravuje vlastním černým viděním. Není oblíben, přesto svými negativními emocemi ostatní úspěšně infikuje. Jeho já dokresluje píseň, jak se jí holedbá i sebe lituje, s výsměchem těm, kteří neprožili, co on. Kudla se posléze logicky i osudově stává našeptávačem a hybatelem zla, tragického vyvrcholení příběhu. (O premiéře hajného Kudlu barvitě vykreslil a podal ztělesnil Petr Štěpán.)

    Foto: archiv divadla

    Dva kameny, jak o sebe křísly a společně utvořily hráz… Pěkný milostný duet poutníka Luky a Elišky (Ondřej Studénka a Kristýna Daňhelová) je loučením, s příslibem návratu. V podtónu, jako by nesl tušení, že vše směřuje osudově jinam. Poutník Luka Frane ještě jednou zazpívá Ty uherské koně. – Píseň v muzikálu z nejpůsobivějších.

    Autoři napsali a spolu s realizátory představili hudební drama, které dodalo staré legendě o nešťastné lásce, současně i krvavé, mordýřské historce, nemálo nadčasového. Velmi kompaktní, kde snad není jediné „hluché místo“, je zejména první, rozsáhlejší dějství. Navíc, k tragickému závěru, směřující základní linku, se zdařilo vhodně propojit scénami, vnášejícími do děje odlehčující humor i veselí. (Jak si přál Miroslav Ondra v rozhovoru, otištěném v programu k inscenaci. Společně s Klárou Latzkovou byl dramaturgem a zastal i roli faráře při nešťastné svatbě.)

    Potlesk na otevřené scéně si zvlášť zasloužila stálice a hvězda souboru Alena Antalová. Především v prvé půli zářila, zaplňovala jeviště jako osobitá „dirigentka“ svěřené jí „dívčí pracovní čety“. Její Adléta nesla v nitru něco skrytého, trudného. Navenek dala znát jen v náznacích, okolí předávala optimismus, humor i životní moudrost. Drobně, v souladu s rozsahem role, jí vtipně sekundovala Dora Marty Matějové.

    Druhá část, zřetelně kratší, mohla snad být ještě trošku zkrácena. Tempo oproti prvnímu dějství poněkud polevilo, děj mohl rychleji směřovat k tragickému vyvrcholení. S tím souvisí drobné zamyšlení k postavě Dívky v kontextu dramatu. Ta uvozuje příběh a vstupuje do finále. V baladicky laděném příběhu má opodstatnění, přesto se vynořuje otázka, zda takto zvolený „rámec“ jasně dramaticky sdělovaného děje byl nezbytný. Jde o poznámku, která v nejmenším nemíní ubrat na nesporných kvalitách celku původního hudebního dramatu, z dílny MdB, dle mého soudu, řadícího se k těm nejvýraznějším. A sama Elena Juráčková (Dívka) svým čistým, lyricky jemným pěveckým projevem, s pěknou barvou hlasu, silně oslovila nejen mě, ale určitě všechny premiérové posluchače a diváky.

    Foto: archiv divadla

    Devět křížů, původní domácí muzikál, dal vznik zajímavé, pozoruhodné inscenaci. Na úspěchu a vyznění mají zásluhu všichni na jevišti, včetně nejmenovaných. Nebyl tu jediný, který by, třeba v různé míře, pochvalu nezasloužil. (Stejnou kvalitu slibují alternace.) Výborné byly sborové výstupy, uznání náleží orchestru, i celému realizačnímu týmu. Jmenovitě nelze vynechat z herců Luku Ondřeje Studénky. V několika inscenacích MdB se již objevil, tentokrát dostal příležitost, která mu padla doslova na tělo. Plně ji využil. Přesvědčil herecky i pěvecky, k tomu kumšt profesionálního tanečníka, navrch s potřebnou figurou. Režie se chopil, s citlivým porozuměním, zvlášť povolaný Petr Gazdík. Výborný pěvec, disponující hlasovým fondem velkého rozsahu, zářil v mnoha zdejších velkých rolích. Jak čas letí, je i výborným a uvážlivým režisérem, s citlivým ponorem, vhledem i přesnou mírou pro velké drama, jak v hudebním divadle, tak v činohře.

    Původní muzikál domácí provenience je jednoznačně úspěchem nově vzniklé autorské trojice, nesporným obohacením repertoáru Městského divadla Brno i současné domácí tvorby muzikálového žánru. Možno se jen těšit, jak bude vzniklé autorské trio z dílny MdB pokračovat. Jejich Devět křížů nepochybně a právem vyvolá široký zájem a divácký ohlas.Jistě neujde pozornosti jiných scén, a všech, kteří se věnují hudebnímu divadlu.


    Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 48)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,