Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Kontext

    Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 34)

    Foyer budovy Činohry MdB na Lidické ulici je tradičním místem galerie, zvoucí nejen divadelní návštěvníky k pravidelným výstavám. Od roku 2018 nese jméno známého brněnského fotografa Jefa Kratochvila (1943–2018), který byl léta kmenovým zaměstnancem MdB, „dvorním fotografem“, mj. také šéfredaktorem zdejšího časopisu Dokořán. Významná byla např. i jeho spolupráce s Husou na provázku, v době začátků a let největších úspěchů této scény. Galerie nesla předtím jméno Milana Zezuly (1921–1992), malíře, grafika, divadelního výtvarníka a scénografa, spolupracovníka Svobodného divadla, pak Divadla bratří Mrštíků, nynějšího Městského divadla Brno.

    Autoportrét 1958. Foto: autor

    Vernisáží 19. ledna 2022 byla zahájena výstava obrazů Jana Sedláka (1943–2016), která potrvá do 20. února. Úvodem je třeba říct, že autor není osobností neznámou.

    Prof. PhDr. Jan Sedlák, CSc., renomovaný historik umění, se dlouhodobě věnoval především dějinám architektury na Moravě. Je autorem řady ceněných knižních publikací, klíčové místo zaujímají jeho práce o architektuře Jana Blažeje Santiniho-Aichela (1677–1723), ale i ty, jimiž vystihl a položil důraz na význam moderní brněnské architektury. Širší veřejnost může znát jeho Slavné brněnské vily, napsal také o jihomoravských, i těch na Vysočině. Po zásluze obdržel Cenu města Brna (1996) a je nositelem Stříbrné (2011) a Zlaté medaile VUT (2015).

    Úvodem je třeba říct, že autor není osobností neznámou. Foto: autor

    Helena Musilová (1974), teoretička a historička umění, se zaměřuje na české a středoevropské umění 20. století, zejména na uměleckou scénu šedesátých a následujících normalizačních let. O J. Sedlákovi píše: „patřil k nejdůležitějším osobnostem moravského kulturního života druhé poloviny 20. století“. Dokládá to jeho činností v oblasti památkové péče, kdy od roku 1968 působil jako odborný pracovník a vedoucí odd. Krajského úřadu památkové péče a ochrany přírody, pak na Fakultě architektury VUT Brno (1987–1992) a posléze na FAVU VUT, kde se stal profesorem a v letech 2000–2003 děkanem.

    Musilová připravila k vydání (2019) publikaci Jan Sedlák. Malířské dílo z let 1983–2003 s vlastním zasvěceným a fundovaným textem. Čtenář se dozví, že uznávaný teoretik a kunsthistorik, v osmdesátých letech, téměř ve skrytu, sáhl po barvách, štětcích… – Začal malovat. Věděla o tom rodina, později pár přátel. Nebyl to však začátek. Šlo o návrat do vzdálených let mládí.

    V roce 1961 dokončil J. Sedlák Školu uměleckých řemesel v Brně, oddělení užité malby v architektuře. Tím směrem chtěl pokračovat, bylo jeho velkým přáním, stát se malířem. Na brněnské výtvarné scéně byly výrazné osobnosti, jejichž obrazy ho silně oslovovaly a inspirovaly. Ve vzpomínce jeho syna zejména Bohumír Matal, Bohdan Lacina a Jánuš Kubíček.

    Jan Sedlák – Malířské dílo: 1983- 2003

    Po maturitě zavál Jana osud na nedlouhý čas do tehdejšího n. p. Chirana Brno. Já se tu vyučil, v té době jsem byl již pracovníkem v dílně s názvem černá montáž. Nový příchozí – samostatný propagační pracovník, v prostředí pro něj neznámém, zaujal. Také místnost mu přidělená byla zajímavá. Působila jako právě zčásti vyklizené odložiště nepotřebných krámů. Mohla snad evokovat bohémské prostředí, o to se však nový nájemce nepřičinil. Představu malíře z barvitých životopisů francouzských impresionistů, hojně vydávaných a čtených, mohl budit bílým pláštěm, s cákanci od barev, rád nosil baret. Lišil se tak od „solvin“ v montérkách, i „inkoustů“, též v pláštích, leč modrých nebo černých. Rozhodně nebyl bohémem, v nitru viditelně nesoucím kotel vřících emocí s potřebou vypustit je, jak syčící páru na plátno, čekající něco dosud neviděného. Vyzařovala z něj spolehlivost, solidnost, rozvaha. V novém prostředí byl uzavřenější, věcný, racionální, vždy přátelský. Kumbál, který dostal k dispozici, mu jistě vyhovoval, jako „splendid isolation“ ke klidu, k přemýšlení. Skýtal navíc jedinečnou svobodu. Jan byl snad jediným, kdo nemusel do fabriky hlavním vchodem, přes vrátnici, ke cvikačkám do šaten, ke skřínkám, hup do modráků a k ponku. Jeho místnost byla oddělena zdí od továrního areálu, měla vlastní vchod z ulice Cejl. I to bylo důvodem, že naše setkání byla spíš letmá, omezující se na pár slov. Na ulici, na továrním dvoře, nějaký čas jednou v týdnu, kdy uvolňoval svůj kumbál vznikající místní kapele, snažící se nacvičit alespoň jeden song.

    V Chiraně mě vícekrát zaujal i rozesmál vtipnou, někdy ironickou poznámkou či sentencí, padnoucí k situaci. To zůstalo jeho příznačným rysem. Nevěděl jsem, že se marně pokoušel o přijetí na Akademii výtvarných umění, i na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. S tím se jistě musel nesnadno vyrovnávat. Zůstala  jizva.

    V roce 1964, (předtím si musel odkroutit vojnu), zahájil studia dějin umění na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Završil diplomovou prací K problematice parléřovských vlivů v moravské architektuře. Foto: autor

    V roce 1964, (předtím si musel odkroutit vojnu), zahájil studia dějin umění na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Završil diplomovou prací K problematice parléřovských vlivů v moravské architektuře. Následující rok ji obhájil jako rigorózní. Mezi učiteli na katedře byl i Bohdan Lacina. Věděl známý malíř o původním směřování svého žáka? Svěřil se mu snad on sám? Dám prostor vlastní představivosti. Mistr by nejspíš řekl:

    Milý kolego, výsledky výběru jsou vždy, ehm, relativní. Co vím, je, že jste se druhou volbou přesně trefil do oboru, na který máte ty nejlepší předpoklady. Vaše práce jsem neviděl, ale i tak vám, řeknu, mám pár dobrých kamarádů, výtečných malířů, víte, uživit rodinu, na vratké dráze umělce, nevím. Tam je ještě míň vyvolených mezi povolanými. Povím vám, ale, kolego, docela bych myslel, že k vlastní tvorbě se ještě vrátíte.

    Možná podobný rozhovor, třeba s někým jiným proběhl, možná ne, ale: proč by proběhnout nemohl? Třeba vedený sám se sebou…

    V malbách J. Sedláka je nejpatrnější stopa Matalova. Nejde o variace na obrazy Mistra, a již vůbec ne kopie. Přesně vystihuje Musilová: …je to spíše jakýsi výtvarný dialog. Na jiném místě dodává: v kontextu barevnosti je nejčastěji zmiňován vliv Matala a dalších brněnských autorů, nicméně tuto linku by bylo možno sledovat dál, k Paulu Kleeovi a dalším autorům evropské avantgardy.

    Řekl bych: není nezajímavé, že k prvním ze Sedlákových knih náleží tituly Paul Gauguin (1978) a Henri de Toulouse-Lautrec (1985), jako ojedinělý návrat teoretika, systematicky se věnujícího architektuře, k malířům, ale i k době vlastního mládí a usilování.

    V malbách J. Sedláka je nejpatrnější stopa Matalova. Nejde o variace na obrazy Mistra, a již vůbec ne kopie. Foto: autor

    V první polovině osmdesátých let Jan Sedlák vrací k malířské tvorbě. Nemluví o tom. Sám fundovaný, poučený, k sobě sebekritický, se postupně trochu osmělí. V roce 1993 malou výstavou v kavárně Paláce šlechtičen v Brně a skupinovou prezentací pedagogů Fakulty architektury VUT. Vytvořil značný počet maleb na plátně či sololitu, kterými překvapí při rozsáhlé výstavě svých děl uspořádané k jeho poctě v roce 2019. To již nežije a nemůže být svědkem pozornosti a ohlasu, které se výstavě, dostalo, překvapení mnohých, kteří o jeho malířském díle nevěděli. Výstava nesla výstižný název Do říše umění vede mnoho bran.

    V Brně, městě nevelkém, tím přívětivém, každý alespoň trošku ví o druhém. S Janem Sedlákem, jsme se od dávného setkání v Chiraně párkrát potkali, spřátelil až v posledních letech před jeho odchodem z tohoto světa. Byl mi nejprve povolaným, přátelským konzultantem, když jsem připravoval popularizující knížku o brněnských prvenstvích. Pravidelně jsme se setkávali při povídaní a ohlasech po premiérách, především činohry Národního divadla Brno. Všem, z tenčící se skupiny přátel, chybí citelně jeho suchý humor a trefné sarkastické glosy.

    Vernisáží 19. ledna 2022 byla zahájena výstava obrazů Jana Sedláka (1943–2016), která potrvá do 20. února. Foto: autor

    Helena Musilová svůj text uzavírá: Jeho dílo, i když nebude vnímáno jako progresivní a novátorské, je podnětným příspěvkem k diskusi o čtení a rozvíjení principů moderny a jejich možných modifikacích.

    Dodal bych, zkratkou a „velkým obloukem“, že ani očím laika nemůže uniknout talent pronikající z autoportrétu (1958) i to, že Hold panu Santinimu (1986), a jiné obrazy naznačují, jak a kterým směrem se „utajený malíř“ mohl snad ubírat. Jan Sedlák, návratem k malbě se sobě vlastní precizností a cílevědomostí, naplnil své dávné představy a snahy. Vlastní tvorba se tak stává organickou částí jeho celoživotní práce a směřování.


    Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 34)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,