Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2024

ročník 33
2. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 25)

    Výborné melodie, vtipné texty a dialogy, děj roztáčející se vážným problémem dnešních mladých: jak najít správného partnera pro společný život? Svižný, ryze současný muzikál První rande baví inteligentním humorem. Otevírá ale i otázky kolem potíží s hledáním a navazováním perspektivního a pevného vztahu v přetechnizované, uspěchané době. Dne 9. října se muzikál První rande velmi zdařilým provedením představil českou, ale i evropskou premiérou v podání Městského divadla Brno.

    První rande v Městském divadle v Brně. Foto: archiv divadla

    Alan Zachary, skladatel a Michael Weiner, textař, si kápli do noty již na střední škole. Jako šestnáctiletí uvedli svůj první muzikál – adaptaci pohádky bratří Grimmů. Klíčovým bodem v další dráze se stalo úspěšné jevištní provedení podle filmu Vysloužilí lvi (Secondhand Lions) na scéně 5th Theatre v Seattlu (2013). Otevřelo jim dveře na newyorskou Brodway. Dvojice zahájila spolupráci s libretistou Austinem Winsbergem, toto autorské trio stojí za vznikem muzikálu First Date – První rande.

    Všichni tři se opřeli o osobní zkušenosti z navazování prvních známostí, i z někdejších vlastních obav, že zůstanou „singl“. Jistě to přispělo k autenticitě textu, při již nezbytném odstupu a nadhledu, jak ze hry prosakují, vtipem a humorem, dodávají tak potřebnou „šťávu“. Psaní hry je nejen bavilo, ale stalo se i jistou formou psychoterapie. (Dodejme, že životní partnerky našli, někdejší mladistvé obavy, jak na štěstí většinou bývá, se nenaplnily.)

    První rande v Městském divadle v Brně. Foto: archiv divadla

    Po úspěšné premiéře a šňůře repríz v Seattlu (ACT Theatre) v roce 2012, následovala uvedení na Brodwayi (Longacre Theatre), poté v několika světových metropolích. Na říjen 2020 byla plánována premiéra v londýnském West Endu, pro pandemii byla inscenace pouze natočena, je streamována on line.

    Také u nás se První rande dostavilo se zpožděním. Premiéra v MdB se měla původně konat 16. 4. 2021. I tak byla prvním evropským živým „divadelním rendezvous“ herců s návštěvníky tohoto muzikálu.

    První rande v Městském divadle v Brně. Foto: archiv divadla

    Označen je jako „komorní“, s podtitulem „muzikálová komedie“. Příběh je současně romantický, dramaticky přibližující potíže kolem seznamování „na slepo“. Ono „komorní“ představuje mladá dvojice, ne však již tak docela mladá: Aaron (Daniel Rymeš) a Casey (Eliška Skálová). Ponejprv „face to face“ se setkávají v intimním restaurantu, kde obsluhuje svérázný, osobními problémy též zmítaný číšník (Kristian Pekar).

    Oba jsou singl, rádi by to změnili, nikomu z nich se však nedaří. On to s ženami moc neumí, je nejistý, sevřený, má po debaklu s Alison (Andrea Zelová). Dosud se nezbavil závislosti na vztahu, který ho deptal. Casey je průbojná, sebejistá, či na sebejistotu sázející, bez zábran dá vědět o své přitažlivé postavě, názor o protějšku má utvořený hned z prvního dojmu. Oběma potrvá, než se doberou k přirozené, otevřené komunikaci.

    Vzájemné oťukávání, dizonance, přešlapy, často nechtěné, navrch prostupující skepse, že ze setkání nic, či opět nic nebude, jsou mikrodramatem s trestí dnešní doby. Přesně vyjádřil režisér Stanislav Moša: Muzikál První rande je smutným, avšak zároveň báječně vtipným svědectvím o tom, jak lidé současného světa ztratili schopnost běžné komunikace, jak zoufale složitě a těžce hledají partnera.

    První rande v Městském divadle v Brně. Foto: archiv divadla

    Pohledem psychologa nejde o problém nový, vždy spojený s řadou osobnostních, ale i socioekonomických a psychologických faktorů. Oproti minulosti má zřejmě širší dosah, navíc přijal specifické rysy a podobu, vlivem soudobé techniky, moderních komunikačních prostředků. Všem se jistě vybaví písíčka, mejly, stále chytřejší mobily, esemesky, sociální sítě, kde možno vše „vyguglovat“. Včetně partnera. Ti, kteří mají s takovým hledáním vlastní zkušenost, bývají poměrně často skeptičtí. Výhody moderních komunikačních nástrojů jsou nesporné, jako vše přínosné, přinášejí i to méně dobré a špatné.

    První rande v Městském divadle v Brně. Foto: archiv divadla

    Hovor mezi Aaronem a Case je narušován, často razantně a účinně, dynamickými vstupy a hudební čísly, v nichž vystupují vesměs oživlé představy osob z jejich nejbližšího prostředí. Dramaticky jsou dobře volené a načasované. Zatímco pozornost (i osvětlením) je zaměřena na dvojici u stolku, hudební číslo nasvítí a zaplní pohybem, rytmem, melodií a zpěvem s přiléhavým textem celý jevištní prostor. Toto oživení posunuje současně děj, často ve strhujícím podání pětice dalších účinkujících. Každá ze dvou hereček (Světlana Janotová a Viktória Matušovová, při premiéře alternující Andrea Zelová) a dvou herců (Aleš Slanina a Dušan Vitázek) zastane několik rolí. Stejně tak již vzpomenutý číšník. Divákům, zejména však ústřední dvojici, se tak nabízí reflexe, pohled zvenčí. Naznačí úskalí vznikajícího vztahu, povzbuzuje, nebo odrazuje.

    Každému ze seznamující se dvojice vstupuje do rozhodování i jakési „alter ego“ personifikované osobami, které je nejlépe znají. Nastavují zrcadlo, podněcují ke změně, k oproštění se od minulých chyb.

    Sotva se Aaron zasní nad pěknými chvílemi s “bejvalkou“, hned je tu „alter ego“ a tvrdě ho vrátí „na zem“ reálným portrétem sebestředné manipulátorky Alison. Casey, opak zakřiknutého Aarona, má za sebou, jak upřesní, něco „specifického“ v předchozím „specifickém“ období svého života. Oživlým vstupem jí ten čas bryskně připomenou dva ze společníků „specifických“ chvilek, „hajzlíci“, kteří ji dosud, přece jen víc, jak Aaron přitahují. V pravý včas se dostaví, alter ego a pohotově zasahuje.

    Pětice účinkujících se výborně uplatnila jako malý sbor, který dal muzikálové komedii správný komediální „šmrnc“. Strhující bylo hudební číslo Tu dívku vážně ne! s groteskním soubojem židovského chóru se zástupci křesťanů, při shodě o nežádoucím spojení páru, z odlišných prostředí. Číslo věnované internetu poodhalilo zas jeho temná tajemství, třeba, co vše se díky síti, možno o druhém dozvědět. Vystoupila zde holka z Googlu, Twitter, Facebook či Webová rozhraní. V hudebních číslech zvlášť vynikly zvolené efektní kostýmy a dynamiku pohybu podtrhující barevné osvětlení. Zpívalo se a tančilo na hudbu z nahrávky, přirozeně z domácí „hudební dílny“.

    Dodal bych, že tato schůzka na slepo přinesla dvojici, slovníkem psychoterapie, jistou „korektivní zkušenost“ – a závěr, že jedním setkáním nemusí vše končit, co bude dál, ukáže čas.

    Dvouhodinové představení se hraje bez přestávky i bez hluchých míst na jevišti, či postižitelných projevů únavy ze sedadel s diváky. Účinkují převážně členové muzikálového souboru MdB na komornější činoherní scéně. Všichni bez rozdílu odvedli výborné výkony. Zvláštní uznání náleží Kristianu Pekarovi, který si před premiérou vážně poranil koleno, přesto s bolestí a za opory berlí zvládal pohybové kreace, jak většina zdravých v průměrné kondici, ne.

    Stejně jako autorům, tak realizačnímu týmu MdB se podařilo nabídnout publiku muzikál vtipný, přinášející dobrou zábavu, i trochu víc. Inscenace byla ve všech složkách kompaktní s respektem k autorské předloze. Třeba říct, že brněnská ústřední herecká dvojice je typově a vizáží blízká té z Brodwaye. Za upozornění stojí, že v tradičně bohatě vypraveném „průvodci k představení“ nechybí ani vlastní vzpomínky několika divadelníků na jejich první rande. Hra by určitě měla vzbudit zájem mladých diváků, pobaví i zaujme širokou věkovou paletu, jak potvrdila úspěšná premiéra.


    Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 25)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,