Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Kontext

    Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 14)

    Miroslav Bárta je dlouholetým ředitelem Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty UK, přednáší na řadě světových univerzit, je nositelem prestižních vědeckých ocenění. Uznávaný archeolog a egyptolog vede české výzkumy v Egyptě a Sudánu, se zaměřením na výzkum lokalit stavitelů pyramid v Abusíru, v blízkosti Káhiry.

    Nejspíš každý, kdo stane před doklady o velikosti dávných civilizací, nutně uvažuje nad tím, co a proč vedlo k jejich sestupu, co konkrétně zapříčinilo jejich zánik. Pro Miroslava Bártu se studium dávných civilizací stalo impulzem k přesnějšímu zaměření – multidisciplinárnímu studiu kolapsů, vzestupu a pádů civilizací. Na to téma napsal již několik ceněných prací. V letošním roce se z tohoto okruhu v nabídce nových knih objevil další titul z dílny autora: SEDM ZÁKONŮ. Jak se civilizace rodí, rostou a upadají. Knihu o rozsahu 310 stran s bohatým ilustračním doprovodem a odkazy na užitou literaturu vydalo brněnské nakladatelství JOTA (2021).

    Autor zahajuje vzpomínkou na debaty s přítelem, filmovým režisérem Jiřím Menzelem, na téma civilizace. Jedná se současně o titul filmu, na kterém Bárta spolupracoval s režisérem a cestovatelem Petrem Horkým. Když se sešli ponejprv v trojici, vyslovil Menzel, že film musí mít příběh, jinak nezaujme. Bárta to přijal jako podnět i pro svou knihu. Psal ve snaze oprostit se od přemíry odborné terminologie, otevřít stránky širšímu okruhu čtenářů. Téma knihy je až příliš aktuální, živé a týkající se všech obyvatel planety Země. Lidstvo dnes stojí před množinou vzájemně propojených zásadních problémů, vlastně ve všech oblastech bytí. Jak dál? Jak bude pokračovat cesta dosud „nejúspěšnějšího druhu“? Autor jasnou odpověď nenabízí, předkládá však svých Sedm zákonů, které mají obecný charakter a mohou tak napovědět či přinejmenším vést k zamyšlení nad stavem současné společnosti.

    Bárta podtrhuje význam poznání minulosti člověka na naší planetě, historie a archeologie dlouhých časových řad, srovnávací studium civilizací. Potvrzují totiž, že civilizace se nevyvíjejí náhodně. Samozřejmě, nelze na ně aplikovat striktní algoritmy, nelze je používat k tomu abychom odhalili budoucnost, ale…Jejich síla a význam spočívá v tzv. sedmi zákonech vývoje civilizací,“přibližuje autor jádro obsahu knihy.

    Které zákony to jsou? Je na místě stručně je přiblížit. (Případně doplnit otázkou či úvahou.)

    1. Zákon kolapsu a regenerace – Žádná společnost netrvá na věky. Na počátku i konci je zpravidla konflikt. Kolaps není zánikem, ale zásadní přeměnou. (O konečnosti toho, co mělo být „na věčné časy“ něco víme, neboť jsme zažili. „Věčnost“ skončila. Byl snad nečekaně rychlý konec jednoho režimu a systému, jedním z kamenů uvolňující budoucí lavinu? Předzvěstí či počátkem podstatnějších změn?)
    2. Zákon skokové změny – K zásadním změnám dochází náhle, není to lineární proces. Možno si představit pokličku, pod níž se zdánlivě nic neděje. Do okamžiku, kdy pod ní začne vřít… „Skok“ nemusí být krvavou revolucí. (I zde máme nedávnou zkušenost. – Třeba „sametovou“, pak „bratrskou“ – při dělení republiky.)
    3. Hérakleitův zákonCo vedlo na vrchol, vede zpravidla i ke krizi. Cesta nahoru–dolů, jedna a táž, věděl již řecký filozof Herákleitos(540–480 př. Kr.) aneb, jak praví přísloví: Čím, kdo zachází, i schází. (Čím vším a jak vlastně zacházíme? Víme to, tušíme vůbec?)
    4. Zákon sdílených hodnot a vizí – Každá společnost a civilizace je založena na společně sdílených hodnotách, vizích a implicitním právu. (Jistě i na vymahatelnosti práva. Ono společně sdílené je tmelem všech sociálních skupin, od té základní: rodiny. Jak je ta dnešní pevná a soudržná? A jak je to se společenským celkem? Jednolitost neexistuje, není však rozštěpení společnosti přílišné, nezdravé? Zmizely snad hodnoty společenský celek spojující a zpevňující? Které to jsou? Nebo snad zmizely s minulostí?)
    5. Zákon společenské smlouvyStabilita společnosti stojí na funkční smlouvě založené na spolupráci všech společenských skupin a vrstev. Autor podtrhuje zásadní význam tzv. elit, leadershipu – vůdcovství. (Selhání vůdců máme v živé paměti. V roce 1968 pod silným nátlakem podepsali potupnou smlouvu. Skutečné selhání následovalo, když ti v čele jeden po druhém, krok po kroku, až na vzácné výjimky, ustupovali, zrazovali sami sebe. „Normalizace“ se stala vynucenou „společenskou smlouvou“ podepřenou příkladem vůdců, kteří selhali. Vleklé, šedé období po čase zmizelo ze dne na den, jak spláchnuto. Především přívalem zvenčí. A jak je to s dnešními lídry politických stran a hnutí? Vidí na prvním místě zájem obecný, pak vlastní? Jsou příklady morálky a silnými osobnostmi, které by obstály v hraniční situaci, při vlastním ohrožení?)
    6. Zákon energetické a technologické determinace Vývoj a existence každé civilizace je na nich závislá. Bez objektivně levné energie nemůže společnost a civilizace růst ani udržet svou komplexitu.
    7. Zákon adaptace O úspěšnosti každé společnosti a civilizace rozhoduje míra schopnosti adaptace na proměny přírodního prostředí. (A pak ta sociální přizpůsobivost. Je významná. Co však s tou pasivní? – Jít vždy s proudem, myslet si své, mít klid, nenarazit. A pak ta hrubě účelová: vše pro vlastní profit sebeprosazení, úspěch. Nemá takové formy přizpůsobivosti naše společnost tak trochu pod kůží, někteří snad dokonce až v genech?)

    Pohlédneme-li znovu na sedm zákonů, možno říct, že spjaty jsou v komplexní zkušenosti lidstva a poznatky věd. Od filozofie a společenských nauk, přírodních věd, techniky a technologie… Jednotlivé zákony jsem doprovodil (vždy v závorce) trochu snad provokativními otázkami či poznámkami. Zůstal jsem tu, zkušenostmi usazen, v domácí české kotlině.

    Výklad autora nalezne čtenář rozveden u každého ze zákonů. Bárta uplatňuje svůj fundament archeologa a historika, ilustruje příklady kolapsů a příčin zániků civilizací, čtenáře zde nejspíš zvlášť zaujme. Zasvěceně vstupuje i do dalších oblastí. Silněji vyznívají texty vracející se do vzdálené minulosti, která může přinést poselství i varování současnosti. Tam, kde hledá v realitě našeho dneška, chybí potřebný časový odstup. Navíc jde o pouhý střípek zrcadla nastaveného soudobé civilizaci jako celku. Tak např. u energetické determinace se vyslovuje pro význam jádra v řešení naší energetiky. Myslím, že většina občanů (stejně tak já) zastává stejný názor.

    Bárta samozřejmě velmi přesně ví, že současná civilizace pokrývá celou Zemi, je globálně propojena (např. společnými zájmy), současně v mnoha ohledech diferencovaná, v řadě aspektů silně odlišná. (Ekonomická, technologická, vzdělanostní a kulturní úroveň, státní a společenské uspořádání, formy řízení, rozvrstvení společnosti, rasové, náboženské, národnostní, etnické rozdíly, právní normy i neformální, nepsané, zvyky, obyčeje, tradice a. d. Existuje řada vážných problémů lidstvu společných, jediná cesta k řešení uspokojivému pro všechny, sotva, rychlá již vůbec ne. Rozdílnosti v různých částech a zemích světa odkrývají střety lokálního s globálním. Bez zachování racionality při vzájemném pochopení a konstruktivní, vnímavé spolupráce větších s menšími, silnějších se slabšími to asi nepůjde. Tak se možno vrátit k jaderné energetice vzpomenuté Bártou. Jde vlastně o malý příklad lokální, zdůvodněné potřeby. U části našich sousedů velkou přízeň nepožívá. Největší soused, současně nejsilnější hráč EU, volil pro sebe jiné řešení, pro něj vhodnější. Snad ne v přesvědčení, že je jediné a univerzálně platné.

    V Bártově knize bych vítal část věnovanou (a precizovanou jako prezentované zákony) hlavním signálům varovným pro naši dnešní civilizaci. Výčet palčivých globálních problémů, posouzení stavu a míst ohnisek problémů s analýzou a možnými přístupy řešení střetů včetně zájmů lokálních s širšími. Z hlediska bobtnajících problémů ve světě, je, myslím, pro malou republiku, jako naše, (byť i součásti většího celku), zvlášť důležité připravit se pečlivě na pravděpodobné změny. Adaptovat se pružně na ty pro celek žádoucí a přínosné, současně hájit, co je pro nás zásadní, podstatné.

    Takový cíl si kniha nekladla. Ostatně, obsah by příliš nabobtnal a mnoho čtenářů odradil.  Své jádro a materii, jak oznamuje již titul, nese v Sedmi zákonech. Autor je nevnucuje, čtenář vnímá jejich nosnost, současně přijímá jako varovný signál, podnět k zamyšlení a k dalším otázkám. V tom je „přidaná“ hodnota publikace.

    Knihu možno doporučit širokému okruhu všech, kteří mají rádi literaturu opírající se o vědecká poznání a fakta, při vlastním zájmu o klíčové problémy našeho světa. Je srozumitelná, přístupná, čtivá. Pokud nabudí k otázkám, či polemice, tím líp. Autor se nepodbízí katastrofickými vizemi, je věcný, sám se kloní k pozitivnímu vidění. Autor se nepodbízí katastrofickými vizemi, je věcný, přitom optimista s pozitivním viděním. Nakonec, že zákonů je právě sedm, může vést k závěru, že jde o sedmičku šťastnou. A ještě před úvodními stránkami textu upoutá okřídlený, stále platný citát z antiky: Velká společnost je taková, ve které muži sázejí stromy, o nichž vědí, že v jejich stínu nebudou odpočívat.

    Máme se budoucnosti obávat, nebo se na ni těšit? Není snad odpověď také v našich myslích a rukou?


    Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 14)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,