Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O statečném estébákovi – synopse divadelní hry

    Milena se v roce 1936 na jedné cestě do Velké Británie seznámila s pracovníkem britské tajné služby a v roce 1938 se za něho provdala. Po návratu do Prahy nastoupila v roce 1940 u generálního ředitele Orbisu. Ten byl agentem jak SD, tak britské tajné služby. Milena mohla být spolupracovnicí SD s přesvědčivými vazbami na Británii, ale také mohla být spolupracovnicí britské tajné služby, vysazenou do Orbisu.

    Po válce jí samozřejmě všechno přitížilo – spojení s Británií, stejně tak jako spojení (byť možná agenturně „naoko“) s SD. V evropských dějinách 20. století se totiž „nevyplácí“ mít přátele, protože politická situace se mění dosti rychle, ze spřátelených států se stávají nepřátelské, z nepřátelských spřátelené, kdo se v tom má vyznat, je to jako scénka z Limonádového Joea střílej-nestřílej-střílej-nestřílej.

    Máte kamaráda Ferdu, který je státně uznávaný kamarád, za dalšího režimu už Ferda není státní kamarád, a aby vám třeba neodvlekli dceru, pracujete pro nový režim a pro nového kamaráda Kurta (vy i on jako dvojití agenti), a pak za dalšího režimu není státním kamarádem najednou ani Ferda ani Kurt, a tak se znovu upíšete, aby vám třeba neoběsili tatínka atd. atd.

    A tak Milenu po válce soudili ze zločinu propagace a podpory nacistického hnutí, byť na základě svědectví kamarádky, která se Mileny chtěla zbavit, protože naše kamarádka spala za války s vysoce postaveným nacistou a Milena to věděla.

    Milena má kontakty na zahraničí, má věrohodný „britský“ životopis, tudíž se bude v našem novém poválečném režimu hodit k pochytání všech kapitalistů. Na starosti si ji bere řídící orgán Pepíček. Milena stahuje k sobě zájemce o emigraci, pak je naloží do tajného auta StB, vyinkasuje taxu za převod, odveze je na hranice, odebere cennosti (když je u vás najdou, bude to vypadat, že chcete utéct) a nechá je po fingované přestřelce zatknout pohraničníky. Pak zajedou s Pepíčkem do bytu zatčených a odnesou si gramofon, šperky, obraz a spodní prádlo a…

    Pepíček Mileně vyčítá malou VÝKONNOST, a tak Milena nabízí útěk i osobám, které utéct nechtějí. Vymyslí si kdejakou story, buď o připravovaném zatčení, nebo o ráji v Německu. Pomstí se tak i své „kamarádce“, která ji udala pro styky s Němci, když jí řekne, že byla odsouzena pro kolaboraci k smrti, má tedy jedinou šanci utéct. Pak ji nechá na hranicích zavřít.

    S Pepíčkem trávila Milena hodně času a jejich vztah získával na intimitě. Pepíček si např. při její schůzce s vytipovanou osobou vlezl v konspiračním bytě potajmu do skříně a pak porovnával, co slyšel a co mu Milena o schůzce napsala. A obě srdce nezůstala chladná a oba se do sebe zamilovali. Milenino nešťastné manželství, ze kterého vyšla krásná dceruška, bylo odvanuto, a když už se nerýsovala přímo krásná budoucnost, byli na sebe – Milena a Pepíček – v posteli hodní.

    Propletenec srdcí, údů a zpravodajských her byl někdy tak složitý, že na oběť poslali dva spolupracovníky StB, kteří pak u soudu vystoupili jako chycení „západní zpravodajové“, obžalovaného dostali na šibenici, a pak – protože co teď s nimi – byli oběšeni také.

    Jenže cosi se zadrhlo. Pepíček se nám oženil. Milena to nesla těžce, v srdceryvném dopise vrací své životní lásce, svému ŘÍDÍCIMU ORGÁNU medailonek, který jí kdysi z lásky dal, když ho někde v bytě emigranta čmajznul.

    Milenu si bere další řídící orgán, jeho srdce však zůstává kamenné, a pak další řídící orgán, který je z těch jejích spoluprací tak domaten, že jí už nevěří ani nos mezi očima. A tak ji nechá zavřít do věznice v Jihlavě, hodně daleko od všech kamarádů, a hlavně daleko od Pepíčka.

    11. 12. 1949, v 16,30 při rozdělování jídla, byla Milena nalezena oběšená na železném rámu postele.

    Při poslední výpovědi řekla: Ještě podotýkám bez falešného heroismu i vyhrožování, že svůj život mám v rukou já a v tom je moje síla. Necítím trpkost proti nikomu. Ano, zapletení do světového bordelu bylo v podstatě hrdinské, protože se ten boj nedal vyhrát, ani když toho na VŠECHNY věděla hodně. VŠICHNI ji zradili, tak jako ona zradila je, ale kdežto oni ji oběsili, ona jim odpustila.

    V cele, kde byla poslední dny Milena sama, byly nalezeny útržky popsaného papíru, ty se však nepodařilo složit ani na technickém, ani na II. sektoru StB.

    A můj milovaný Pepíček? Při obnoveném vyšetřování „záhadné sebevraždy“ v roce 1963 řekl, že o její sebevraždě celých dlouhých 14 let pochybuje (vždyť jak milovala svou dcerku!).

    Máme osudy statečných vězňů komunistických kriminálů, máme statečné odbojáře, máme statečné parašutisty, chodíme na hry o statečných ženách v komunistických lágrech, nemáme však statečné osobnosti, které se zapletly do zmatků politiky 20. století. Snad někdo někdy napíše i tuto hru. Protože statečnost Julia Fučíka, který umřel pro správnou vizi, je jiného rodu než statečnost Mileny Markové, která skoro celý svůj život věděla, že vyvolala Ďábla a „špatnou vizi“, a přesto s tíhou Satana chtěla žít. I v pekle chtěla mít svůj život ve svých rukou. Můj život v pekle je pořád můj život.

    (více in Martin Pulec: Agenturní činnost Mileny Markové, Securitas Imperii, č. 7, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Praha 2001)


    Komentáře k článku: O statečném estébákovi – synopse divadelní hry

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,