Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O politickém divadle a komunistech

    Nad termínem politické divadlo vzniká v poslední době stále živější debata. Hojně se vyskytuje především v divadelní kritice, jejíž čtenář nepotřebuje konkrétnější definici k pochopení, co se daným označením vlastně myslí. Na druhou stranu se lze setkat s názorem, že je toto spojení jasným pleonasmem, protože každé divadlo je ze své podstaty politické.

    Jindřiška Dudziaková, Kryštof Bartoš, Vojtěch Vodochodský a Magdalena Kuntová (zleva) jako radikální pravdoláskaři v inscenaci Všechno, co v nás zkurvili komunisti FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Pochopitelně že divadlo je vždy součástí určitého socioekonomického kontextu: vstupuje do něj komunikací s diváky. To ale neznamená, že se vždy zabývá politikou ve smyslu otázek a problémů, které souvisejí s vládními strukturami, se státem a jeho zřízením, s politickými tlaky a omezeními, s ideologiemi a hlásanými světonázory. Jednoduše se vším, co tvoří a definuje naši stávající politickou realitu. Na základě užšího pojetí adjektiva politický lze tedy definovat politické divadlo jako takové, které se záměrně zabývá politikou a/nebo zcela vědomě zaujímá a prezentuje určitý politický postoj. Zároveň lze od politického divadla očekávat, že podnítí divákovo kritické zamyšlení se nad současnými politickými problémy.

    Znovu politika

    Vlivem represí totalitního režimu získalo české politické divadlo v minulosti specifickou podobu. Zatímco v Německu se ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století rozvíjela brechtovsko-piscatorovská linie otevřeně propagandistického divadla, které mělo diváky podnítit k revolučním gestům v duchu marxistické ideologie, v českém prostředí bylo agitační divadlo spojováno spíše s oficiální kulturou. Skutečně politické významy se tak do českého divadla až do roku 1989 dostávaly spíše subverzivně, metaforicky. Jakýmsi doprovodným efektem bylo to, že si diváci vykládali politicky i inscenace, které tak tvůrci nezamýšleli. V devadesátých letech se zájem o reflektování politické reality na čas vytratil, snad z toho důvodu, že do té doby jasný „nepřítel“ zmizel.

    Jedním z prvních politicky zaměřených počinů po roce 2000 byla satira Ivy Klestilové s názvem Má vlast (Rokoko, 2006) složená z parodických skečů vytvořených na základě komentářů z médií a výroků politiků (například Jiřího Paroubka, Davida Ratha, Miloše Zemana, Václava Klause). Inscenace vzbudila značný ohlas a byla na jedné straně označována za prvoplánovou agitku a na straně druhé opěvována jako spouštěcí stimul nové vlny českého politického divadla (Petr Žantovský, 2016). Ve stejném roce vznikla i první politicky zaměřená inscenace Jiřího Adámka a jeho skupiny Boca Loca Lab s názvem Tiká tiká politika, oceněná pro netradiční postupy hudebně-verbálního divadla na tuzemských i zahraničních festivalech, po níž následovali Evropané (2008) a Teritorium (2010).

    V téže době se objevil také jeden z prvních výraznějších titulů dokumentárního divadla. V Osobní anamnéze sbírala Petra Tejnorová společně s herci metodou orální historie svědectví pamětníků o životě za totalitního režimu, jež následně porovnávali s vlastním vnímáním a chápáním české minulosti, přičemž vyprávění dotvářeli tanečními výstupy. Kritika chválila dialogický charakter inscenace (aktéři nejenže reagovali na různá ideová a politická stanoviska, ale formovali také svůj vlastní postoj k minulosti), která přispěla k rozvoji dodnes typické linie vyrovnávání se s komunistickou minulostí a obracení se k osobnosti Václava Havla coby symbolu boje proti totalitě a populismu (Ferdinande!, Lachende Bestien, 2016; Moc bezmocných, Divadlo Feste, 2016).

    Se znatelným názorovým roztříštěním české společnosti, jehož symptomem se stala také první přímá volba prezidenta v roce 2013, reflektuje divadlo naši politickou situaci stále častěji. A čím dál víc pojednává i o tématech spojených se světovou politikou (migrace, terorismus), jejichž prostřednictvím tvůrci kritizují populistickou politiku či média šířící atmosféru strachu – tedy problémy palčivé i v Česku.

    Pro české politické divadlo je v posledních letech typická i žánrová a formální pestrost: od politické satiry (kabaret Ovčáček čtveráček, Městské divadlo Zlín, 2016; Kauza pražské kavárny, Švandovo divadlo, 2018) přes svébytné autorské projekty využívající participativní postupy (Expedice, divadelní soubor Krutý Krtek, 2018) a dokumentární divadlo s prvky fyzického divadla (Poledne, Divadlo Continuo, 2018) až po inscenace nových politicky zaměřených dramatických textů (Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, Studio Hrdinů, 2016) či reinterpretace klasických dramat a románových předloh (Naši furianti, Depresivní děti touží po penězích, 2017; Fidlovačka aneb Kdo je My?, Spielraum Kollektiv, 2017; Válka, Divadlo X10, 2015).

    Soubor MASO dal vědět o svém smyslu pro nadsázku, ironii a absurditu hraničící s groteskou již absolventskou inscenací Žranice FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    NoD

    Do tohoto kontextu vstoupil s novým uměleckým vedením v sezoně 2016/2017 i pražský Experimentální prostor NoD. Ambicí dramaturgyně Natálie Preslové a režiséra Janka Lesáka je nejen uvádět vlastní autorské inscenace, ale také poskytnout zázemí tvůrcům nastupující generace, jež zajímají aktuální společenská témata. První premiérou této etapy byla inscenace tehdy čerstvé absolventky Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU Kashy Jandáčkové s názvem Ve dne v noci, v níž se společně s Preslovou rozhodly zmapovat tíživou otázku teroristických útoků skrze příběhy jejich reálných obětí. Zpracovaly je originální a hravou narativní formou kombinující dokumentární materiály s vlastní fabulací, což tvaru nedovolilo sklouznout k přílišné patetičnosti a emotivnosti. V inscenaci hry britského dramatika Davida Greiga z devadesátých let s názvem Evropa zase režisérka Viktorie Čermáková nahlédla téma uprchlické krize prostřednictvím příběhu o předsudcích obyvatel malého městečka, do něhož přicházejí dva migranti. Titul však narazil na Greigův narativ prostoupený dokola se opakujícím klišé (uprchlíci se vyrovnávají s maloměstským šovinismem) a jednoduchou až polopatickou režii, zbavenou jakýchkoli jevištních metafor, čímž vznikl u politického divadla spíše nevítaný efekt „utvrzování přesvědčených“.

    Politickou dramaturgii NoDu doplnil rezidenční soubor 11:55. Pod vedením Petry Tejnorové a Jana Tošovského uvedl politický kabaret Pravda o 17/11 (2018) inscenovaný jako fiktivní televizní zpravodajství zachycující v jednotlivých reportážích dystopickou společnost: nacionalistický a autoritativní režim, v němž obyvatelé uctívají svého vůdce, řídícího stát jako firmu, a takzvaní havloidi jsou nemilosrdně ostrakizováni. Inscenace humoristicky rozvíjí současné politické tendence, aniž by je hlouběji rozkrývala, analyzovala nebo kriticky komentovala. Jediný náznak politického apelu přichází v závěru, kdy herci vystoupí z role a začnou s diváky vážně hovořit o naší politické realitě. Hraný ráz diskuse však tvaru nakonec spíše ublíží, než pomůže.

    Všechno, co v nás zkurvili komunisti

    Tak zní svérázný titul (premiéra 27. dubna 2019 v NoD) souboru MASO, zformovaného z čerstvých absolventů Katedry činoherního divadla DAMU. Dali vědět o svém smyslu pro nadsázku, ironii a absurditu hraničící s groteskou a také pro prvky fekálního humoru a estetiku hnusu již absolventskou inscenací Žranice (DISK, 2017) režiséra Adama Skaly a dramaturgyně Kamily Krbcové. Inspirovali se dílem Egona Bondyho a filmem Velká žranice Marca Ferreriho a naservírovali apokalyptickou vizi budoucnosti, skrze niž kritizovali jednadvacáté století jako dobu konzumu, přebytku a vymezovali se proti vládním strukturám, které se snaží problémy lidstva vyřešit naivním způsobem.

    Jejich nejnovější inscenace má se Žranicí leccos společného. I v ní zobrazují antiutopickou společnost, tentokrát nazvanou Demokraciáda, kterou si násilím zakládají čtyři „pravdoláskaři“, progresivní levičáci a radikálové politického divadla. Jejich nekritické prosazování vlastního pohledu na svět, vzývání Václava Havla jako ideového vůdce a fakt, že diváky na začátku pasují do role obětí únosu, z nich však činí prachobyčejné teroristy.

    Tři z nich (hrají je Jindřiška Dudziaková, Magdalena Kuntová a Kryštof Bartoš) se nejdříve zpovídají, proč založili Demokraciádu. Kuntová tvrdí, že je Česká republika její starší sestra (narodila se v roce 1995) a za Havla jí bylo líp; Dudziaková zase říká, že chtěla odjet za hranice pomáhat migrantům, ale vzhledem k tomu, že ztratila doklady u McDonalda, ji nepustili přes hranice; a nakonec se Bartoš svěřuje, že ačkoli je politicky zapálený (tj. účastní se všech možných demonstrací), nic se dosud nezměnilo a situace vyžaduje radikálnější opatření. Pojítkem jejich výpovědí se stává jediné: za všechno špatné v české společnosti mohou komunisti, a proto je nutné se bezpodmínečně rozloučit s naší minulostí. Jak ale proti stávajícím poměrům bojovat? Přece radikálním politickým divadlem! Nesouhlasně povykujícího diváka dokonce vtáhnou na jeviště – je to ovšem „jen“ poslední z herců, Vojtěch Vodochodský.

    Tvůrci pracují i s nejrůznějšími odkazy, jež ironizovanou fikci zřetelně zcizují; prý hodlají být víc imerzivní, než je imerzivní divadlo, s humorem komentují nuzné výplaty herců a zájezdy Shakespearovských slavností označují za učiněnou Sodomu. Bartoš rapuje o divadelních režisérech (například o Janu Nebeském a Vladimíru Morávkovi), jejichž jevištní obrazy hodlají trumfnout. Do hry berou i úvahy o politickém divadle, o jeho úloze ve společnosti a o účinku, jež by mělo mít na diváka, včetně tematizování samotné dramaturgie NoDu (Kdybych nectil Havla, tak nechodím do NoDu.).

    Strefují se snad do všech společenských a kulturních fenoménů, a přitom se nad nikoho nepovyšují – terčem posměchu je jejich vlastní životní styl. Jsou to představitelé současné mladé generace mileniálů, tedy materialisté, kteří třídí odpad na osm druhů; političtí aktivisté, formující své názory podle toho, co se dočtou na internetu, v Respektu či v A2 nebo se dozvědí z DVTV; havlisté, již od Václava Havla četli ve skutečnosti jen Audienci; požitkáři pijící kravské mléko pouze potají, protože dnes už jsou všichni vegani a vyznavači hate free kultury brojící proti „white privilege“. Herci tak vlastně oscilují mezi humorně zcizující, místy autobiografickou rovinou a záměrně zjednodušenými typy – Kuntová se tu a tam projevuje jako naivní fiflena, Bartoš jako pseudointelektuál, jenž pouze tlumočí názory ostatních, Vodochodský jako upjatý student zastupující onu vrstvu bílých a privilegovaných a konečně Dudziková ztvárňuje mladou urputnou radikálku.

    Absurdní atmosféru této fantaskní politické féerie Skala podporuje zdařilou jevištní nadsázkou. Dýdžej Kryštof Blabla se stává policistou a od dýdžejského pultu vyjednává s únosci, aktéři si udělají piknik a pojídají kusy novin, dojde i na akci s černým umělohmotným penisem (sex je totiž největším projevem pravdy a lásky a v divadle už stejně všichni všechno viděli) a obřími nafukovacími výkaly. Situace následují v rychlém sledu, aniž by se divák stihl pozastavit nad jejich groteskností. Dění však začne váznout zrovna během zásadního konfliktu mezi čtveřicí revolucionářů, tedy v okamžiku, kdy jde ona zcizovací rovina stranou. Inscenace tudíž ztrácí tempo právě tam, kde ho pro celkové vyznění potřebuje nejvíce. Ze skupiny se pod vedením Dudziakové stává totalitní společnost (taková, proti které předtím bojovali) a utopie se mění v komunistickou realitu. Ale Skala má v rukávu ještě jeden závěrečný zvrat, o nějž se postará dítě a motorová pila.

    Jaký účinek může mí v dnešní době politické divadlo? I tuto otázku si nakonec tvůrci pokládají. V epilogu si herci oblékají trička, na nichž má každý jednu ze slabik slova PO-LI-TI-KA, a optají se publika, zda má nějaké otázky (protože o politickém divadle by se mělo vždy zpětně diskutovat). Debata se však nekoná, diváci zarytě mlčí, a tak jim začnou herci spílat, že se nenechali dostatečně vyburcovat, že jim stačí chodit na demonstrace – svérázný příspěvek na téma, jaké činy mohou vést ke skutečné politické změně. Divadlo už na to nestačí, už není centrem polis jako v antice, ale spíše menšinovou záležitostí a jeho cílem není a ani nemůže být bouřit masy. Každé urputné, netolerantní prosazování vlastní pravdy je ve své podstatě radikální jako totalitní ideologie. A právě o tom by mělo být současné politické divadlo.

    Tereza Pavelková

    • Autor:
    • Publikováno: 24. června 2019

    Komentáře k článku: O politickém divadle a komunistech

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,