Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O kouzelníkovi, co (ne)věří na zázraky

    Na prázdné scéně A studia Rubín sedí muž ve fraku s cylindrem na hlavě. Sleduje přicházející diváky, nervózně kouká na hodinky. Poté promluví ve stylu „Ta už mě vážně sere.“, čímž myslí svoji asistentku a manželku Báru. Je horko, on nadzdvihne klobouk a – na hlavě mu sedí králík. Bára přibíhá pozdě na zkoušku nového kouzelnického výstupu. Převlékne se a společně zazpívají písničku, kterou Bára sama otextovala. „Je to píčovina“, konstatuje Roman.

    […]

    Na levé stěně je křídou napsán nápis „kokote zázrak!“, v pozadí diagram s největšími kouzelníky všech dob, Mojžíšem a Ježíšem. Na mikrofonu sedí holubičky, v klícce králík, v bedně, sloužící kouzlu rozřezávání ženského těla, nehybná Bára. Roman ji zkouší oživit zázrakem, předvádí kouzlo levitujícího prstýnku věrnosti a dokonce prosí křídou namalované boží oko o pomoc. Vše je marné, odchází a… Bára procitá. Se slovy „ty čůráku“ ho políbí. Happy end.

     Mezi těmito dvěma scénami je opsán dramatický oblouk nové inscenace Kouzelník režiséra Tomáše Svobody.

    Formálně jde spíše o dramatické pásmo, kde se činoherní výstupy střídají s předváděním kouzelnických triků a hudebních čísel. Na scéně vystupují po celou dobu pouze dva herci, Roman Štabrňák a Barbora Poláková, kteří představují dvojici manželů: Romana a Báru. Společně také vystupují v kouzelnických číslech – on je kouzelník, ona jeho krásná asistentka. V soukromí jim to však neklape, Roman leze Báře na nervy a sám přitom prochází jakousi existenciální krizí, pramenící ze ztracené víry v zázrak. Právě víra v zázrak je hlavním námětem retrospektivních scén, v nichž se Roman vrací do časů svého dětství a dospívání a Bára představuje osoby, se kterými se v životě setkal: přísnou babičku, faráře-transvestitu, zpívajícího o taťkovi z Vatikánu, alkoholičku Štěpánku Haničincovou a konečně sebe samu v době, když byli oba ještě dojemně mladí a začínali spolu chodit. Všechny postavy z retospektivních scén jsou určitým způsobem spjaty s řešeným problémem, totiž zda kouzla a magie jsou pouhé triky, či opravdové zázraky. Roman jako malý kluk proměnil svoji babičku v žábu – ovšem nikdo mu neuvěřil. Pan farář jej přesvědčuje, že zázraky existují, naopak Štěpánka Haničincová mu vymlouvá i víru v Ježíška.

    Herci důsledně přehrávají a používají komiku na hranici trapnosti, ve snaze o maximální efekt se nebojí předvádět kopulační pohyby a mluvit sprostě. Nutno však říct, že tento styl humoru, občas připomínající Tele tele, nachází pozitivní odezvu u obecenstva. Co se však divákům líbí nejvíce, jsou kouzelnické triky, kvůli kterým je Roman Štabrňák v představení nenahraditelný. V tu chvíli se totiž všichni měníme v malé děti na školní besídce (ty, které podle Romana mají „maličkaté peněženčičky a v nich maličkaté korunečky a ty já jim vezmu“). Žasneme nad králíkem vytaženým z klobouku, karetními triky, při kterých se karty zvětšují a změnšují, kouzly s šátky, kruhy, živými holubičkami… a jedno kouzlo, levitaci ženy, nám dokonce kouzelník prozradí.

    Kouzlení dodává inscenaci jistou výjimečnost, protože samotný příběh (text je kolektivním dílem herců, režiséra a dramaturgů Petra Kolečka a Luďka Horkého) nabízí pouze průměrné vyprávění o manželství v krizi, s naivním přesahem k náboženskému rozměru „zázraku“. Zázrak je sice tvůrci označován za hlavní téma inscenace, poskytuje však jen východiska a rámec pro sérii vtipných situací.

    Téma zázraku se zdá být aktuální vzhledem k předváděným kouzlům: je to pouhý trik anebo opravdová magie? Z inscenace je cítit snaha převést tento problém analogicky na téma lidského života a otevřít otázku, zda není život ovládán osudem a magií (lásky), která byla v dnešní civilizaci vytlačena racionálním kalkulem, v inscenaci konkretizovaným do úřední žádosti o rozvod.

    Ambice tvůrců položit zásadní existenciální otázky zůstávají v pozadí, na jevišti dominuje rozpustilá situační komika. Inscenace stojí spíše na výkonech herců, kteří s nadhledem zvládají plytkost textu (sami si jej také napsali) a nalezli účinný rytmus, se kterým střídají polohy komické a ještě komičtější. Unavenému kouzelníkovi stačí zakoulet očima a publikum se směje, Barbora Poláková předvádí neuvěřitelné taneční kreace a v  roli blbé blondýny, která nepochopí žádný z vtipů, kterým se řehtá, je neodolatelná. Když cítíme, že pointa je příliš slabá, herci rychle přispěchají s dostatečně „okořeněnou“ hláškou nebo tanečkem a populární písničkou.

    Inscenace Kouzelník je zábavná a divácky velmi přitažlivá. V A-studiu Rubín předvádějí kouzelnickou show, obohacenou o bulvární historky ze života pana kouzelníka. A kdopak by nechtěl vědět, jak se chová Štěpánka Haničincová, když se vypnou kamery…

    A-studio Rubín – Kouzelník. Námět a Luděk Horký a Petr Kolečko, scénář kolektivní. Režie Tomáš Svoboda. Premiéra 19. dubna 2010.


    Komentáře k článku: O kouzelníkovi, co (ne)věří na zázraky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,