Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    O Hubičkách

    Jestliže je alespoň zbla pravdy na tom, že zloduch Zdeněk Nejedlý divákům zošklivil Smetanovy opery za totality, pak snad jen v případě prostonárodní opery Hubička. Byla až jakousi povinnou součástí repertoáru, svým způsobem interpretačně a posluchačsky přístupná. Pamatuji, jak ji pražské Národní divadlo nasazovalo pokaždé při nečekané změně představení – inu, vždycky se za půl dne sehnalo obsazení a mohlo se hrát, i hudebníci hráli takřka zpaměti. Často ji hráli i amatéři a prosadila se v zahraničí.

    Tomeš (Jiří Hájek) s Lukášem (Martin Šrejma) žádají Palouckého (Jiří Přibyl) o ruku Vendulky v Liberci FOTO DANIEL DANČEVSKÝ

    Premiéra v Prozatímním divadle (1876) vlastně poprvé přinesla Smetanovi mimořádný aplaus už proto, že coby hluchý skladatel ohromil dokonale vystavěnou hudbou. Líbezné melodie jsou přitom důsledně dramatickými promluvami, podloženy tíživými vnitřními tématy příběhu, byť libretistka Eliška Krásnohorská povídku Karoliny Světlé zjednodušila. Režiséra Michaela Taranta v liberecké inscenaci jako obvykle nejvíc zajímaly právě ony temné motivy, skutečné důvody, proč se mladý vdovec Lukáš rozhádá se svou snoubenkou Vendulkou ještě před svatbou. U Světlé jejich roztržka kulminovala dlouhý čas, v opeře se stihli usmířit hned druhý den. Milovali se, než jim rodiče sňatek zakázali pro spřízněnost dávných předků, Lukáše přinutili vzít si nemilovanou ženu, která po třech letech zemřela a Lukášovi zanechala dítě v kolébce. A on se vrací k Vendulce, která mu odpírá políbení až do svatby, až to nebožce už nesmí být líto – ale hned se stará o malé děcko (u Světlé dokonce řadu dní i o Lukášův statek a sotva v tom soužití šlo Lukášovi jen o hubičku). Konflikt se dá vnímat i feministicky, a nakonec i jako veselá anekdota, což u nás často stačilo.

    Tarant s Igorem Vejsadou a Danou Hávovou v Liberci zopakovali svou ostravskou poetiku barvitého vášnivého divadla, jevištní obraz přeplnili vesničany, pašeráky, dětmi a fenkou Julinkou, tančilo se už před vchodem do divadla, nechyběl oheň a jevištní kouř. Jen dřevo, sláma, trochu barvotiskové kostýmy s po mém soudu zbytečnými folklorními prvky. Potemnělé nasvícení spoluvytvářelo romantický „živý“ obraz, z něhož se emoce lily do hlediště. Tarantovi šlo o uvěřitelné chování každé postavy, možná i přispěl k dramatickému nastudování pěveckých partů, které Smetana s Krásnohorskou prošpikovali návody, jak kterou i drobnou pasáž zpívat. Nebožka Lukáška (tady zvaná Matka) coby němá postava vlála ponurým jevištním obrazem trochu jako v truchlohře Mlynář a jeho dítě. Tarant do příběhu vložil i pana učitele, který s žáky zkoumá krkonošskou přírodu, ženci tu kosí louku a tak.

    Výrobna modrotisku v Plzni – Paloucký (Pavel Klečka), Vendulka (Ivana Veberová) a Martinka (Jana Foff Tetourová) FOTO MARTINA ROOT

    Zbyněk Müller partituru nastudoval neméně romanticky, s citem pro Smetanovu hudbu, ale ne zcela dokonale sehraný orchestr se nevyvaroval chyb a docházelo i k tempovým nesrovnalostem. Zkušení pěvci tvořili jednající postavy a jejich souhru. Jiří Brückler v klidném Tomšovi, Martin Šrejma ukázal Lukáše jako pruďase, s nímž to energická i smírná Vendulka Markéty Klaudové nebude mít nikdy snadné. Jiří Přibyl ztvárnil Palouckého jen jako přísně zbožného písmáka – vůbec zdejší Hubička postrádá humor. Prostě fortelné divadlo, které směřuje k vnitřní interpretaci partitury.

    Hned druhý den jsem v Plzni zaznamenal přístup zcela opačný. Režisérka Magdalena Švecová nic nekomplikovala a hledala konkrétní řešení zvnějšku. První jednání předurčila modrotiskem jen proto, že se v tehdejších chalupách vyráběl, ale co to sdělí o příběhu a jeho aktérech? A k čemu scénické objekty připomínající pseudofolklor někdejších prodejen Krásné jizby? V prvním jednání na jevišti překážely postavám v jednání stylizované domečky, každá si hlavně odzpívala své. Scénu pašířů režisérka přesunula do zimy, pašíři na lyžích zpívají tiše po mechu, prostě zase jen vnějškový gag, který příběhu nepomůže a ještě rozbije jeho pevný časoprostor. Lyžaři sjížděli šikmu, sklouzli se po ní na saních i Lukáš s Tomšem po svém duetu. Část premiérového publika se zasmála. Pak se při zatažené oponě cosi vrtalo a šroubovalo, než se Barče dostala k jarnímu Hlásej, ptáčku.

    Vendulka Ivaně Veberové už nezní moc dobře, bodejť ne, když v Plzni léta táhne veškerý repertoár, a dobře! Richard Samek má roli Lukáše zažitou a zpívá ji pěkně, jenže není zcela kompatibilní ani s Veberovou, ani Martinem Bártou, který opět hrdinně, i když precizně odzpíval Tomše. Martinka Jany Foff Tetourové vypadá spíš na sestru než tetu Vendulky. Palouckého podal Pavel Klečka důstojně, ale ani on příběhu moc nepomohl. Nemohl pomoci nikdo z pěvců, když příběh režisérka jen zvnějšku načrtla. Orchestr chyboval ještě víc než v Liberci a také nebyl detailně sehraný.

    Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Bedřich Smetana: Hubička. Hudební nastudování a dirigent Zbyněk Müller, režie Michael Tarant, scéna a kostýmy Dana Hávová, sbormistr Tadeáš Tulach, pohybová spolupráce Igor Vejsada, dramaturgie Lenka Dandová. Premiéra v Šaldově divadle 26. dubna 2024.

    Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Bedřich Smetana: Hubička. Hudební nastudování a dirigent Jiří Petrdlík, režie Magdalena Švecová, scéna a kostýmy Zuzana Přidalová, pohybová spolupráce Kristýna Miškolciová, dramaturgie Vojtěch Frank, sbormistr Jakub Zicha, sbormistryně dětského sboru Anna Marie Lahodová. Premiéra ve Velkém divadle 27. dubna 2024.


    Komentáře k článku: O Hubičkách

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,