Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nuda v Berlíně

    Inscenace Hučící třpyt, druhá premiéra nové sezony ve Studiu Hrdinů, měla anotaci: divadelní představení inspirované souborem textů Petra Borkovce Berlínský sešit. Autor: Krusha. Režie: Krusha. Performeři: kromě Jana Bárty a Jany Kozubkové… Krusha. Elektro, zpěv/hlas: Krusha. Video, scéna, světla a zvuk: Krusha. Zkrátka dokonalý obrázek toho, jak si divadlo představuje Petr Krušelnický.

    FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Inscenace Hučící třpyt jsou stejně jako kniha Berlínský sešit jen „skeče“, které na sebe nenavazují FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Začátek je skvělý – jak pohled do hlavy týpka na noise party někdy k ránu. Na jevišti v šíleném tempu odpočítává velká digitální tabule od desíti k jedné. Do toho hluk reprodukované hudby a hluk živých bicích. Celá scéna o překot bliká a řve. Pak to všechno ztichne, rozsvítí se reflektor jak pouliční lampa a na jevišti bloumající člověk. A slova na zdi „Jsou nějaké důkazy, že jsem tu kdy byl?“ A hned poté další slova o tom, jak vypravěč sleduje protější okno, kde stojí žena a modlí se a že jeho předchůdci o ní napsali báseň, Američanka volným veršem a Maďar sonetem. Kdo četl předlohu – knihu Petra Borkovce Berlínský sešit, ví, že ji napsal za svého stipendijního pobytu v Berlíně. Jsou to jeho postřehy, básně, krátké povídky inspirované městem a faktem, že je odtržen od své domoviny. Hned první Krushův obraz tento pocit ilustruje dokonale. Člověk sám mezi ničím, žádné kulisy, vzducho a tichoprázdno. Berlín je jistě město miliardy kulis a Borkovec nakonec o nich píše. Krusha ale skvěle vystihl ten vnitřní pocit, kdy člověk okolí nevnímá, vnímá jen svoji samotu. Je to ale bohužel to poslední, co se v Hučícím třpytu podařilo.

    Mohlo by se zdát, že potíž této inscenace koření v tradičním neduhu mnoha adaptací – ten, kdo knihu nezná, nepochopí ani divadelní zpracování. V tomto případě tomu ale není. Borkovec nenapsal souvislý text s jednotnou narativní linií. Jsou to útržky myšlenek, střípky událostí, z nichž čtenář s bujnější fantazií třeba spojí nějaký příběh, ale nutnost to není. Taková je ale i inscenace, a to problém je, pokud nepřináší také něco nového.

    Hučící třpyt jsou stejně jako kniha jen „skeče“, které na sebe nenavazují. Dokonce ani nejsou ve stejném duchu – jednou je to rapová píseň, jednou pantomima, pak zas klauniáda. Do toho je pouštěna, ovšem nepřekvapivě, neboť tohle Krushovi vždycky šlo, vynikající hudba a videoprojekce. Potíž je, že ani jeden skeč nepřekročil literární předlohu. Borkovec píše o vráně, již pozoroval na pláži, jak se potýká s malým okounem, že ho nejprve pracně vystrkovala z dosahu mírných vln na písek. Na jevišti Jan Bárta v groteskních pohybech, jež měly připomínat vránu, postrkoval a vyhazoval skutečnou rybu, kterou mu tam předtím Krusha hodil. Nic v náznaku, nic za tím. Doslovná ilustrace napsaného. Pokud by někdo četl nahlas knihu a za ním se promítalo tohle video, chápal bych. Tady ale chybělo vysvětlení, proč to celé musím pozorovat. Borkovec zrovna tuhle (ale vlastně celou řadu dalších) událost píše poměrně melancholickým tónem. V Hučícím třpytu je to spíš klauniáda. Proč ne, v pořádku. Kdyby to mělo nějaký důvod. Jediný důvod ale stále zůstává: prostě proto.

    FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Krusha – mistr obrazu a zvuku tentokrát neukočíroval „divadlo“.FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Tak proběhne pár dalších scének a je konec. Představení prostě jen skončí. Bez sdělení, bez interpretace, bez přesahu. Počáteční osamělost, vrženost člověka do anonymního světa, byť má jméno Berlín, se někam vytratila. Ten náznak zobecnění Borkovcových pocitů na každého člověka všude na téhle planetě skončil v náznaku zabitém dříve, než byste řekli „pilz“. To je německy hřib z historky, v níž se vypravěč snaží vyložit své učitelce němčiny, jak houbařil. Kdovíproč se na scéně při téhle historce nafoukl obrovský balón ve tvaru atomového hřibu. Bohužel jen další ukázka tvůrčí bezradnosti. Krusha ve své věčné pouti za dokonalým Gesamtkunstwerkem skončil ve dvou třetinách. Mistr obrazu a zvuku tentokrát neukočíroval to „divadlo“.

    Studio Hrdinů, PrahaPetr Borkovec, Petr Krusha: Hučící třpyt. Režie, elektro, zpěv/hlas, video, scéna, světla a zvuk, performer Petr Krusha, zpěv/hlas, kytara a performer Jana Kozubková, zpěv/hlas, bicí a performer Jan Bárta. Premiéra 8. listopadu 2016.


    Komentáře k článku: Nuda v Berlíně

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,