Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Nouzové vchody do Evropy aneb Takové divadlo má smysl

    Prvotním impulsem byla novinová zpráva uprostřed léta v roce 2010. Viděla jsem dramatické obrázky afrických uprchlíků a četla holá fakta. Živě odhalovaly, jak lidé umírají v přeplněných lodích ve Středozemním moři, protože žádná země je nechtěla přijmout – Evropa, zastánce a ochránce lidských práv, jak se zdá, selhala na svých vlastních hranicích. Scény působily jak z antických tragédií – mučivé, ale současně jako by velice vzdálené. Jak si evropské divadlo poradí s touto Evropou, ve které skutečné, ale často neviditelné hranice ostře rozlišují občany od ne-občanů? Položili jsme si tuto otázku a iniciovali projekt pro Unii evropských divadel, píše o důvodech vzniku projektu Emergency Entrance / Nouzový vchod jeho iniciátorka Anna Badora, umělecká ředitelka a manažerka Schauspielhaus Graz.

    Lena Papaligoura v Invisible Olga (Nevidětelná Olga), Daniela Voráčková s Davidem Tišerem v projetku Můj soused, můj nepřítel a Simona Malato a Emilio Brioschi v Who’s Afraid of a Maidservant? (Kdopak by se služky bál?) FOTO ARCHIV FESTIVALU EMERGENCY ENTRANCE

    Připojila se tři národní divadla: pražské, aténské a telavivské – a tři městská: z Palerma, Cluje a Grazu. Každé si zvolilo vlastní téma a příběh, každé používalo jiné inscenační prostředky. Úkolem bylo investigativně (vlastním výzkumem) a formou netradičního otevřeného dokumentárního či paradokumentárního divadla zpracovat konkrétní témata soužití a migrace různých ras, etnik, občanů a přistěhovalců v daných zemích.

    Vlakem do Grazu

    Z Česka se projektu účastnilo pražské Národní divadlo s inscenací režisérky Viktorie Čermákové a studenta dramaturgie KALD DAMU Matěje Samce nazvanou Můj soused, můj nepřítel. Premiéru měla 21. září loňského roku v přízemní budově zkušebny Národního divadla na Anenském náměstí. Tématem je český (gádžovský) rasismus vůči Romům. Formou jde o jevištní koláž, sestavenou především z veřejných dokumentů a projevů, které reflektují soužití Čechů s Romy. Vévodí jí autentický proslov vládní zmocněnkyně k ukončení českého předsednictví mezinárodního projektu na podporu Romů v hyperrealistickém (přesně odpozorovaném a „jako přes kopírák“ podávaném) pojetí performerky Daniely Voráčkové. Zazní ale i autentický (z videopřehrávače) volební projev předsedy republikánské strany Miroslava Sládka někdy z poloviny devadesátých let, vlezlá sebeprezentace šéfa Dělnické strany Tomáše Vandase (v živém i přes videoprojekci promítaném provedení herce ND Davida Matáska), rap Roma Davida Tišera o bílém poldovi, melodie z Cikánského Barona, úryvky z románu K. H. Máchy Cikáni, rasistická amatérská skica Herbertův odkaz, na stěny se promítají citace z rasistického internetového chatu a to vše je mícháno českou hospodou v době podzimních honů (po straně stojí pípa, v popředí je hospodský stůl, v pozadí smrčky a za nohy visící mrtvá laň).

    Po pražské premiéře jsem se s dramaturgem Martinem Urbanem do dlouhého popůlnočního času přel, jak se jim projekt (ne)povedl, jak je – podle mne – křečovitý, bez empatie k Romům, bez odvahy razantně se do tématu opřít, bez výrazné divadelní kvality. Jako příklad jsem uváděl německošvýcarský Rimini Protokoll či práce Tomáše Žižky. Každý jinak ale každý důsledně a do hloubky nahlížejí vybraná „bolestná“ témata – pražské Afričany, Ukrajince, Vietnamce. Nakonec mi Martin Urban řekl: V lednu se všechna divadla se svými projekty sjedou do Grazu. Byl bych rád, kdybys je viděl, a pak to dořešíme. Uvidíš, že takové divadlo má smysl. Pro nás je důležité, že takové projekty jsou a ND se jich účastní. Začátkem tohoto roku se skutečně ozvala tisková mluvčí ND Kateřina Ondroušková, která si tento projekt vzala iniciativně pod svá křídla, s nabídkou: Nechcete s námi jet do Grazu?

    Vedlejší vchody

    Místní Schauspielhaus je poměrně kuriózní divadlo. Stojí na rohu náměstí v zástavbě starých, bílých měšťanských domů (tak trochu jak olomoucké), ale má navíc velké průčelí. Ovšem moderní přestavba toto průčelí zaslepila, je odtud vchod pouze do divadelní kavárny, a skutečný – současný – vchod do divadla je ze strany ulice, dříve zřejmě nouzový: Emergency Entrance. Uvnitř je tradiční divadelní sál (tak trochu jak olomoucký), ze strany přes vrátnici ve třetím patře poměrně velká zkušebna – Probebühne (jakási menší Archa nebo Mlejn v Praze-Stodůlkách) a v jiné části domu komorní, maličká scéna zvaná Ebene 3 (ještě menší než na Vinohradech). V těch – a ve vstupním foyeru – se hrálo.

    Ztracen v překladu

    Teatro Garibaldi di Palermo přivezlo hereckou inscenaci režiséra a dramatika Giuseppe Massy Who’s Afraid of A Maidservant? (Kdopak by se služky bál?). V úvodu dva herci a do pasu svlečená herečka řvou na diváky zprávy z novin o rumunských přistěhovalcích, kteří vraždí a znásilňují domácí Italy. Začíná příběh dvou Rumunů, kteří – aby sehnali práci – se převléknou za ženy a přijmou místa služek u handicapované (na vozíčku jezdící) Paní domu. Hra přechází do klasických Genetových Služek. Opřena ovšem o skutečný případ vraždy. Zbytek už je inscenačně obyčejný (dobré herecké výkony), údajně však postavený na mixu rumunštiny a italštiny.

    Skutečný příběh k sexu nucené dívky z Bulharska. Ale mohla být taky z Litvy, Ukrajiny, Rumunska nebo Moldávie. Nebo třeba z Nigérie, říká o inscenaci Invisible Olga (Neviditelná Olga) Národního divadla Řecka z Atén její režisér Yiorgos Paloumpis. Autor textu Yannis Tsiras se údajně opírá o „otřesná“ fakta, ve skutečnosti ale zachycuje v dokumentech a různých příručkách nekonečněkrát omletý modelový příběh naivní dívky, která vyjede za penězi z domu do (bohatší) ciziny, tam jí první „kamarád“ vezme doklady a donutí k sexu. Navštěvují ji různí zoufalci včetně policisty a dívka se zadlužuje a zadlužuje. Nechybí ani klišé do ní zamilovaného mladičkého prodavače z místní pizzerie. Herecky, inscenačně, formálně neinvenční představení bez jakékoli syrovosti či jinak laděné autentičnosti. Jedna herečka (Lena Papaligoura), jedna postel a do různých postav se převtělující tři herci.

    Když o něco jde

    Skepsi z formálnosti projektu naštěstí vymazala představení následujícího dne. Maďarské divadlo z rumunské Cluje přivezlo multimediální Draculatour – The Brand Stroker Project. Hlavním autorem byl filmový dokumentarista Róbert Lakatos. A film – či přesněji filmový dokument – byl tím, čím byla Draculatour atraktivní. Lakatos se vydal do míst, kde žil v 15. století valašský kníže Vlad Tepes, a natočil zde dokument o místních obyvatelích, kteří věří v Tepesovu rytířskost a lidovost (Bohatým bral a chudým dával, říká jeden z nich), zpochybňují či jsou přímo pobouření mytologií Draculy, jak ji vytvořil ve svém díle Bram Stoker, ale současně na ní chtějí vydělat. Vytvářejí muzea Drákuly, hotely, hospody. Vtipný, groteskní dokument ve stylu Olgy Sommerové. Divadelní příběh se odehrává před plátnem, ale je jaksi navíc. Do vesnice přijíždí vypočítavý Ital, nabízí zoufalým manželům evropský grant a současně manželku svede a celou rodinu okrade. Režijně prajednoduché s herectvím velmi konfekčním.

    Následující dva projekty však už ukázaly, jak má dokumentární, investigativní a současně otevřené, multimediální divadlo vypadat. Izraelští mladíci z izraelského národního divadla Habima se představili pohybovým představením The Promised Land (Země zaslíbená) plným fyzického herectví, ostrých střihů a odvážných, až revolučních postojů. Mozaikou krátkých výstupů, komorních minisituací, monologů i skupinových choreografií a voicebandů mapují situaci Afričanů a muslimů žijících v Tel Avivu. Jsou jako stíny, většina obyvatel města je nevnímá, nic o nich neví. Bolestné příběhy konkrétních rodin a dětí velmi blízké osudům židovských rodin a komunit před a během druhé světové války. Neměli bychom zapomínat, jak náš stát vznikl, měli bychom prokázat cit a soucit k podobným osudům, které jsou kolem nás, řekla na diskusi po představení jedna z hereček.

    Domácí Schauspielhaus zpracoval v úvodu zmiňované, pro projekt „iniciační“ téma afrických uprchlíků připlouvajících na přeplněných lodích k břehům Evropy, do ní však nevpouštěných. V listině lidských práv totiž stojí, že dotkne-li se někdo daného území, musí se stát, jemuž území patří, o něj „humanitárně“ postarat. A tak Italové, Francouzi, Řekové vojsky odrážejí potápějící se lodě, na nichž umírají dospělí i matky s dětmi. Základ inscenačního projektu Boat People (Lidé z lodí) vznikal přímo v místech, kam lodě připlouvají a kde v rámci tlaku humanitárních organizací nakonec vzniklo neutrální území, kam po dnech a někdy i týdnech na lodích stojících u pobřeží byli uprchlíci vpuštěni. Herci vedli rozhovory s Afričany, filmovali si jejich zpovědi, hráli si s dětmi. To vše je součástí představení. V Grazu pak příběhy zpracovali do jakési zpravodajské mozaiky, již protkávají komunikačními hrami mezi sebou i s diváky. Na otevřeném jevišti jsou po celý čas černé vaky evokující mrtvoly házené do moře… Divadelně i obsahově asi nejpůsobivější, apelativní inscenace, jež se nezříká nadhledu, humoru (byť v zásadě temného), komunikativnosti. Jen by se takové projekty neměly zavírat do zdí divadelních abonomá, ale jezdit po školách, parlamentech a festivalech. Aspoň že v Grazu ji hrají – jak jsem si ověřil na plakátech – často. A mají plno.

    Můj soused, můj přítel

    A jak dopadli „naši“? Nakonec jsem přece jen musel pražský projekt rehabilitovat. Vlastně byl umělecky nejodvážnější, formálně nejexperimentálnější, otevřený, herecky nekonvenčně uchopený a – především – na jevišti byli skuteční aktéři inscenovaného tématu – čeští Romové. Aktivista Ladislav Goral, hudebník Vojtěch Lavička a raper David Tišer. Svým způsobem skutečně naplňoval původní ideu překračování neviditelných hranic rozlišujících občany od ne-občanů.


    Komentáře k článku: Nouzové vchody do Evropy aneb Takové divadlo má smysl

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,