Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Kdo je bez viny?

    Nord-Ost by v dějinách (ruského) divadla patrně zůstal jen položkou na seznamu úspěšných muzikálů ze začátku 21. století, kdyby do jeho reprízování nezasáhli čečenští teroristé. Dne 23. října 2002, tedy skoro přesně rok od prvního velice úspěšného uvedení muzikálu, do moskevského divadla Na Dubrovce vtrhlo přes 40 maskovaných ozbrojených mužů a žen. Na protest proti obsazení Čečny ruskými vojsky zajali bezmála 900 přítomných lidí – umělců i diváků. Požadovali okamžité ukončení války v Čečně. Teroristickou akci 26. října zlikvidovaly ruské speciální jednotky tak, že do divadelního sálu vpustily neznámý jedovatý plyn. Bilance obětí byla tragická: zásah si vyžádal celkem 170 mrtvých včetně členů tvůrčího týmu – přičemž většina zemřela na následky otravy oním „záchranným“ plynem. Paradoxem je, že v únoru 2003 se muzikál Nord-Ost na tuto scénu vrátil, hrál se do května, kdy ho stáhli, protože se prý diváci báli přijít.

    Ženy z opačných stran konfliktu: zleva černá vdova Zura Annette Nesvadbové a muzikálová divačka Olga Barbary Lukešové FOTO PETR FLORIÁN

    Tragickou událostí se inspirovalo už několik tvůrců, mezi nimi i německý dramatik Torsten Buchsteiner. V roce 2005 napsal hru NordOst, za niž obdržel prestižní cenu Else Lasker Schülerové (téhož roku Divadlo na Vinohradech shodou okolností uvedlo jeho Tango sólo jako vůbec první autorovu hru inscenovanou v Čechách). Drama NordOst se u nás hrálo poprvé v roce 2008 v Činoherním studiu Ústí nad Labem, loni ho nastudovalo nezávislé studentské uskupení OLDstars a konečně letos na podzim mělo v Divadle v Řeznické premiéru pohostinské představení v režii Lukáše Pečenky.

    Buchsteiner prostudoval všechny dostupné, mnohdy dosti odlišné materiály týkající se případu a také navštívil Moskvu, prohlédl si divadlo a promluvil si s jednou ze svědkyň události. Pro hru nakonec zvolil – a byla to dobrá volba – formu tří paralelních monologů nabízejících pohled do zákulisí „mužské války“ očima žen, které jsou do konfliktu nedobrovolně vtaženy: protagonistkami jsou černá vdova po čečenském bojovníkovi, doktorka, jejíž muž po kruté zkušenosti z Čečny spáchal sebevraždu, a náhodná ruská divačka, jejíž manžel se stal jednou z obětí. Fiktivní svědectví tří vdov stojících na různých stranách rusko-čečenského konfliktu neokázale vypovídá o tom, že takové akty násilí nešetří nikoho. I ti, kdo přežijí, si nesou hluboké traumatizující zážitky.

    V Divadle v Řeznické akcentoval scénograf Jozef Hugo Čačko téma nemilosrdně odtikávajícího času. Plocha jeviště je pokryta desítkami velkých budíků, k nimž jsou na šňůrkách přivázány bílé balonky. Scéna působí zpočátku až malebně, ale díky proudícímu vzduchu, jenž pohybuje vznášejícími se balonky, evokuje i napětí a nervní chvění. Z horizontu jeviště se vynoří tři ženy, které zůstávají v hracím prostoru po celou dobu představení. Své svědectví kombinují s retrospektivními pohledy do minulosti, v níž se (aniž by to hrdinky tušily) protnuly osudy jejich mrtvých mužů.

    Dramatická situace, která byla autorovým východiskem, sama o sobě vyvolává silné emoce, a proto je dobře, že je projev hereček Annette Nesvadbové, Barbary Lukešové a Anny Fixové ztišený, intimní. Každý z diváků může mít pocit, že protagonistky svůj příběh vyprávějí právě jen jemu. Chvíli sice trvá, než se člověk v situaci zorientuje, ale pak už se jednotlivé linie začínají zvolna proplétat, až se na konci zvláštním způsobem propojí. Buchsteiner se snaží zůstat objektivní, nikomu nestraní, nabízí různé aspekty konfliktu. Umožňuje tak pochopit motivace každé z žen, včetně čečenské černé vdovy Zury (tak se jmenovala i reálná černá vdova po známém čečenském povstaleckém veliteli Arbim Barajevovi).

    Ačkoli ve skutečnosti byla celá čečenská skupina nemilosrdně zlikvidována, Zura v autorově vizi přežila a právě ona začíná s vyprávěním. Ve ztvárnění Annette Nesvadbové z ní vyzařuje jakási podivná nejistota, která se ozřejmuje až v kontextu celého příběhu. Zura totiž jedná v posttraumatickém šoku po smrti manžela (Barajev skutečně zemřel v červnu 2001, tedy jen pár měsíců před útokem). Doktorka Tamara (Anna Fixová), jejíž manžel z vůle autora způsobil Barajevovu smrt a po návratu do Ruska se už nikdy psychicky nevzpamatoval, v sobě rovněž skrývá dvojlomnost: racionální přesnost a chladná odtažitost se srážejí s rozbolavělou duší, skrytě trpící každodenním stresem v práci i doma. Do třetice je tu Olga, muzikálová divačka, kterou Barbara Lukešová obdařila silnými záchvěvy protichůdných emocí – naděje a zoufalství se u ní střídají jako na houpačce.

    Inscenační celek disponuje přesně propracovanými detaily, jež umožňují s bolestnou autenticitou vylíčit celou situaci včetně okamžiků napětí, smutku z odloučení od dětí, ale i odporné nutnosti vykonat potřebu v orchestřišti. Drásavá událost je podána neokázale, nicméně s dobře vyváženou emocionalitou. Herečky neexhibují, ale zcela slouží tématu – a díky tomu se daří ukázat odvrácenou stranu nesmyslného boje o moc, v němž není vítěze, ale pouze mnohých poražených.

    Divadlo v Řeznické, Praha – Torsten Buchsteiner: NordOst. Překlad Michal Kotrouš, režie Lukáš Pečenka, dramaturgie Kateřina Fixová, výprava Jozef Hugo Čačko. Premiéra 28. září 2020 (psáno z reprízy 3. října).


    Komentáře k článku: Kdo je bez viny?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,