Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nina Mitrović: Kdo neumře, není člověk

    Mladá chorvatská dramatička Nina Mitrović (1978) přijela do Prahy na českou premiéru své hry Tahle postel je krátká, kterou uvedli v Činoherním klubu. Při její návštěvě jsme si povídaly nejen o této hře a inscenaci, ale i tom, může-li být člověk šťastný.

    Byla jste už někdy v Čechách?

    Ne, nikdy. Ale jedna z mých her – Sousedství vzhůru nohama – byla před časem do češtiny přeložena a vyšla v antologii her jihoevropských autorů. A text Tahle postel je krátká byl už uveden v Brně jako scénické čtení v rámci festivalu YOUGO.

    Zaujalo mne, že nepíšete a nevydáváte své texty jen chorvatsky, ale některé – jako právě Tuhle postel – také přímo anglicky. Proč?

    Jsem Chorvatka, ale tři roky jsem žila v Londýně. Mám anglického přítele, takže i když teď žijeme v Chorvatsku, mluvíme doma anglicky. Při psaní her se řídím intuicí, sám materiál si řekne o to, jak chce být napsán. Poslední hru jsem napsala v chorvatštině, a bylo to pro mě v určitém smyslu obtížnější. V rodném jazyce se neubráníte tomu rozvíjet jej, snažit se vypovídat jazykově rafinovanějšími, složitějšími způsoby. Psaní v cizím jazyce je ekonomičtější. V jistém smyslu srozumitelnější a jasnější. Je přímé a razantní.

    Jaká dramatika či dramatici jsou vám blízcí?

    Nejraději mám Mameta a Pintera, ale abych pravdu řekla, vždycky mě víc než drama inspirovala próza. A nejvíc film. Já vlastně nejsem zas tak velký fanoušek divadla. Baví mě přenášet filmové principy do divadla. Myslím, že tak jako se dříve film učil od divadla, dnes by se divadlo mělo učit od filmu.

    Vaše hra – jak už napovídá její podtitul Jen fragmenty – je psaná formou mozaiky. Před časem mi v rozhovoru pro DN říkal dramatik Denis Kelly, že právě fragmentární forma divadelního textu nejlépe vystihuje atmosféru dnešní společnosti.

    Strukturu montáže jsem použila poprvé, beru ji spíš jako jakýsi experiment pro mne. Předtím jsem psala jinak. A zase – podobně jako u jazyka – si sám materiál řekne o to, jak chce být zpracován, a já se tomu jako autorka podřídím. Vždycky mi připadalo divné nebo podvodné, když si někdo předem plánuje, jak bude příběh vypadat, jakou bude mít text formu a jaké v něm budou vystupovat postavy. Když začínám pracovat na novém textu, mám pocit, že se mě téma samo zmocňuje a že samy postavy si diktují, co a jak budou říkat, jak chtějí vypadat, jak budou jednat. Tak to musí být, má-li být dílo autentické, realistické a organické. Teprve zpětně zjišťuju, co se mi narodilo…

    Do jaké míry jste při psaní svých textů ovlivňována skutečnými událostmi?

    Vždycky mě inspirují lidé kolem mě, ale nechci zabíhat do podrobností, protože je to velmi osobní věc.

    Tahle postel je krátká prý byla inspirována skutečnou postavou.

    Začalo to tím, že mi zavolali z Národního divadla v Rijece. Herec Giulio Marini, s kterým jsem pracovala na svém prvním divadelním textu Sousedství vzhůru nohama, si přál, abych za ním přišla do nemocnice a napsala jeho příběh. Měl rakovinu. Setkala jsem se s ním a řekla mu, že takhle psát nedokážu. Nakonec jsme spolu vytvořili rozhlasový dokument Kdo neumře, není člověk. Povedl se a získal dokonce zvláštní cenu poroty Festivalu Prix Italia. Tato situace mě pak skutečně inspirovala k napsání této hry, ale postavy a události, které se v ní objevují, se vůbec neopírají o fakta.

    Z parafráze Ibsenovy hry Nini Mitrović Kad se mi mrtvi pokoljemo (Pokud se my mrtví pobijeme) v Chorvatském národním divadle (r. Tomislav Pavković, prem. 7. 1. 2007) FOTO ARCHIV

    Čeho se v životě bojíte?

    Sebe samé. Svých slabostí.

    Zdá se mi, že všechny postavy vaší hry jsou osamělé a nešťastné… Je to váš názor na situaci současného světa?

    Ať si to připouštíme, nebo ne, všichni jsme v podstatě smutní. Byla bych ráda, kdybychom sami sobě věnovali větší pozornost, aspoň občas se na sebe podívali upřímně. Většinou se totiž zaměřujeme spíš na události, které jsou mimo nás. Ale základní otázka – kdo jsem, proč jsem a kde jsem, a jak tedy mám jednat a jednám – je ta nejdůležitější. A my na ni zapomínáme. Takže neškodí čas od času se zastavit a nad sebou se zamyslet. Třeba právě v divadle. Ale jinak bych vám oponovala. Ta hra je – aspoň podle mne – pozitivní, protože nabízí každé postavě možnost změnit její život. Ta změna však není pro každého, protože někteří lidé nemají ke změně sílu. Každý máme nějaké maximum, čeho jsme schopni, a dál jít nedokážeme. I o tom má hra je.

    V textu jsou i citáty z Bible. Jste věřící?

    Jsem agnostička. Právě proto jsem přečetla a prostudovala celou Bibli. Je to dílo pro každého člověka – zjednodušeně řečeno – vysoce inspirativní. Bible je však jedna stránka věci, ale příslušnost ke katolické církvi je něco jiného. Nevěřím v náboženství jako instituci, kde mezi sebou různé sekty soupeří a hašteří se a kde – ve jménu církve – jde především o hromadění bohatství.

    Jste ve svých dílech obsažena vy sama?
    Samozřejmě. Vždycky. Jsem rozplynutá do všech postav. Nedá se označit jedna a říct: Tohle jsem já. To je ovšem přirozené u všech tvůrců – základní materiál vašeho díla vychází z vás, z vašich zážitků, pocitů a zkušeností. Děje se tak automaticky, nikoli vědomě. Psaní je velmi intimní proces.

    V jednom z rozhovorů jste se zmínila o tom, že inscenace Téhle postele ve vaší zemi se příliš nepovedla.

    Je to tak. Zatímco se slovinskou verzí jsem byla velice spokojena, v Chorvatsku na to šli nějak špatně a inscenace byla stažena po čtyřech či pěti reprízách. Nemrzí mě ani tak to stažení, jako spíše nepochopení ze strany inscenátorů. Já ten text považuju za jednoduchý. Oni měli jiný názor. Byli přesvědčeni, že je třeba divákům polopaticky vysvětlit, o co v textu jde. Nakonec to dopadlo tak, že se půl hodiny vysvětlovalo, o čem se hraje, a závěr, který považuju za nejdůležitější, vůbec nebyl zrežírován, protože se to nestačilo. Bylo mi to líto i z toho důvodu, že ta hra je pro mě hodně osobní a důležitá a já doufala, že jejím prostřednictvím lidé v Chorvatsku poznají, kdo a jaká jsem. Nakonec to dopadlo tak, že se text uvádí víc v zahraničí než u nás.

    Jak se vám líbila verze v Činoherním klubu?

    Byla jsem velmi příjemně překvapena. Jak scénou, tak i režijním uchopením. Uvědomuju si, že text je jen polotovar. Divadlo je kolektivní práce, a tak každý další prvek, který se k textu přidá – scéna, kostýmy, režie, herecké výkony, jej nějakým způsobem „upgradují“. Nemám ráda, když někdo režíruje na první dobrou – první nápad nebývá vždycky nejlepší. Já ten text samozřejmě důvěrně znám, takže jsem se soustředila právě na ty „další“ prvky kolem. Magie divadla je právě v tom, že každý přidá něco ze sebe. V Praze fungovala.

    Jste, jak se zdá, velmi samostatná žena. Moje oblíbená otázka – jste feministka?

    Ne. Nemám ráda feminismus, ani žádné další – ismy. Mám ráda, když mi muž podrží dveře, vezme kufr. Poděkuju mu za to. Nemá smysl nic převracet, určité věci jsou dány fyzicky. Není důvod to měnit, je třeba to brát prostě a bez emocí v úvahu. To nemluvím o právech jako třeba volební – o tom nemá smysl diskutovat.

    Jste hezká, a navíc blondýna. Setkala jsem se s názorem, že je-li žena krásná, nepotřebuje být chytrá.

    K tomu vám řeknu jen jedno – na panenku Barbie můžete koukat pár minut, ale pak je to nuda.

    Co vás dělá v životě šťastnou? Nebo jinak – myslíte, že člověk může být šťastný?

    Samozřejmě, že je možné být šťastný. A to za předpokladu, že zůstanete věrná sama sobě, nebalamutíte se. Jediné, čeho můžu v životě litovat, jsou činy, které jsem udělala navzdory svému přesvědčení a instinktu. Je třeba přijmout sebe samého, protože každý má svou cestu. Je třeba se jí vydat a nezáleží na tom, jestli je v rozporu s tím, co po vás chce vaše okolí nebo společnost. Nemyslím extrémy, že byste vykradla banku nebo někoho zabila, ale že je třeba žít v souladu se svým nitrem. Pokud se mi to daří, jsem šťastná.

    Z projektu současných chorvatských dramatiků – jedním z nichž byla i Nina Mitrović – Zagreb Pentagram v Záhřebském divadle mladých (r. Paolo Magelli, prem. 21. 3. 2009) FOTO ARCHIV

    Nina Mitrović

    nar. 10. června 1978, Chorvatsko

    V roce 2005 absolvovala dramaturgii na Akademii dramatických umění v Záhřebu a v roce 2007 scenáristiku na Filmové škole v Londýně. Je autorkou divadelních a rozhlasových her a dokumentů. Jedna z jejích prvních divadelních her Krivac (Viník) byla publikována v časopise Kolo v roce 2002 a poté zpracována do rozhlasové podoby. Hra Sousedství vzhůru nohama (Komšiluk naglavačke, 2002) získala řadu ocenění (např. nejlepší inscenace na Dnech satiry v Záhřebu), a stala se také prvním autorčiným textem přeloženým do češtiny (2008, překlad Ivan Dorovský, vydáno v souboru Čtyři jihoslovanská dramata v nakl. Albert). Další hry: Familija u prahu (Rodina v prachu, 2003), Kad se mi mrtvi pokoljemo (Když se my mrtví pobijeme, 2004). Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty (This bed is too short or just fragments, 2004) je druhou hrou přeloženou do češtiny (2010); hra získala cenu Marul na Marulićových dnech a byla zařazena mezi sedm nejlepších textů nové evropské dramaturgie na Stückemarkt (Theatertreffen, Berlin). Nina Mitrović zdramatizovala dva texty na motivy Pošťácké pohádky Karla Čapka s názvem Kolbaba i Brzojavko (Kolbaba a Brzojavko, 2005). Další známé hry jsou Velika velika zemlja Oz (Veliká, veliká země Oz, 2007), Jebote, kolko nas ima! (Do prdele, kolik nás je!, 2008), Javier (2009), Susret (Setkání, 2010). Hry Niny Mitrović byly přeloženy do angličtiny, němčiny, francouzštiny, finštiny, češtiny, slovenštiny, rumunštiny, makedonštiny a slovinštiny, inscenovány byly v Chorvatsku, Slovinsku, Rakousku, Německu, Finsku, Makedonii, na Slovensku a v Bosně a Hercegovině, ve formě scénických čtení se objevily také v Berlíně (Berliner Festspiele), Londýně (Soho Theatre), Sibiu (International Theatre Festival), Paříži, New Yorku (Playwright’s Week Festival).


    Komentáře k článku: Nina Mitrović: Kdo neumře, není člověk

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,