Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nikagda nězabuděm!

    Dovolil jsem si hrát se svojí kapelou a několika hosty na koncertu, který měl připomenout komunistický zvěrstva i čtyřicet let totality, a jsem překvapen, kolik diskusí to v mém okolí spustilo. Vystupovali jsme společně s Pražským výběrem a Lucií na pražském Staroměstském náměstí, vstup byl zdarma a my hráli samozřejmě bez nároku na honorář. Nutno dodat, že hlavním iniciátorem akce byl David Koller, kterého si vážím jak po lidské, tak po hudební stránce. Šel jsem s ním do toho s pocitem, že na tomhle se přece všichni shodnem, a bral jsem svou účast jen jako logickou podporu iniciativy, o které není vůbec potřeba se přít. V tom jsem se ovšem pletl. I v mém nejbližším okolí a v mé generaci jsou lidé, kteří si myslí, že bych se k jakékoli politice neměl vyjadřovat, že na to nemám právo a že prý ať se držim toho, co dělám. Ono to ale přece všechno naprosto fatálně souvisí!

    Vladimír 518

    Celá alternativní kultura musela v období totality hledat místo na hraně mezi zákazem a trpěnou tolerancí. Inteligence byla nucena ke kolaboraci, případně emigraci, byla zavírána do věznic, uklízena do sklepů i kamkoli jinam mimo dosah a sféru jakéhokoli vlivu. Ten, kdo našel svoji osobní polohu v určité symbióze s tehdejší společenskou situací, musel aspoň držet hubu. A tak dál, opakoval bych zde stará známá fakta. Zajímavější je teď ale současnost, kdy je možný zaslechnout, jak si oteklý rosolovitý padesátnice stěžujou uprostřed obchodu narvanýho zbožím, že tam nic nemaj, kdy je možný vidět v očích žlu­čo­vi­tejch chlapů, jak je doslova sere cokoli, čemu nerozuměj a co vybočuje z řady a normálu, jak vzpomínaj na doby, kdy by to esenbáci srovnali. Stejně tak absurdní apatie drtivý části mládeže, kterou absolutně nezajímá, kde se vzala všechna ta svoboda, s kterou tak automaticky nakládá. Člověk je zvíře skvělý i blbý zároveň. Budiž mu jeho prokletím, že má krátkou paměť a vše zlé radši vytěsní z mozku ven.

    Nevím ale, proč bych se měl někomu omlouvat za to, že hraju na koncertě, který varuje před návratem komunistů k moci (byť symbolickým). Bylo by mi prostě trapně, a to z desítek různých důvodů. Ten hlavní je ten, že bych se styděl před všemi těmi aktivními lidmi z generace našich otců a dědů, kteří pomohli svrhnout vládu soudruhů, poslali zpět tam, kam patří, ruskou armádu a naší generaci umožnili žít v období svobody, cestovat, mluvit i všeobecně konat tak, jak uznáme za vhodné.

    Koncert to byl myslim velmi povedenej, náměstí praskalo ve švech a vedle nenávistnejch reakcí jsme měli spoustu pozitivních ohlasů. Uvědomuju si, že na podobnou akci dorazí lidé, kteří názor už předem sdílí, a nejde tedy o přímý akt nějaký výměny či dokonce změny názorů. Ale od toho jsou přece podobné happeningy. Jsou to fyzické demonstrace sdílených myšlenek a postojů. Tento měl v záhlaví jediné: Že zde byli, jsou a budou lidé, kteří nikdy nezapomenou hnus komunistického režimu a ruské okupace.


    Komentáře k článku: Nikagda nězabuděm!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,