Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Nic se japonsky řekne Mu

    S hrdiny to je v dnešní době trochu složité. Současní hrdinové jsou tak nějak všude kolem nás, média denně informují o skvělých, úspěšných a krásných lidech a prezentují je jako naše vzory. Úspěch, nejčastěji v podobě zvyšujícího se obratu vlastního projektu je pak normativním znakem každého správného hrdiny a cílem, kterého se všichni snažíme dosáhnout. Hrdina nové inscenace HaDivadla Vnímání se vydává do neznámých končin tím, že se rozhodne z tohoto ekonomického běhu vystoupit. Vzniká tak scénická introspektivní esej o melancholii odporu, svobodě v nerůstu, tedy autorské dílo, které přesně zapadá do směřování HaDivadla pod vedením režiséra inscenace a spoluautora textu Ivana Buraje. Označení „esej“ je přesné, jedná se skutečně o jakousi životní epizodu, nečekejme žádný bouřlivácký příběh, jak je tomu například u donkichotských hrdinů podobného charakteru, kteří bojují za svou pravdu proti celému světu.

    Vnímání. Foto: archiv divadla.

    Hlavní hrdina Vnímání se světem bojuje tím, že vůbec nebojuje. Uzavře se ve svém pokoji a pečlivě sleduje vše okolo, čímž se postupně tříbí jeho vnímání. Pečlivě propracovaný světelný design inscenace, hlas vypravěče a přesně zkomponovaná hudba vtahují do děje, který vlastně ani není dějem, protože hlavní hrdina ve skutečnosti pouze polehává, posedává, spí na podlaze, spí v posteli, spí v křesle. Díky souhře výše uvedených prvků to je ale sugestivní a působivá podívaná, nikoliv nudný experiment. Následují rozhovory s kolegou z divadla, který „má o kamaráda strach“, a proto ho navštíví. Při stále intenzivnějším vnímání okolního světa se hlavní hrdina rovněž dostává do iluzivního prostoru, snového světa. Setkává se zde s japonskou gejšou, jež ho provází imaginárními zahradami za tajemstvím vlastního já.

    Vnímání. Foto: archiv divadla.

    Do posledního detailu fungují v inscenaci scénické přestavby, některé zcela přiznané, jiné podtrhující snad až filmovou iluzivnost příběhu. Inscenační tým skvěle vyřešil proměny pokoje, výměny postav s elegancí filmového střihu. Snadno srozumitelný, téměř otřelý příběh, se nakonec ve svém minimalizmu stává neobvyklým divadelním počinem – přitom by bez detailní souhry celého souboru mohl být až nudný.  Mark Kristián Hochman jako vypravěč, posléze kamarád z divadla, na začátku dokáže svým hlasem vytvořit působivou atmosféru, která přesně zapadá do dynamiky hudby a světla. Těžko uvěřit, že Jiří Svoboda jako hlavní hrdina, nejdříve introvertní lenoch, posléze upovídaný herec v šatně, má předepsaný scénář, protože hraje s takovou samozřejmostí, jako by repliky spontánně vymýšlel přímo na malém jevišti – ve svém pokoji. Magdalena Straková je naproti tomu skvěle odosobněná, snová a éterická průvodkyně.

    V podstatě se nabízí dvě dobré možnosti, jak Vnímání vnímat. Buďto se nechat unášet sledem obrazů a nechat na sebe divadlo přímo působit, nebo se ponořit do spleti intertextuálních odkazů na texty Georgese Pereca Muž, který spí a Lászla Krasznahorkaie Od severu hora Od jihu jezero Od západu cesty Od východu řeka či na román Jeana-Philippa Toussainta Koupelna. Rovněž lze luštit propojení celého příběhu s ústředním motivem, s knihou, která je zmíněna v doprovodném textu k inscenaci. Hlavnímu hrdinovi se zjeví v pokročilém stádiu nervového vypětí ve snu, ovšem obsahuje pouze čísla od jedné až do nekonečna – nedokončená nekonečná kniha se stává symbolem bláznovství a současně nekonečného růstu.

    Vnímání. Foto: archiv divadla.

    HaDivadlo si na sezónu 2020/21 pro svou dramaturgii zvolilo podtitul Adaptace. Vytyčené téma přitom Vnímání splňuje v rovině formální (adaptace výše zmíněného románu Koupelna do divadelní podoby) i obsahové (adaptace jedince na prostředí svého pokoje, který se pro něj stává celým vesmírem). A byť ideově zapadá do levicového směřování HaDivadla, nesnaží se vnucovat ideologická dogmata, přičemž přichází s poněkud jinou poetikou než nejvýraznější, bouřlivácké inscenace předchozích sezón, Woyzeck a Prezidentky. Vnímání je především podařeným divadelním dílem, ve kterém inscenační tým s přesností hodináře sugestivně zpracovává téma mikrovzpoury jedince, který se rozhodl vystoupit z vlaku. Možná je jen škoda závěrečného obrazu, který z celé velmi sugestivně vystavěné situace, kontrastně vypracované stavby (ne)děje nedokáže vytěžit katarzi. Vychází trochu do prázdna, když se hlavní hrdina po záměrně nekonečném plkání v divadelní šatně nakonec zeptá své kolegyně, jak se japonsky řekne nic. A tma.

    ///

    Autor je germanista.

    ///

    HaDivadlo – Vnímání. Autoři: Ivan Buraj a kolektiv, režie: Ivan Buraj, scéna: Lenka Jabůrková, dramaturgie: Matěj Nytra, kostýmní spolupráce: Kateřina Kumhalová, hrají: Jiří Svoboda, Mark Kristián Hochman, Magdalena Straková.


    Komentáře k článku: Nic se japonsky řekne Mu

    1. Daniel Forró

      Avatar

      „Mu“ je pouze záporná předpona měnící význam některých slov.
      „Nic“ se řekne „nanimo“.

      Zdravím z Nipponu.

      28.01.2021 (5.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,