Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nezoufejte nad divadlem

    První představení Lva Dodina – Gaudeamus o sovětských pétépácích – jsem viděl v petrohradském divadle už strašně dávno. A od té doby řadu dalších. Na podzim jich při příležitosti pětadvacetiletí své činnosti v Malém divadle přivezl do pařížského MC 93 v Bobigny (jedno z nejúspěšnějších dědictví Malrauxovy éry) hned šest. Jako repertoár na celý měsíc (trvale vyprodáno).

    Dodinovu dramatizaci Platonova románu o tragédii jedné utopie – Čevengur – jsem neznal a znovu jsem si potvrdil, že ruskému divadlu (nejen Dodinovi) může celá Evropa jen závidět. Nikdy nezoufejte nad divadlem, napsal po Dodinově sezoně jeden pařížský kritik. Ovšem samé dramatizace (Dostojevský, Abramov, Galin, Grossman) a jen jediná hra psaná pro jeviště: Strýček Váňa. O dobrou původní dramatickou tvorbu – snad kromě anglosaské – je zřejmě nouze všude.

    Z Berlína přivezl začátkem podzimu Brechtův Berliner Ensemble Wilsonovu Matku Kuráž a Peymannova Richarda II., Ostermeier ze Schaubühne zase svou interpretaci Hamleta. Předčily všechno, co bylo k vidění na místních scénách. Na ty se vrací Ibsen, Hauptmann…

    Opereta, muzikál
    a Chaplinův vnuk

    V předvánočním a novoročním čase se roztrhl pytel s operetou, především francouzskou (nejen Offenbach). A Théátre de la Ville na tři neděle beznadějně vyprodal Chaplinův vnuk, artista, tanečník, herec i klaun James Thiérrée (syn Viktorie, která dělá kostýmy) a jeho Compagnie des Hannetons s inscenací Raoul. Dědečka viděl poprvé ve filmu (když Chaplin umřel, byly mu tři roky), ale zato vyrostl v avantgardním cirkusu svého otce a jeho rodiny.

    Abych nezapomněl, na velká pařížská jeviště se z ničeho nic dostaly populární americké muzikály odvozené či proslavené z filmu: Sound of Music (Za zvuků hudby) Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina II a Sondheimova Malá noční hudba podle Bergmanových Úsměvů letní noci.

    Vygumovávání Mortiera

    Vídeňák Wolfgang Korngold je především známý jako autor hudby k řadě amerických filmů (v Hollywoodu, kam ho vyhnali nacisté, prožil velkou část života), ale jeho mladistvá opera Mrtvé město si našla pevné místo v poválečném operním repertoáru po celém světě. Do Paříže se však dostala až zásluhou nového ředitele Opery Bastille Nicolase Joela pod Steinbergovou taktovkou a v Deckerově režii. Historie díla i jeho autora je zároveň příběhem tolika talentovaných a potenciálně velkých umělců v minulém století. Přestože její současník, nechtěl Korngold mít nic společného s vídeňskou hudební avantgardou (Pařížská opera obnovila paralelně Bergova Vojcka/Wozzeka). Z Mrtvého města vane duch secese, Kubínův i Pucciniho, ale není zřejmě sporu, že opera třiadvacetiletého zázračného dítěte se mohla stát předznamenáním díla, které nakonec nevzniklo.

    Jinak se ovšem nový ředitel rozhodl vygumovat Mortierovo období a uvedl málo hranou Gounodovu Mireille a Giordanova Andréa Cheniéra ve stylu poloviny devatenáctého století. Nic proti tomu, jenže to se pak musí na menším jevišti, se sólisty a sboristy, kteří dovedou hrát divadlo. A navíc s lehounkou nostalgickou ironií pohledu zpátky, jak to loni udělal Adrian Noble s tady už zmíněnou Carmen v Komické opeře a jak o tom snil Rafael Kubelík. V Opeře Bastille všechny tyto předpoklady chyběly a zbylo jen skutečné obilí, skutečné moře, nákladně vyvedené dobové kostýmy, všechno smrtelně vážně, takže zůstala dobová partitura, dobové melodrama a obecenstvo, kterému se po předchozím osmiletí zřejmě ulevilo. A já se zase octl v Národním divadle před přinejmenším sto lety. Každý plán musí zřejmě časem dostat svůj protiplán.

    Mahler, Janáček, Martinů… a Brook

    Orchestry tak trochu jakbysmet honí publikum, čekají, až a zda se otevře nová futuristická Novellova koncertní síň pro 2500 posluchačů, a snad se i naplní. Repertoárově se – vedle Mahlera – v Paříži vždycky líbí Bruckner (tentokrát 5., 8. a 9.). Orchestre de Paris zahrál kupodivu Janáčkovo Šumařovo dítě. Všichni občas i Martinů, ale po něm se tu pro českou hudbu země i nadále slehla.

    Na závěr jenom tolik, že Peter Brook to v penzi dlouho nevydržel. Inscenoval další příběh o toleranci kolem malijského filosofa Tierno Bokara. Pod názvem Eleven Twelve zdramatizoval se svou dramaturgyní Marie Helene Estienne román Amadou Hampaté Ba Život a učení Tierno Bokara – mudrce z Bandiagory a odjel s ním na světové turné.


    Komentáře k článku: Nezoufejte nad divadlem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,