Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Nezapomenutelná žena

    Aniž bychom znali jméno či dílo Sylvie Plath, titul nové inscenace Studia Hrdinů Manželka publikovaného básníka, která je životem této americké básnířky inspirována, dokáže provokovat. Evokuje ženu v podřízeném stavu, ženu, která je tu „jen“ proto, aby pečovala o svého talentovaného manžela. Publikovaného básníka. Ženu zbytečnou, zapomenutelnou. Ženu, která nedokázala nic lepšího než vdát se za pozoruhodného muže. Nic z toho ale Sylvia Plath, manželka jednoho z nejdůležitějších spisovatelů 20. století Teda Hughese, rozhodně být nechtěla a nakonec ani nebyla, byť jí za jejího života vyšla jen jedna básnická sbírka Kolos a jiné básně a útlý román Pod skleněným zvonem. Koneckonců i heslo na české Wikipedii věnované Tedu Hughesovi se v podstatě týká jen Sylvie Plath.

    Pavlína Štorková v roli Sylvie Plath FOTO PATRIK BORECKÝ

    Režisér inscenace a autor textového podkladu Jan Horák ovšem nechtěl jevištně traktovat příběh jedné básnířky. Za jejím osudem vidí obecnější životní principy, zmatky a vnitřní démony, které mohou, a taky to notně dělávají, postihnout leckoho. Stejně jako v předchozím díle právě završivší volné trilogie, Zlatém řezu o osudu japonského spisovatele Jukia Mišimy (první inscenací byla Církev Louise Ferdinanda Célina), dal Horák výhradní prostor Pavlíně Štorkové, což lze považovat za mimořádně šťastný výběr.

    Ohlodán od všech inscenačních a scénických pomůcek není Horákův text zrovna dramatickým hitem. Z Plathové tvorby vydestiloval především sebestředné úvahy a autorčino nimrání se v sobě samé, ovšem v tom nejlepším smyslu slova. Ostatně jak román Pod skleněným zvonem, tak posmrtně vydaná sbírka Ariel jsou dokonalou ukázkou toho, že sebepsaní nemusí být jen terapeutickou pomůckou, ale také cestou k vytvoření přenositelného sdělení krutě zasahujícího každého, kdo se mu otevře. Myšlenky na sebevraždu střídají přesně mířené sebeironické imperativy i odosobněný přístup k vypjatým situacím. Ten tedy ve zmiňovaném románu tvoří ústřední estetickou kvalitu a dokáže se čtenářem, a teď i s divákem, zalomcovat víc než ty nejkřiklavější exklamace. Samo o sobě je Horákovo monodrama spíše esejistickým traktátem na téma „co se sebou v tomto světě“, což je herecky dosti nevděčná výchozí pozice. Vkladem Pavlíny Štorkové ale text ožívá jako strhující drama.

    Herečka se nenechává zlákat maniodepresivními hiáty v líčení života své postavy. Na cestě příběhem o setkání s budoucím manželem a soužitím s ním přechází mezi veselými, uvolněnými scénami a těmi drásajícími kůži i duši bez patrných střihů, až jsem si místy říkal, kdy se to změnilo, co jsem prošvihl. Příběh Plathové-manželky, ale také Plathové-dcery (akcentován je nepříliš zdravý vztah spisovatelky s matkou) vypráví Štorková tak organicky, plynule a přitom s jemnou naléhavostí, že se neustálá introspekce a hluboký ponor do sebe samé jeví jako právě žité události.

    Částečně tomu napomáhá i metaforická scéna Lucie Sedlákové, byť zůstává docela dlouho nevyužita. Herečka se v první třetině představení pohybuje v popředí, na dosah divákům v první řadě. Až poté se začnou ozřejmovat porůznu visící a stojící plástve, připomínající mimo jiné spisovatelčina otce, světoznámého biologa a odborníka na včely. Ze scény se stává druhá postava, herečka opouští přední linii a začne se scénickými prvky interagovat. Ty vnášejí do dění tragiku, když se z jedné plástve v určitou chvíli ozve matčin hlas, ale také poskytují útočiště – vypravěčka se například schová do jedné z pláství jako do lůna. A skýtá i hravý prvek figuríny muže, která během líčení soulože komicky povlává, aby se vzápětí schlíple složila opět k zemi.

    Scéna nakonec Pavlíně Štorkové vydatně pomáhá v její nelehké úloze herečky-sólistky, na níž celé to divadlo stojí. Monodrama je těžká forma, ale Pavlína Štorková znovu dokazuje, že jednoznačně patří – a myslím to zcela bez patosu – mezi nejvýznamnější herečky své generace.

    Studio Hrdinů, Praha – Jan Horák: Manželka publikovaného básníka. Režie Jan Horák, scéna Lucie Sedláková, hudba Natálie Pleváková, Dominik Gajarský, Václav Hruška a Petr Zábrodský. Premiéra 19. května 2022.


    Komentáře k článku: Nezapomenutelná žena

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,