Divadelní noviny > Blogy Zahraničí

Nevázaný zápisník Josefa Brože (No. 2)

Triumfální Isabelle Huppertová v pařížském Odéonu

Velké divadlo. A velká produkce. Úspěch inscenace Fausses Confidences (Falešných našeptávačů) Pierra de Marivauxe v impozantní režii Luca Bondyho v pařížském l´Odéonthéâtre de l´Europe, kde působí Bondy od roku 2012 jako ředitel, připomíná, jak významné postavení v této zemi divadlo stále má. Přemýšlím při té příležitosti, kdy jsem naposledy viděl Marivauxe v Čechách. A nemohu na nic moc přijít…

Marivaux: známý-neznámý

Zalistoval jsem si proto archivem Národního divadla, abych objevil, že už je to opravdu dost dávno. Bylo-nebylo, v roce 1906, ještě v režii Aloise Sedláčka blahé paměti, se hrála Hra náhody a lásky (Le jeu de l´amour et du hasard) – s Leopoldou Dostalovou, Marií Hübnerovou a Rudolfem Deylem. Hrálo se celkem šestkrát. Pod tímto názvem přeložil Bohdan Kaminský. Když už jsem se lekl, že je to v Čechách s tímto autorem tak vážné, naštěstí se objevila také Dvojí nestálost (La double inconstance) v sezóně 1994-1995, ve Stavovském divadle, celkem sedmatřicet představení. Režie se tehdy ujal slovenský režisér Roman Polák. Obsazení s Ivou Janžurovou, Janou Bouškovou, Aloisem Švehlíkem a Zuzanou Bydžovskou, Ondřejem Havelkou a Jiřím Valou jsem bohužel neviděl…

Mezitím v roce 1930 Théâtre de l´Odéon hostoval v Národním divadle dvakrát s tímto autorem. Právě s Le jeu de l´amour et du hasard (Hrou lásky a náhody) a jednoaktovkou Arlequin poli par l´amour (Harlekýn zkultivován láskou – pokud vím, neexsituje český překlad). Nelze ale jednoznačně prohlásit, že by u nás byl tento autor neznámý. Mimo jiné proto, že jeho hry doznaly jisté renesance na přelomu 50. a 60. let – snad i pod vlivem zájmu o toto divadlo v sovětském Rusku – takže salónní hry tohoto autora dorazily i do Československa.

Mezi překladateli Marivauxe patřil Václav Renč, Jan O. Fischer a naposledy i Karel Kraus. Odtud logicky vede spojka i do Divadla za branou II, které pro mne bylo kdysi posledním okamžikem, kdy jsem viděl v Praze evropské divadlo. Marivauxovy hry – Improvizaci (Les Acteurs de bonne foi) a Pokus (La Dispute) hráli v roce 1992 právě v tomto pražském divadle v režii Otomara Krejči mladšího.

Jeden z hvězdné pětice

Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux (1688-1763) patří k hvězdné pětici francouzských dramatiků: vedle Molièra, Racina, Pierre Corneille a Alfreda Musseta, je tu ještě Pierre de Marivaux, autor sedmadvaceti dramatických děl. Jeho dramatika, náležející k tzv. galantní dvorské, není zdaleka tak ostře groteskní a místy brutální, jako ta Molièrova. Je to hra salónní, on sám navštěvoval čtyři – markýzy de Lambertové, baronky Guérin de Tencinové, markýzy Deffandové a Geoffrinové.

Tento rys není bez důležitosti. Salóny založily osvícenství a „ducha reformy“ společnosti, jež se odpoutávala od temných kořenů tmářství. Podobně jako rok 1968, který pro Francii přinesl velkou míru ženské emancipace (zatímco v Praze drtily sovětské tanky Pražské jaro), je tento odkaz přítomný v kultuře: důrazem na slovo, jeho přesné artikulování, a potažmo také „tělo slova“. Toto divadlo, ze své podstaty „inkarnace slova“ má ve Francii významé místo.

Bez kostýmu, jenž to slovo zahalí do šatů to ale není možné. Toho si je silně vědom Luc Bondy, jehož výklad sice umísťuje hlavní postavu komedie do současných kulis (a kostýmů), ale navzdory jazykovým úpravám respektuje ducha hry. U nás se bohužel vydává Marivaux většinou za tzv. krasořečníka, což zní někdy jako nadávka. A snaha nabídnou jakési antiiluzivní divadlo, které se rozmohlo díky avantgardě, ve Francii nebyla nikdy většinovým proudem. Nehrálo se prostě „studiově“ v teplákách, což někdy u nás probliklo i na ty nejburžoaznější scény – viz Vinohradské divadlo, kde v 90. letech hráli Shakespeara jako se kdysi hrálo v Divadle na provázku. Ale ve francouzské kultuře a divadle má označení pro „krásu řeči“ zcela jiný význam. Jde o krásu a jasnost slova.

Isabelle Huppertová: hvězda první velikosti

Úspěch Fausses Confidences by ale nebyl možný bez celého ansámblu v čele s hvězdou první velikosti: totiž Isabelle Huppertovou. Herečka, známá z filmových produkcí francouzských i mezinárodních (Chabrol, Téchiné, Pialat, Assayas, Jacquot, Wajda, Haeneke, Ruíz), je zároveň velmi osobitou a přitažlivou herečkou divadelní. Má za sebou velké herecké příležitosti se slavnými režiséry: Bobem Wilsonem, Peterem Zadekem, Jacquesem Lasallem nebo Krzysztofem Warlikowskim. Toto je ale i pro ni první Marivaux. Konverzační zábavná komedie se zápletkou, v níž se láska prodává za peníze, není logicky pouze tématem z 18. století. Téma věčné? Mladá vdova Araminta, již hraje právě Isabelle Huppertová, se po smrti svého bohatého manžela rozhodne ke sňatku s mladým mužem jménem Dorante (v podání Louise Garella), i když nemá ani floka…

Láska nezná zábran. Nebo jde jenom o ryzí cynický kalkul? Luc Bondy do toho moc nemluví, ale odpověď si najdete… Důvody nejsou totiž dlouho moc jasné. Ale pokud znáte text, víte, že u Marivauxe jde vlastně vždy o „salónní zábavu“. Ta zábava je ale taková, že vám u toho tuhne krev v žilách. Araminta pije šampaňské, cvičí „tchaj-ťi“ – a celé to vlastně začíná jako takový zvláštní trénink tohoto sportu v kulisách pohyblivých paravánů (scéna Johannes Schütz). Nepůsobí to zas tak násilně, jak se může jevit.

Kostýmy jsou dosti strohé, ale velmi přesné – Araminta se třeba vybíjí na počtu střevíců, které doslova sbírá jako někdo motýly. Hrdinka má bílou širokou sukni, ale nahoře tak těsnou, že občas po scéně spíše poskakuje. Ráda také kouří cigarety – v některých reakcích zaznělo, že to doslova byl „atentát na protikuřácký zákon“. Na scéně se kouří tolik, že je to takové dosti kuřácké představení.

Příběh živých mrtvol

Základ ale logicky tvoří vztahy a ony „falešné důvěrnosti“. Motivace hlavní hrdinky není jasná, snad kromě toho, že se jí nabízí ještě jeden sňatek – ten by ale byl příbuzenský. Louis Garrel, kterého známe podobně jako Huppertovou hodně z filmu – třeba z Bertolucciho Snílků (The Dreamers, 2003), je krásný, tajemný muž, a hraje nápadníka, který nejdená pouze z lásky.

Tringl dorovnává matka Araminty v podání Bulle Ogierové, jejímž jediným cílem je zabránit nerovnému sňatku. Dokáže k tomu využívat všech myslitelných a nemyslitelných prostředků. Hlavním tématem je vlastně nemožnost vztahů: intriky a iluze vyčerpávají všechny postavy tak, že na konci jsou z nich doslova živé mrtvoly.

Kritika se v zásadě shoduje, že se jedná o mimořádnou inscenaci. Liší se v dílčích akcentech. Marivauxe se dá totiž vykládat jako ten „nacukrovaný“ dramatik, a tak to v zásadě dělal Patrice Chéreau, byly i výklady sociální – skoro marxistické, takový byl třeba ve svých postupech režisér Roger Planchon.

Objevily se i názory, že hra nedrží úplně, a že je „skutečným zklamáním“. Ale nebyly příliš argumentované, například v týdeníku L´Express. Pro Le Monde a jeho kritičku Brigitte Salinovou, je to v prvé řadě „buržoazní divadlo“ – ale buržoazie je v tomto ohledu stav společnosti, a můžete si vybrat, zda jde o kritiku stavu buržoazie.

Pro Le Figaro je to mistrovský koncert – výhrady má slovutná kritička Armelle Heliotová ke scéně (je to vysoká scéna a tady tvoří jakési vysoké dveře paravány, co se pohybují) i k povaze charakteru „mladé vdovy“, pro ni příliš „radostné“. Což je ale přece srozumitelná (místy velmi neprostupná) maska, což kritička samozřejmě ví. Mimochodem Huppertová nedávno dosáhla věku, o němž se už nahlas nemluví.

Pro kritičku listu Le Monde je to inscenace až příliš „šik“. Správně ale poznamenává, když charakterizuje Aramintu jako „křehkou bojovnici“. Mimochodem, vzpomínám si, jak vytvářel u nás (nemám samozřejmě v paměti éru první) režie Otomar Krejča. Málo lidí to tady po jeho návratu nechápalo: to bylo přece také dosti šik! A přitom to byla naprosto přesná analýza současnosti.

V Paříži se hrála Bondyho inscena do 23. března. Ale pokud budete náhodou v Lyonu, tam se hraje do polovina dubna, v překrásném Divadle Célestins, ve Velké divadle v Luxemburku, v druhé polovině května v Národním divadle Bretagne v Rennes.

Člověk nikdy neví, kde se nachomýtne – určitě na ni zajděte! Pro festivalové návštěvníky, kteří brázdí Evropu, se nabízí šance ještě v rámci Ruhrfestspile v Recklinghausenu, v Německu – úplně na konci května až do 1. června.

• Autor: Josef Brož
• Publikováno: 29. března 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nevázaný zápisník Josefa Brože (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ