Neuvěřitelné!

Dramaturgické uvažování vinohradského divadla nad Stoppardovou hrou se, předpokládám, ubíralo týmž směrem. Nastudovat zábavný titul, který však zároveň bude tak trochu lepší, „na úrovni“. Inscenace Zdeňka Černína se ovšem s možnostmi Stoppardovy hry zcela míjí. Nejde ani o to, že by nenabízela nějakou její interpretaci, že by netematizovala její „přidané hodnoty“; stačilo by, kdyby jí dala, co její jest – nechala promlouvat Stoppardovo slovo – a činila tak současným divadelním jazykem. Určujícím rysem vinohradské práce je však upachtěná, starožitná ilustrativnost. Co se v Stoppardově hře řekne, je na Vinohradech scénograficky, herecky či choreograficky přízemně „obtaženo“, „polopatě“ znázorněno. Divákovi není ponechán nejmenší prostor pro domýšlení, fantazii; je mu poskytnut jakýsi totální relax. Díky některým škrtům v autorově textu pak navíc inscenace hrou proběhne naprosto „bezbolestně“ – aniž by vlastně v divákovi zanechala nějaký pořádný emocionální vjem.

Scénu Zanglerova krámu tvoří prostá stavba – stěna s názvy potravin, prostředí Vídně s domy podobnými pouličním reklamním poutačům a provazce stuh spuštěné z provaziště. Herectví – víc vyhrávající než sdělující Stoppardův text – se omezuje na práci typu když radost z povýšení, tedy gustovní vytahování si šlí či patolízalství v hlase směrem k nadřízenému. Esencí vinohradského přístupu je Černínova práce s mimickým sborem, který jednak pomáhá popisně vytvářet klientelu restaurace, žijící (jak má být zřejmě řečeno) čilým ruchem, a který jednak svými tanečními kreacemi, ne nepodobnými pověstně odstrašujícímu Baletu Československé televize, má ve druhé polovině večera znázorňovat velkoměstský tep a rej Vídně (v samém závěru inscenace pochopitelně tvořený valčíkovým číslem).

Divadlo rozverné, pozitivní, vizuálně hýřivé a malebné… (mimochodem: Zdeněk Černín svou režijní tvorbou spoluurčuje tvář Městského divadla v Brně). Úmysly vedení vinohradského divadla nasadit na repertoár Stoppardovu hru bych považoval (chtěl bych považovat) za počestné. Způsob jejího provedení je však pro náročně se tvářící Stropnického uměleckou strategii divadla doslova odstrašující. Jedním slovem: neuvěřitelné!

Divadlo na Vinohradech Praha – Tom Stoppard: Na flámu. Překlad Šimon Dominik, režie Zdeněk Černín, výprava Jan Dušek, hudba David Rotter, pohybová spolupráce Kateřina Veverková, dramaturgie Martin Velíšek. Premiéra 17. prosince 2010.