Romance pro křídlovku je po celé půlstoletí, které uplynulo od jejího vzniku, trvalým předmětem čtenářského, ale také divadelnického zájmu. Napomáhá tomu dramatický potenciál lyrickoepické skladby, již autor komponoval po svých pozdních divadelních hrách (Srpnová neděle, Křišťálová noc). Podstatnější však je tvůrčí vyzrálost básníka, jehož dávný mámivý lyrismus protkala v posledním desetiletí života potřeba ohledávat zádumčivou i palčivou nit uplynulého času. ">
Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Neumřete mi

    Hrubínova Romance pro křídlovku je po celé půlstoletí, které uplynulo od jejího vzniku, trvalým předmětem čtenářského, ale také divadelnického zájmu. Napomáhá tomu dramatický potenciál lyrickoepické skladby, již autor komponoval po svých pozdních divadelních hrách (Srpnová neděle, Křišťálová noc). Podstatnější však je tvůrčí vyzrálost básníka, jehož dávný mámivý lyrismus protkala v posledním desetiletí života potřeba ohledávat zádumčivou i palčivou nit uplynulého času. Také pak snaha dopátrat se smyslu třebas i zasuté konkrétní chvíle pro další životaběh. Tak pracovala s Romancí (i s pozdější Zlatou renetou) kongeniální filmová adaptace Otakara Vávry v 60. letech a takto usiluje dostát předloze inscenace Jakuba Nvoty v Městském divadle Zlín.

    Aleš Petráš v roli mladého Františka FOTO ARCHIV DIVADLA

    Mladý slovenský režisér se sem vrací poněkolikáté: dosud se tu představil výraznou literární adaptací (Dekameron), komediemi (Sluha dvou pánů, Splašené nůžky), do lyrických poloh se pak dostal komorní inscenací Srdce krásné, slivovice plné; loňskou Kočičí hrou nepřekročil stín tohoto titulu. S Hrubínovou básní si ovšem porozuměl. Klíčové inscenační posuny invenčně vycházejí z ducha předlohy. Tak je tomu v případě ztrojení hlavního hrdiny, které lze chápat jako odkaz na dvě základní časové roviny básně – mladistvé iniciační setkání s komediantskou holkou Terinou na vsi a dospělý návrat do těch míst – doplněné o třetí, pozdější rovinu kmeta, jímž je samotný vyprávějící básník. Ostatně trojjediný hrdina, u Hrubína bezejmenný, se tu příznačně jmenuje František. V logice věci je ztotožnění prostředního a nejstaršího ze tří Františků s dalšími postavami Romance: tatínkem a dědečkem. Nelineárnost předlohy a návrat motivů do výchozího časového bodu v srpnu 1930, z něhož básník vědomě přehlíží budoucí děje, vystihuje Nvotova inscenace personifikovaným Měsícem, netoliko nebeským vládcem času, ale v souladu s Hrubínovou poetikou též symbolem smrti.

    Na rozlehlém jevišti zlínského divadla vidíme náznak lešanského domu: časté užití točny umožňuje plynulý přesun na náves s pouťovou střelnicí či do bujné venkovské zeleně. Snížené orchestřiště je proměněno v kamenité koryto Sázavy, do níž se František hrouží s mladinkou Terinou i zkušenou milovnicí Tonkou. Ostrá červeň říčního proudu, ale i rudé prvky na šatech obou děvčat odkazují k erotice a živosti mládí, jež ovšem – soudě dle červené skvrny na košili mladého Františka – není prosto zranitelnosti. Barevnou symboliku lze dobře číst u všech postav, nejdůsledněji právě u Františka, jehož košile je v prostředním věku poznačena modří dospělosti a ve stáří dominantní žlutí jako předzvěstí konečnosti; zlatavě žlutá je i barva luny.

    Významové a symbolické roviny inscenace by však byly samoúčelné, kdyby nestály ve službě příběhu, v němž jde vlastně „jen“ o břímě lásky a smrti a břímě života. Režie s vyprávěním nepospíchá, ctí lyrismus a melodii volného verše, nejsilnější scény dokonce staví jako tiché křehké obrazy beze slov (Františkovo první holení). Atmosféře pomáhá hudba jemnými melodickými motivy dřevěných nástrojů.

    Inscenaci herecky dominují představitelé Františků. Aleš Petráš, ještě student JAMU, si poradil s dychtivostí krve i vzněty mladé duše, vyrovnávající se s první láskou i s doteky smrti. Velké zlínské jeviště ovládá se suverénní jistotou. Luděk Randár jednoduše a účinně kreslí tatínka jako strohého pevného muže, i Františka, jemuž se byvší okouzlení nezdá natolik beznadějně uplynulé, aby po něm nepátral. Také však nejstaršímu Františkovi, ztotožněnému s již popleteným, avšak milovaným dědečkem, narovnává láska schýlený hřbet – i v něm je cit přes propast let stále přítomný. S obdivuhodnou přesvědčivostí roli podává Stanislav Valla, osmdesátiletý, vlastně jen příležitostný herec. Drobná Michaela Doleželová se s úspěchem vpravuje do kouzla patnáctileté Teriny, již vybavuje i přesnou ambivalencí replik (Neumřete mi…). Její protiklad, smyslně zemitou Tonku, jíž rozbouřený František neumí odolat, věrně zpodobuje Hana Briešťanská. Jen u Radovana Krále váhám, zda jeho komediant je spíš úmyslně nedořečený, či jen matný. Slabinou je pak Petr Vaněk jako Měsíc – pro takovou roli ještě nedozrál.

    Inscenace má sice několik rušivých a znejasňujících míst, přesto je účinným a diváky vnímavě kvitovaným dílem. Po poněkud únavné sérii spíš méně než více vydařených komediálních titulů jde ve zlínském divadle o osvěživý závan.

    Městské divadlo Zlín – František Hrubín: Romance pro křídlovku. Režie (a libreto) Jakub Nvota, výprava Szilárd Boráros, hudba Andrej Kalinka, dramaturgie (a libreto) Vladimír Fekar. Premiéra 3. března 2012.


    Komentáře k článku: Neumřete mi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,