Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2018

ročník 25
27. 11.–10. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sám sebe strůjcem…

    Režisér Daniel Špinar v textu programové brožury k inscenaci Netrpělivost srdce v Národním divadle přiznává, že pro něj byl Zweigův román vedle Dostojevského Bratrů Karamazových určujícím textem, který jej ovlivnil osobně i pracovně. Velké osobní zaujetí tvůrce pro určité téma nemusí být vždy ku prospěchu věci, ale Špinar si zaslouží uznání za dramatizaci příběhu o mladém důstojníkovi, který se zaplete do pasti vlastního soucitu s ochrnutou dívkou. Téma, jež v románu plném jemných nuancí a až lyrických popisů nalezl, je pevným podkladem jeho režijním finesám a nápadům.

    Zweigův román o důstojníkovi, který se zaplete do pasti soucitu k ochrnuté dívce, byl pro Daniela Špinara dobrou dramaturgickou volbou FOTO MARTIN ŠPELDA

    Inscenace obsahuje tytéž ingredience jako předešlá Špinarova tvorba pro Národní divadlo: efektivní vizuální složku, karikaturu, silnou expozici a až filmový střih i zkratku, které u Manon Lescaut či Pýchy a předsudku vedly k jisté ornamentálnosti a povrchnosti. Silná vizuální složka tentokrát tvoří komplexní součást inscenace a není pouhým líbivým dekorem. Rychlé střídání tří identických pokojů umístěných na točně vnáší do inscenace dynamiku, stává se hybatelem děje. Pohyb točny neúprosně jako ručičky hodin odměřuje Hofmillerovy pokusy vymanit se z bludného kruhu soucitu dříve, než bude pozdě.

    Daří se i hercům. Ústřední postava důstojníka Antona Hofmillera v přesném provedení Radúze Máchy nejprve působí jako znuděný hejsek, který ve švihácké blankytné uniformě a se stylovým knírkem připomíná vojáčka z Andersenových pohádek. Postupně se v důsledku nenapravitelné osudové chyby zbavuje maskování a odhaluje sám sebe. Velmi účinné jsou v tomto směru Hofmillerovy konfrontace s důstojníky (Jiří Suchý z Tábora a Filip Rajmont), kteří neztrácejí fazonu, i sborové scény sehrané vojenské posádky. Přechod z jisté formy karikatury k obnaženému zoufalému jedinci, jenž ztratil půdu pod nohama a neví, kam se řítí, zvládl Radúz Mácha s velkou suverenitou.

    Ochrnutá Edita v podání Pavlíny Štorkové je přemoudřelé a rozmazlené dítě doslova terorizující své okolí. Těžko odhadnout, zda opravdu byla dříve jiná, než ji tragicky postihla nemoc. Je silnou osobností, schopnou účinné manipulace, nikoli postiženou nebožačkou k politování. Až do konce zůstává sama sebou a tím lépe vyniká, že všechen prázdný soucit, kterým se k ní Hofmiller připoutá, je jen jeho vlastním rozhodnutím.

    Zato Editin otec, boháč Kekesfalva (Vladimír Javorský), Hofmillera vysává a citově vydírá, ostatně jeho oděv i držení těla odkazují na známou filmovou postavu upíra Nosferatu. Činí tak jemně a zdvořile, a proto mu Hofmiller není schopen čelit. Podobně důmyslně je podána postava Editiny ošetřovatelky (Jindřiška Dudziaková), která ve své bělostné zakuklenosti a přísnosti vytváří všemi obávaný archetyp chladné zdravotní sestry.

    Přesné jsou postavy „glosátorů“: lékař Condor v podání Vladislava Beneše sleduje Hofmillerovo zmítání prizmatem podobné zkušenosti, zatímco plukovník Bubenčič (Jiří Štěpnička) je schopen nezúčastněného nadhledu, a jediný proto může účinně jednat. Nejméně prokreslenou postavou je Ilona, kvůli níž se Hofmiller zaplete do osudové smyčky – v provedení Jany Strykové univerzální osudová kráska, často přítomná na scéně snad jako vějička a trvalá připomínka původních Hofmillerových záměrů.

    Daniel Špinar prostřednictvím Zweigova textu nemoralizuje ani se nepouští do experimentů. V režijním pojetí zůstal věrný sám sobě a v apelu na lidskou odpovědnost za své vlastní postoje rovněž Zweigovi.

    Národní divadlo, Praha – Stefan Zweig: Netrpělivost srdce. Překlad Božena Koseková, dramatizace a režie Daniel Špinar, dramaturgie Jan Tošovský, scéna Andrej Ďurík, kostýmy Linda Boráros, hudba Jiří Hájek, světelný design Přemysl Janda, projekce Jan Adamus. Premiéra 8. a 9. listopadu 2018 ve Stavovském divadle (psáno z předpremiéry 7. listopadu).


    Komentáře k článku: Sám sebe strůjcem…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,