Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nesnesitelná přímost letu

    Režisér Jan Frič, kterého si divadelní společnost Masopust tentokrát přizvala ke spolupráci, zasadil hru Františka Langera Andělé mezi námi do počátku třicátých let dvacátého století – tedy do časů, v nichž byla napsána.

    Postavy sice pociťují nepříznivé sociální poměry, ale jejich rozladění tlumí prvorepublikové kouzlo, noblesa starých dobrých časů československého průmyslu. Pouze na anděla Mise kouzlo nepůsobí, jemu onen společenský oblek, v němž na scénu přišel, nepadne. V lidské podobě se cítí nesvůj. Ivana Uhlířová postavu anděla vytváří, jako by pro něho byl každý pohyb a vůbec každý kontakt s lidmi tak namáhavý, že lze považovat za andělskou jeho vůli na zemi vůbec setrvávat.

    Andělé mezi námiJevištní svět se sestává metaforicky i doslova z protikladů černé a bílé. Nejde ale o schéma – herci při groteskně nadsazeném uchopení postav nalézají prostor také pro srozumitelné vykreslení psychologie. Vyniká pak čistota lidské navity spíše než zlo, jehož přítomnost sugeruje černá barva, která převažuje na kostýmech. Naopak bílé jsou pokrmy, po nichž se zvedá žaludek, a bílou je také obklopena nemocná Pavla (Pavla Beretová), jež po celou dobu setrvává v jakémsi teráriu na pozadí scény jako v karanténě.

    Anděl Mise přišel ze světa prostého pozemských paradoxů, a tak i nemoc a bolest chápe jako naprosto autonomní fenomény. Myslí proto, že je možné se jich zbavit. Nemocnou Pavlu, která se sama nemůže rozhodnout, zda by si přála smrt, nedočkavě manipuluje, aby souhlasila s euthanasií. Nakonec pokládá za přitakání Pavlina slova: mňam, mňam, kterými však ona pouze pudově reaguje na přítomnost krabičky s jedem.

    Zodpovědně rozhodnout o smrti ovšem není možné. V následující scéně porotci přemýšlejí o trestu pro anděla a o euthanasii obecně a sklouzávají buď k banalitám, jako je nejapné parodování těžce nemocných, anebo doslova odlétají do vesmíru, když chtějí argumentovat citováním poezie. Rozhodnou-li se konečně být věcní a racionální, jednají paradoxně ještě iracionálněji, jako by jim při vyslovování verdiktu jednoduše zachutnalo slovo „smrt“.

    Kouzlo atmosféry třicátých let po smrti Pavly mizí a mění se v otevřeně pokleslou disco show s prvky apokalyptického sci-fi. Zatímco Čapkův Galén bojoval s bílou nemocí pomocí absolutní pokory, Fričův Mise svým příkladem „povýšil“ lidi v pozemské anděly, jejichž hymna začíná slovy Kde domov můj? Jeho čin však pouze dovršil snahy ostatních andělů ušetřit lidem námahu. Nejen vyrábění bot, ale také vraždění je teď snadnější. Mise bude popraven jediným brnknutím na elektrickou kytaru.

    Bílou nemocí se u Friče lidé infikují tím, že přistoupí na pravidla globalizované společnosti. Například projeví-li ochotu pojídat levné, ale toxické nudle, které vyrábějí čínští otroci. Přitom síla nemoci spočívá právě v nezodpovědném chování. Nakažený ztrácí racionální přístup k životu a začíná podobně jako Mise zapomínat na existenci gravitace, jež mu dosud ztěžovala život.

    Mrtvá Pavla se v průběhu soudního procesu proměnila v postavu kněze, který rovněž přebývá v onom teráriu na pozadí. Pavla Beretová ho ale neztvárňuje psychologicky. Zatímco odříkává repliky určené pro kněze, zaujímá jakoby mimochodem archetypální pozice, s jejichž pomocí sugeruje, že postava může být zároveň Kristem, poníženým lidským červem nebo apokalyptickou příšerou. Především je ale jako jediná schopná rovnocenného dialogu s Misem, s nímž se před jeho nuceným odchodem téměř bratrsky objímají a vyplazují na sebe jazyky. Pro lehkého anděla je na světě místo pouze v karanténě, a proto musí Mise pryč. Nebyl zdrženlivý jako světec, ale chtěl v pozemském světě paradoxu, kde se vše láme a stáčí, zůstat andělem, jejichž cesty (…) jsou přímé a jejich let podobá se letu jestřábů, když nemávají křídly, pohybem jejich jest vůle.

    Inscenace Andělé mezi námi je na současné poměry divácky náročná, avšak řemeslně zručná a myšlenkově hluboká. Fričova osobitá interpretace Langerovu hru obohacuje a intenzifikuje, jelikož rozvíjí ty momenty, které dramatik ve své době ještě rozvinout nemohl.

    Masopust – František Langer: Andělé mezi námi. Režie Jan Frič, úprava Jan Frič a Tereza Marečková, dramaturgie Tereza Marečková, scéna a kostýmy Iva Němcová, hudba Jan Frič a Jakub Kudláč. Premiéra 18. prosince v Divadle V Celetné. Další reprízy budou probíhat v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí.


    Komentáře k článku: Nesnesitelná přímost letu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,