Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Neskromný benjamínek

    Mezi staršími festivalovými sourozenci z Plzně, z Hradce Králové či Ostravy se benjamínek z Brna neskromně hlásí o slovo předponou „nej“. Divadelní svět Brno chce být největší i nejdelší, nejprestižnější a jistě i nejnavštěvovanější. Co mu také zbývá jiného, pakliže chce dohonit již zavedené festivaly, které už mají dětské nemoci i pubertální sebestřednost doufejme za sebou. Od 27. května do 3. června se tedy v Brně rozprostřel opulentní švédský stůl, kde si každý mohl nabídnout a dopřát z desítek inscenací, performancí i projekcí z hlavního či vedlejšího programu.

    Tanečnice NDT Sabine Kupferberg v duetu s Michaelem Schumacherem Queen Lear FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Nevím, kdy přesně se přihodilo, že festival musí být synonymem pro hojnost, neobsáhnutelnost, nepopsatelnost. Možná to tak má být, mně ale takováto hostitelská velkorysost připomíná několikadenní svatby, kdy musí být pozabíjeno a snědeno tolik a tolik dobytčat, ovcí a kuřat, aby celá vesnice viděla. Kdo ale dokáže zhlédnout celý festival? Snad pětičlenná brněnská rodinka, která by od radnice prémiově obdržela mimořádné týdenní volno ze škol i zaměstnání, anebo dostatečně početný ročník divadelní vědy, který by si mezi sebou rozhodil úkoly z překrývajícího se programu?

    Budu se držet toliko svého rohu „švédského stolu“, u kterého jsem se stačil zasytit v průběhu úvodních dvou dní festivalu. A vyjdu při tom vstříc i oné brněnsky typické předponě „nej“. Zahajovací večer patřil společné produkci všech brněnských divadel (abecedně a zkráceně: BURANTEATR, JAMU, Husa na provázku, Polárka, Radost, HaDivadlo, Městské divadlo, Národní divadlo) pod titulem Sen noci shakespearovské a myslím, že jsme všichni zažili opravdu nejkompletnější pokus o sebeprezentaci jednotlivých souborů ve večerníčkovské stopáži do deseti minut. Rozumí se, že takový shakespearovský digest většinou pracoval s parodickou linkou, jejíž úroveň sice byla kolísavá, avšak účel rozhodně splnila. Pokud se nepletu, předvedly různorodé brněnské soubory nejenom svůj nemalý tvůrčí potenciál, ale též vizi (iluzi?) jedné velké divadelní rodiny. (Neumím si třeba představit, že by společného ducha takto demonstrovala pražská divadla.)

    Velekněz magické předpony nej – režisér Vladimír Morávek nachystal divákům celodenní „souborné uvedení projektu Jirka Kniha hledá autora“ čili 7 textů současných českých autorů v režii 7 režisérů pod názvem Kde Shakespeare můj? Kdo měl zájem a výdrž, mohl si v různých prostorách Divadla Husa na provázku na vlastní kůži vyzkoušet, jak bolí, baví či uspává to nejsoučasnější pokusnictví. Myslím, že texty Jána Mikuše Ryba horí anebo Pavla Trtílka Večer umělců a nejspíš ani Daniely Fischerové 12 způsobů mizení by do běžného divadelního provozu neměly šanci proniknout a tím záslužnější je jejich jepičí probuzení. Představení Steigerwaldovy hry Hraj komedii jsem sledoval už podruhé a jako by ztratilo břitkost – než mi došel prostý fakt, že herecký soubor už má v nohou tři hodinovky a to ještě není morávkovský maratón zdaleka u konce!

    K večeru už začínal uvadat improvizační vtip jinak skvělého předřečníka Jiřího Knihy, zato dramatik Milan Uhde se na své autorské čtení satirické aktovky Jak Božena Němcová předčítala v Brně dostavil v plné síle. Nemilosrdný obrázek malicherných poměrů panujících v brněnském uměleckém světě podal autor mocným hlasem, až se otřásala sebevědomá nálepka nej.

    Na tu jsem vzpomínal během představení Warum Warum (Schauspielhaus Zürich) v Městském divadle. Kdybych nevěděl, že pod inscenací je podepsán největší žijící režisér současného světového divadla, jak Petera Brooka charakterizoval při zahajovacím večeru Petr Oslzlý, nejspíš bych se tolik neošíval. Jedna herečka (Miriam Goldschmidt), jeden hudebník, něco hereckého řemesla a spousta ušlechtilé nudy. Soudě podle o den dříve promítaného dokumentu Brook by Brook (portrét režiséra pohledem jeho syna), Peter Brook svou legendu nijak nepřiživuje. Legenda ale žije svým vlastním životem a dýchat s ní mohou všichni, kdo s ní spolupracovali anebo se alespoň potkali.


    Komentáře k článku: Neskromný benjamínek

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,