Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nero, rodící se netvor aneb Nebojte se Racina

    Jean-Louis Martinelli, ředitel a režisér pařížského divadla Théâtre Nanterre-Amandiers, inscenuje s novou sezonou již třetí racinovskou tragédii. Po Andromaše a Bereniceje to tentokrát Britannicus; hra byla prvně uvedena v pařížském Hôtel de Bourgogne v roce 1669.

    Anne Suarez (Junie) a Alain Fromager (Nero). FOTO PASCAL VICTOR

    Navzdory postupné ztrátě zájmu současného publika o klasické hry z doby Racinovy, přece jenom se občas na jevištích objeví a hlediště většinou zcela zaplní. Nebylo tomu jinak ani u nového nastudovaní Britannica. Ovšem asi jen málokterý z dnešních diváků přichází na podobné produkce s důkladnou znalostí textu. A jelikož se u nás Racine hraje ještě méně než ve Francii, připomenu čtenářům (aniž bych čtenáře i-DN chtěl nějak podceňovat) děj tohoto dramatu. Rád bych se však především dobral – či aspoň dotkl – toho, proč a čím je Racine přitažlivý i dnes.

    O čem tedy Britannicus, tragédie se starořímským syžetem, je? Odpověď se zdá být snadná: nedávno korunovaný císař Nero nechává zavraždit svého nevlastního bratra Britannica. A odpověď se zdá být o to snazší, že v Racinově době se tragédie psaly od konce, to znamená byly dějem dotvářeny k předem vybranému rozuzlení děje. Na autorovi bylo, jak přivede příběh do onoho konce na základě daných historických faktů a zvolených historických postav. Musel jen respektovat stanovená klasicistní pravidla žánru.

    Základní rámec představuje soupeření o moc mezi Nerem a jeho matkou Agrippinou. Anne Benoît (Agrippina) a Alain Fromager (Nero). FOTO PASCAL VICTOR

    Základním Racinovým zdrojem pro tuto hru bylo dílo římského dějepisce Tacita. To mu posloužilo nejenom k nalezení syžetu, ale i k vykreslení charakterů postav, zejména Nera a Agrippiny. V předmluvě k vydání textu (1670) Racine o Nerovi mluví jako o rodícím se netvorovi, jenž se však ještě naplno neodváží projevit. Ve snaze čelit kritice rozpačité tím, zda to dramatik nepřehnal, píše: Ještě nezabil matku, ženu a vychovatele: má však v sobě zárodky všech zločinů. Začíná tím, že chce setřást jho. Nenávidí jak jedny, tak druhé a skrývá jim svou nenávist falešnými projevy laskavosti. Na první pohled jde tedy o bratrovraždu, zvláště tragický syžet, který je s to vyvolat tragické pocity, bázeň a lítost, na niž apeluje klasicistní drama respektující pravidla Aristotelovy Poetiky.

    K dramatickému provedení bratrovraždy a ke zpodobení rodícího se netvora  musel Racine vymyslet děj tak, jak by k vyústění mohlo dojít. Racine zapojuje do hry další historické postavy, jako jsou Agrippina (Nerova matka), Burrus (jeho vychovatel) a Junie (Britannicova snoubenka). Základní rámec představuje soupeření o moc mezi asi třiadvacetiletým Nerem a jeho matkou Agrippinou, jež prostřednictvím různých intrik a vraždy manžela Claudia prosadila svého syna na trůn a vyřadila tak z vlády Britannica. Následná bratrovražda je razantním skutkem, kterým se Nero definitivně vymaňuje z područí své matky, neboť právě ona je osnovatelem přislíbeného sňatku Britannica, který Nero ruší únosem Junie, do níž se zamiloval. Ačkoli v Racinově hře asi sedmnáctiletý Britannicus nemá téměř žádný politický vliv, je jeho úloha zásadní tím, že se stává nevinnou obětí, a tím vyvolává v divákovi bolestný pocit lítosti.

    S Agrippinou se divák setkává hned na počátku dramatu. Císařova matka v doprovodu své důvěrnice čeká na svého syna, aby si s ním promluvila mimo oficiální audience, na které Nero omezil jejich styky. Tohoto setkání se ale dočká až ve čtvrtém jednání, jež se zpočátku jeví jako zvrat v ději. Jako by vše mohlo skončit dobře. Zdá se , že Britannicus dostane zpět Junii a Nero v sobě potlačí zárodek rodící se krutosti. Tu však příkladně projevil již ve druhém jednání, když nutil Junii, aby odvrhla Britannica v jeho prospěch, jinak ho nechá odstranit. Aby ho Junie nezradila, skrývá se Nero za zdmi místnosti a pozoruje, jak se Junie se vším sebezapřením snaží nic netušícího Britannica od sebe odvrhnout. Když se zdá, že by se na naléhání Agrippiny a Burruse Nero přece jenom mohl podvolit a zůstat ctnostným vladařem, přichází na scénu Britannicův zrádný důvěrník Narcisse, jenž v Nerovi probouzí machiavellistické choutky. Popuzen Narcissem, zdůrazňujícím jeho závislost na mocichtivé matce, Nero podlehne a nechá Britannica ve chvíli, kdy má dojít ke smíření, otrávit. Agrippina přiznává porážku a předpovídá svou smrt, jakož i Nerovu sebevraždu, odplatu za jeho budoucí zločiny. Chladnokrevnost, s jakou viděl Nero umírat Britannica, vyvolává v Burrusovi nejenom rmutný pocit prohry nad svou výchovou budoucího císaře, ale pokládá ji především za tragicky neblahý čin pro existenci státu. Nero nicméně nezůstává zcela nepotrestán. Ztrácí Junii, jež se uchyluje do řádu římské bohyně Vesty, a sám propadá zoufalství.

    Snad se můžeme právem ptát, proč dnes inscenovat Racinovy tragédie, které již dávno vyšly z módy. Senzibilita diváků a jejich požadavky totiž nesměřují zrovna k zápletkám odehrávajícím se na královských dvorech. Ještě v době francouzské monarchie se Beaumarchais ptal, jaký v nich může tehdejší divák nacházet smysl, když osudy vznešených postav se ho dotýkají jenom pranepatrně. Přečkaly-li však racinovské tragédie početná zpochybnění jak z řad divadelních teoretiků tak tvůrců, je to zřejmě díky tomu, s jakou bravurou dokázal Racine přenést do svých textů normativně sevřenou klasicistní poetiku. V souladu s principy této poetiky se například děj Britannica odehrává v průběhu jednoho dne a na jednom místě, což ještě víc umocňuje tragické vyústění do bratrovraždy, jež dokonale symbolizuje Nerovu „černou zlomyslnost“.

    Martinelliho inscenace umísťuje dění do kruhové místnosti. FOTO PASCAL VICTOR

    Martinelliho inscenace umísťuje dění do kruhové místnosti, která je vymezená sloupy a dveřmi směřujícími do Nerova pokoje. Tak se postavy mohou snadno – dle potřeb textu – setkávat, aniž by narušily soudržnost představení. Tato sevřenost místa, času a děje pomáhá Racinovi dát významný prostor psychologii postav. Jak sám zdůrazňuje, Nero se v jeho tragédii ocitá v zlomovém okamžiku, ve kterém ke zrození tyrana teprve dochází. Racine se však nesnaží o nějaké laciné vykreslení krutosti založeném na předvádění násilí, které by konec konců působilo komicky. Ve shodě se smyslem či posláním klasicistních tragédií se naopak snaží vyvolat tolik diskutované a diskutabilní pocity bázně a lítosti s cílem moralistním, medicínským nebo čistě estetickým, a tím diváka duchovně povznést, potěšit. Právě tragédie Britannicus tento estetický cíl bezpochyby naplňuje. Nejen díky libozvučně a rytmicky složeným alexandrínům, ale především intimností vztahů a osudů. Ačkoli má děj za základ politickou zápletku, podstata konfliktu spočívá ve vztahu postav, které zejména v případě Nera a Agrippiny nejsou pouhými formálními typy. Racinův Britannicus může tedy diváky všech dob zaujmout subtilním pohledem autora – a následně inscenátora – do nitra „rodícího se netvora“, Nerovou potlačovanou krutostí, která je možná o to víc subtilní a věrohodná. Přesně toho Racine v této hře mistrně docílil a velmi dobře to vystihla i nová Martinelliho inscenace v pařížském Théâtre Nanterre-Amandiers.

    Nero ztrácí Junii a propadá zoufalství. Alain Fromager (Nero), Anne Suarez (Junie). FOTO PASCAL VICTOR

    Jelikož inscenace podniká na jaře a v létě turné po provinčních francouzských divadlech, doporučuji ji ke zhlédnutí i českým zájemcům, především divadelníkům. Třeba je bude inspirovat k vlastním pokusům o aktuální interpretace Racina. Myslím, že jeho hry by repertoár českých divadel obohatily. Velmi dobře si je dovedu představit třeba v Divadle v Dlouhé nebo v Městském divadle Brno. Nebo i jinde. Své diváky by si – věřím – našly.

    Théâtre Nanterre-Amandiers Paříž – Jean Racine: Britannicus. Mise en scène Jean-Louis Martinelli,  sénographie Gilles Taschet, lumière Jean-Marc Skatchko,  costumes Ursula Patzak, coiffure, maquillage Françoise Chaumayrac, assistante à la mise en scène Amélie Wendling. Du 14 septembre au 27 octobre 2012.

    autor je studentem oboru románské literatury Univerzity Karlovy v Praze & Université Lumière Lyon 2


    Komentáře k článku: Nero, rodící se netvor aneb Nebojte se Racina

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,