Neopakovatelné návraty
Téma lásky, která způsobuje utrpení, rozkládá osobnost a nakonec zabíjí, se na první pohled může jevit jako halíře ve zcela vyprázdněné pokladnici objevných myšlenek. Hra Očištění britské dramatičky Sarah Kane však nepatří k tisíci a jedné variaci na juliovsko-romeovské téma úsměvného zoufalství nad nepřízní osudu, světa, doby. Ani režisérka Veronika Riedlbauchová se nepokusila spletité nitky Očištění vysvětlit jasně vytyčenou triádou života – lásky – smrti. Hrdiny příběhu jsou sice lidé, kteří analyzují své city, hledají spřízněné duše a řeší vztahové problémy, jejich milostná dramata se však odehrávají na netypickém místě.
Všichni se ocitli ve vakuovém prostoru novodobého koncentračního tábora, kde není místo ani pro život, natož pro lásku. Z „nějakého“ důvodu byli „někým“ zatraceni a jako nepotřebný odpad odloženi. Nikdo už nestojí o jejich návrat. Kdo však je tím někým a nikým, už nevíme. Snad normalita, která jim přidělila bezcitného a krutého hlídače Tinkera, jenž má zajistit, aby se „negativistický zápach“ tužeb, odsouzených pro lásku, příliš nerozšířil. Deformovaný „kápo“ přitom používá velice kruté metody, přecházející od sadistických praktik k fyzickému násilí a psychickému terorizování obětí.
Ortel je vynesen i nad jemnou dívkou Grace – ta přichází oplakat smrt svého milovaného bratra Grahama, ale musí zůstat. Obléká si bratrovy šaty a postupně se stále více ponořuje do představ o totálním propojení se s bratrovým duchem. Sama se stává Grahamem. Tento příklad poukazuje na základní konflikt hry, skrytý v bezútěšnosti, rozpolcení a v jazykových hříčkách: Grace musí zůstat i kdyby nechtěla, ale ona chce. Stejně jako milenecká dvojice Roda a Carla, žena ve vaně či lítost vzbuzující tanečník se Grace rozhoduje pro lásku, přestože před žádnou volbu postavena nebyla. Jako lidská bytost k ní však byla už předem odsouzena; svět Sarah Kane je plný cel a mříží.
Rituální běsnění
Režisérka Veronika Riedlbauchová ve shodě s textem rozložila jednotlivé příběhy do dvaceti oddělených obrazů, z nichž si skládáme mozaiku našich představ o pocitech, touhách a prohrách vyděděnců. Tyto krátké vhledy do jejich myšlení a prožívání podléhají silné a jednotné vizi. Herci využívají široké škály vyjadřovacích prostředků, aby co nejvíce zdůraznili sepětí mezi tělesnými a duševními procesy. Svou hru přizpůsobují zvuku, hudba se naopak mění v rytmický návod pro pohyb.
V první scéně vidíme uniformně oblečené postavy v podivně temné tělocvičně, jak hrají volejbal. Chvíli přemýšlíme, jestli jsme se snad neocitli na tréninku nějakého sportovního družstva. Hráči neustále opakují monotónní pohyby – náznaky volejbalového utkání, z reproduktoru slyšíme výkřiky, údery do míče, dupot nohou. Variace zápasu však osobám na scéně umožňuje stát se více než hráči; být součástí rituálu. Jejich pohyby se protahují, opakováním prostých gest vzniká taneční choreografie, přibývá rytmických úderů a hudby. Vstupní scéna příkladně ukazuje, jakým způsobem tvůrci využívají možnosti vyjádřit se skrze původní funkci rituálu, tzn. díky druhým, vlastní tělesnosti a napojení se na vyšší sféru skutečnosti. Rituálem obnovy i oběti je celá inscenace. Syntézou všech prvků, důrazem na prosté cvičební pohyby, vyjadřováním nejpřirozenějších pudů člověka se vyjevuje děsivá uniformita přítomnosti. Postavy se ve hře vzájemně doplňují, individuality jsou často podřízeny kolektivu, postupně se nám slévají v celek, až se zdá, jako by na scéně byl přítomný jen hlas jediné, byť rozervané, osoby. Když gayové diskutují o vzájemných citech, Rod projevuje hladovou touhu po lásce, zatímco Carl se spíše obává náhlého ztroskotání. V této kolektivní duši je přítomné obojí, obava i naděje, stejně jako pasivní podléhání krutosti a odevzdání se cyklické smrti. Duše opakovaně umírá, ale vždycky se znovu vrátí do přítomného pekla. Graham se po smrti objevuje v sestřiných představách, žena ve vaně umírá a znovu se probouzí.
Z osob na scéně se svým odlišným chováním částečně vyřazuje postava dozorce – doktora. Tinker je velkým šéfem strachu. Jako jediný má přístup k naději, k vodě, ale ostatním dává napít náhodně, z prostého rozmaru. Nicolás Carbajal Cerchi si v roli Tinkera s ostatními postavami pohrává, v tvářích se mu často objevuje hrůzný škleb. Utrpením druhých se baví, poskytuje mu zvláštní zadostiučinění. V závěru se však ukazuje, že je stejný jako ostatní: cítí lásku a nemůže či nechce své touze podlehnout.
Po rovných cestách, ale stále v kruhu
S motivem uniformity a nemožnosti obejít dané pracuje i scénografie. Za zákon přijala geometrické tvary – a omezení s nimi spojená. Na podlaze tělocvičny jsou nakresleny různé čáry a kola, označující hrací plochu. Volejbalová síť je vlastně jediným velkým čtvercem, jehož symboliku pochopíme až ve chvíli, kdy se na jeviště promítají další malé čtverečky – kachličky umývárny, místo smrti. Postavy se vlastně neustále pohybují v kruhu – po rovných čarách, ale v kruhu. Cestu mají předepsanou, ale přesto se zvláštně vlní. Využívání tvarové plasticity má vliv i na gesto a jevištní akci. Carl a Rod si zase při rozhovoru posílají po rovných čárách nakreslených na podlaze bílou a černou kouli, přehazují si neštěstí.
Veronika Riedlbauchová dodala Očištění ještě další významovou rovinou. Ptá se, jak důležitou roli zaujímá ve sdělení slovo, do jaké míry jsme závislí na jazykovém porozumění. Do rolí Grahama, Tinkera a Robina obsadila španělské studenty z barcelonského Institut del Teatro. Repliky se ozývají v češtině i ve španělštině. Chvílemi se překládají, občas si musíme jejich smysl domýšlet. Brzy pochopíme, že slova na rozdíl od tónu, znakového gesta a pohybu nejsou pro Očištění důležitá. Podstatné skutečnosti jsou skryty v prostoru mimo svět slov.
Jestli se může na této inscenaci ještě něco ocenit, pak je to především důslednost a zodpovědnost při její přípravě. Hudba Tomáše Šenkyříka a scénografie Ivany Kanhäuserové tvoří s hereckým projevem jednolitý celek, v němž má každý prvek své místo a současně doplňuje ostatní.
Divadlo Disk Praha – Sarah Kane: Očištění. Překlad do češtiny Jitka Sloupová, překlad do španělštiny Carla Matteini. Režie, dramaturgie a pohybová koncepce Veronika Riedlbauchová, scénografie a kostýmy Ivana Kanhäuserová, hudba Tomáš Šenkyřík, videoprojekce Bára Stejskalová. Premiéra 28. dubna 2010.
Komentáře k článku: Neopakovatelné návraty
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
