Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2020

ročník 28
17. 3.–30. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Neonacistický nepřítel

    Drama Henrika Ibsena Nepřítel lidu patří mezi jeho nejhranější díla. Svědčí to o jeho aktuálnosti a především o tom, že některé negativní společenské jevy se bez ohledu na dobu nemění. Bylo by proto zpozdilé vykládat text ekologicky, protože závadná voda v lázních, kterou odhalí doktor Stockmann, je zde jen zástupný problém. Daleko podstatnější je autorův pohled na korupci moci, manipulaci veřejným míněním a zneužívání demokratických principů. Ibsen byl ovšem zapřisáhlý individualista, neprojevoval veřejně sympatie k žádné politické straně. A právě v tom spočívá plus hry, která by se jinak straněním Stock­mannovi nebezpečně blížila politickému plakátu. Zároveň se v tom však skrývá problém pro inscenátory, kteří by měli co nejvíc vyvážit obě strany, ideálně tak, aby si otázku položil a zkusil si na ni odpovědět sám divák.

    Igor Bareš a Ivan Řezáč v rolích bratrů, kteří stojí na opačných stranách barikády FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Igor Bareš a Ivan Řezáč v rolích bratrů, kteří stojí na opačných stranách barikády FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Vinohradská inscenace Juraje Deáka jako by odrážela určité rozpory. Začíná to už vizuální stránkou. Působivá seversky dřevěná scéna Pavla Kodedy, vtipně shozená „moderními“ artefakty, je zaplněna dost nepovedenými kostýmy Jany Smetanové. Centrem režisérovy pozornosti je pochopitelně postava doktora Stockmanna, do pozadí je však až příliš odsunuta role jeho manželky. Simona Postlerová tak nemůže uhrát víc než několik nesouhlasných, trpných a konejšivých grimas. Rodinné zázemí zde slouží jen k tomu, aby ukázalo počáteční idylu, až naivní štěstí, které zkalí Stockmannův vědecký entuziasmus. Zvolený kontrast je pochopitelný, ale dost přeexponovaný a pro Igora Bareše v ústřední roli není příliš výhodné začínat jako směšný naiva. Samozřejmě text není prostý komických momentů, ale ty vyplývají z jednotlivých situací, ne z obecné atmosféry. I při své marné cestě za odstraněním otrávené vody totiž Stockmann často působí jako naivní idealista, což je ovšem dáno srážkou s pragmatismem společnosti, která vidí i problematické důsledky jeho činu. Bareš pak musí stupňovat herecké prostředky, aby působil věrohodně. Zachraňuje ho většinou energie, se kterou se do role přímo vrhá, i když klíčová závěrečná scéna není moc jasná. Stockmann zůstává osamocený s puškou v ruce, vypadá nepříčetně, ale zároveň udělá gesto, které vypadá politicky (ať už zprava, nebo zleva). Možná to souvisí s aktualizací, kterou zvolil režisér. Většina, která útočí na doktora, má totiž výrazné neonacistické rysy. Důvodem, proč byl zvolen tento nepříliš adekvátní aktualizační moment, bylo zřejmě naznačit, kam až se podobná situace může zvrhnout v souvislosti s extrémními náladami v naší společnosti.

    Skutečným protivníkem Stockmanna je tady ovšem především jeho bratr Petr, starosta a vůdce většiny obyvatel, kteří se cítí ohroženi. Ivan Řezáč pro něj zvolil chladnou tvář technokrata, který málokdy zvýší hlas, ale přesto jeho argumenty mají své opodstatnění. Je precizním technologem moci, ze sourozeneckého vztahu mu mnoho nezbývá. Přesto nepůsobí tato postava schematicky, Řezáč ji udrží v přesvědčivém celku a je Barešovi rovnocenným protihráčem. Právě díky němu může divák zapochybovat, jestli se Stockmann už nepropadl do osidel vlastního fanatismu, který má ničivou sílu. Méně se daří dvojici mladých herců, Václavu Jílkovi a Marcelu Lamborovi v rolích novinářů a kariéristů, kteří je rozmělnili do obvyklých klišé. Standardní figurky vytvořili Petr Kostka jako lišácký Stockmannův tchán Morten a Oldřich Vlach jako opatrnický nakladatel Aslaksen.

    Z vinohradské inscenace si tedy divák určitě odnese hlavně nezpochybnitelný dojem, že Ibsenova hra promlouvá neuvěřitelně živě k naší současnosti, i když je stará sto třicet čtyři let.

    Divadlo na Vinohradech – Henrik Ibsen: Nepřítel lidu. Překlad František Fröhlich. Režie Juraj Deák, dramaturgie Karel František Tománek, úprava Juraj Deák a Karel František Tománek, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Jana Smetanová, hudba Ondřej Brousek. Premiéra 19. února 2016.


    Komentáře k článku: Neonacistický nepřítel

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,