Není to krásný svět?
Stejně jako v jiných divadlech začali v tom českobudějovickém slavit Rok české hudby už vloni, a hned původní operou Komenský, kterou šéf zdejší opery a režisér Tomáš Ondřej Pilař objednal u skladatele Jana Jiráska a libretisty Tomáše Jarkovského. V říjnu 2019 režíroval v Plzni jejich prvotinu Broučci, kterým Komenský jako by z oka vypadl formální podobou libreta, hudebními postupy a evangelickou zbožností. Buď hodný je základní imperativ Broučků, buď povznesený nad svůj tragický osud je nejobecnější téma Komenského.
Dění opery Jakobín rozložila režisérka po celé šířce jeviště: tady zrovna Bohuš s Julií žádají Bendu o nocleh a místní je považují za jakobíny, však Jiří na ně pro jistotu bere věšák FOTO MARTINA ROOT
Jarkovský opět většinou nepsal dramatické repliky, ale archaickým obřadným jazykem formuloval zásadní teze událostí a myšlenek, jež obklopují osudy a názory protestantského biskupa Komenského. Kromě něho tu vystupuje jeho žena Magdalena (v otištěném libretu uváděna jako Magdaléna), charakterizovaná výrazným leitmotivem, vůbec nejnosnější melodickou linkou celého díla. Příběh začíná popravou českých stavů na Staroměstském náměstí a začátkem celoživotního Komenského exodu. Postavu autoři rozdělili na mladého (Jakub Hliněnský) a starého (Jaromír Nosek) Komenského, oba v přísné černé s bílým límcem, doprovází je Všudybud, tak trochu klaun, a Mámení v podobě romanticky rozevláté dívky v širokém klobouku.
Dvě dějství opery jsou členěna do krátkých výjevů (dvaadvaceti a třinácti) s hutným stručným textem. Mají brechtovské názvy a podobu a funkci filmových záběrů.
Jirásek ve skladbě přísné a neoblomné jako protestantská víra převedl texty do melodizované deklamace, místy velmi extatické. Stejně jako v Broučcích propracoval sborové pasáže, orchestrální part je nejčastěji hudebním podkresem, do něhož jsou uloženy zpěvní hlasy.
Jirásek prostě opět napsal oratorium a ne operu. No proč ne. Na mysl mi v té souvislosti přišla jediná opera Petra Ebena Jeremias (1996), určená pro chrámový prostor (premiéra v chrámu sv. Víta na Hradčanech), byla niternější, bez zvukových efektů, v nichž si Jirásek libuje. Hudba Komenského je však posluchačsky velmi vstřícná, aniž by se podbízela. Stylově přesně ji nastudoval Jiří Štrunc, uvedl do světa už Broučky v Plzni.
Charakteru skladby podřídil režisér Pilař jevištní dění. Ze Sboru za obří školní škamnou nebo možná kostelní lavicí vykukují (a rukama gestikulují) jen zpívající hlavy s širokými krejzly nad nápisem Řekni nám, člověče, není to krásný svět, všichni všem k užitku, radost pohledět – ten po celou inscenaci příběh komentuje, vážně i ironicky. Za Sborem je vyvýšený strohý prostor, většinou spoře nasvícený v černobílé tonalitě, kterou pravidelně protínají barevné efekty, nejčastěji proměnlivý horizont. Dokonce tu hoří skutečný mohutný oheň při požáru Lešna! A odehrávají se tu dramatické a taneční výjevy, symbolické demonstrace zpívaného.
Jiráskovo dílo je duchovním zamyšlením nad světem a jeho utrpením, nad vírou v dobro obklopené zlem. V tom smyslu je velmi aktuální a osamocené. Nastudované v Budějovicích přepečlivě a působivě.
Monika Hliněnská naopak uvedla Dvořákova Jakobína plného pohody. Využila široké jeviště k panoramatické mizanscéně, vlastně zrušila interiéry a exteriéry obecně prostupným prostorem – všeho se v zásadě účastní všichni. Zahrála Jakobína „tradičně“, ale současným jevištním jazykem. Především prokázala cit pro vedení postav v jemných hereckých a pohybových náznacích, jimiž je psychologicky přesně definovala. Největším překvapením pro mě byl Vít Nosek coby učitel Benda, part zpíval dokonale technicky a hlavně výrazem, Bendu ukázal jako spokojeného človíčka, který by pro hudbu udělal cokoli. Nerad brání své dceři Terince v lásce k Jiřímu, ale když holt se o ni uchází hraběcí purkrabí Filip! Malý český pragmatik, ale je mu předem odpuštěno – bývaly doby, kdy se Benda považoval za zaprodance vrchnosti!
Pro nácvik Bendovy serenády Hliněnská nepotřebovala školu a otřepané školní vtípky, zkouší se v onom veřejném prostoru, v němž režisérka zaranžovala souhru postav, zejména snahu Jiřího a Terinky být si nablízku. Hliněnská neřeší, jestli hrát operu v současnosti nebo minulosti, správně situace staví po jejich smyslu, stejně tak postavy charakterizuje kostýmy a rekvizitami – Bohuš s Julií prostě cestují z Paříže s kufry, no.
Totéž lze říci o hudebním nastudování Davida Švece, v duchu zdejší dobré interpretační tradice, ale precizním do poslední noty. Krásně se to poslouchá, s dobrými sólisty: Jiřím Hájkem jako Bohušem, Zdeňkem Plechem jako Filipem, skvělou Doubravkou Součkovou jako Terinkou. A dalšími. A výtečným sborem. Vůbec poprvé tu otevřeli tradiční škrt, a sice hrají onu alegorickou hru, kterou Benda napsal, je to zajímavé, ale konec to přece jen zdržuje.
V Českých Budějovicích se zadařilo!
Jihočeské divadlo, České Budějovice – Jan Jirásek, Tomáš Jarkovský: Komenský. Hudební nastudování a dirigent Jiří Štrunc, režie Tomáš Ondřej Pilař, scéna Marek Kubát a Tomáš Ondřej Pilař, kostýmy Dana Haklová, light design Daniel Tesař, choreografie Martin Šinták, sbormistr Josef Kurfiřt. Světová premiéra 6. prosince 2023 v DK Metropol.
Jihočeské divadlo, České Budějovice – Antonín Dvořák: Jakobín. Hudební nastudování David Švec, režie Monika Hliněnská, scéna Anna Scheffel-Brotánková, kostýmy Linda Holubová, light design Martin Špetlík, choreografie Martin Šinták. Premiéra 9. února 2024 v DK Metropol (psáno z druhé premiéry 10. února).
Komentáře k článku: Není to krásný svět?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
