Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Několik poznámek k diskusi o pražských operních divadlech

    V posledních týdnech bylo mnoho napsáno a vyřčeno na téma existence dvou operních divadel v hlavním městě. Zevrubně byla připomínána geneze obou operních domů i problematika jejich architektonického řešení, které do jisté míry determinuje jejich využitelnost. Mám však pocit, že na mnohé se dosud zapomnělo. Proto předkládám několik otázek a současně se pokouším nalézt na ně upřímné a nic nezastírající odpovědi.

    Především jsem dosud nikde nečetl ani neslyšel vyslovit otázku, která je z mého pohledu zásadní: má Praha dostatečné divácké zázemí, aby existence více operních domů byla obhajitelná? Jsem přesvědčen o tom, že od odpovědi na tuto otázku by se měly odvíjet všechny další úvahy.

    Z výročních zpráv obou pražských operních divadel vyplývá, že na nedostatek návštěvníků si ani jedno z nich nemůže stěžovat. Divácký potenciál pro opery Praha tedy rozhodně má. Pravdou je, že Státní opera vděčí za svoji návštěvnickou úspěšnost především turistické klientele, procento domácích diváků je výrazně nižší. Je třeba položit si otázku, proč tomu tak je. Odpověď na ni je nepříjemná, ale nelze se jí vyhnout: protože úrovní svých představení, zejména sólistickými výkony, je Státní opera velmi podprůměrná, mnohdy ostudná. Říká se, že „o mrtvých jen dobré“, je však třeba otevřeně říci, že původcem tohoto stavu je někdejší ministr kultury Pavel Dostál, který v roce 2002 ignoroval výsledky výběrového řízení na funkci ředitele Státní opery a do funkce jmenoval Jaroslava Vocelku, zběhlého ekonoma, majícího však pro úspěšné umělecké vedení velkého operního domu znalosti, schopnosti a zkušenosti nicotné. Vocelka vystřídal řadu uměleckých šéfů a udělal mnoho pro to, aby se Státní opera svými produkcemi přiblížila co nejvíce repertoáru Národního divadla.

    Mnoho bylo také napsáno o tom, že situace pražských operních domů je specifická, obtížně srovnatelná s jinými městy, zejména byl připomínán národnostní vývoj. Kdesi jsem zaslechl či četl názor, že Národní divadlo ztratilo svůj význam národního symbolu a že je už divadlem jako každé jiné. Je tomu opravdu tak? Je boj za zachování národních tradic staromilským vlastenčením?

    Na jedné straně bojujeme o mezinárodní uznání takových klenotů, jakými jsou olomoucké tvarůžky či Budvar, jsme schopni si pomalovávat obličeje a povykovávat na náměstích poté, co se partě několika českých bruslařů podaří vpravit zahnutými holemi 170 gramů černé vulkanizované pryže do jakési klece, ale na skutečné hodnoty, které vytvořili naši předkové, zapomínáme. V unifikující se Evropě dělají kulturní národy vše pro to, aby si svoji identitu udržely. Jedním ze základních nositelů identity je jazyk a kulturní statky na jeho bázi vytvořené. Proto jsem přesvědčen, že i Národní divadlo má své základní poslání nejen uchovávat, ale dále rozvíjet tradici české divadelní kultury. Hodně se v odborné operní obci i mezi laiky mluví o novátorských přístupech, které mají režiséři k Wagnerovu dílu na festivalu v Bayreuthu, tedy v divadle pro Wagnera a jeho obdivovatele místě posvátném. Co udělalo Národní divadlo v posledních dvaceti letech pro aktuální a naší době konvenující interpretaci oper Smetanových, Dvořákových, Janáčkových, ale i Fibichových či Foersterových? Příležitostně se v repertoáru divadla objeví Libuše, hraná v jakýchsi historizujících keltských kostýmech. Pravda, bylo zde několik „novátorských pokusů“, na které je však lépe zapomenout… V plánech současného vedení opery Národního divadla nevidím záměr výrazněji se českou operou zabývat. Domnívám se, že je to chyba a že by ze strany zřizovatele mělo v tomto směru zaznít jasné zadání. Jsem přesvědčen, že posláním Národního divadla rozhodně není poskytovat prostor pro realizaci mladických snů, což se inscenací Wagnerova Parsifala právě nyní děje. V tomto smyslu je tedy záměr ministerstva, aby se v Národním divadle hrály především české opery, zcela na místě.

    Méně domyšlený se mi jeví záměr proměnit Stavovské divadlo na divadlo Mozartovské s odvoláním na jakousi pražskou“ Mozartovskou tradici“. Proto se ptám, co se takovou „tradicí“ myslí? Hovoří-li se v souvislosti s Drážďany či Mnichovem o tradici Straussovské nebo v souvislosti se Salzburkem právě o tradici Mozartovské, není tím míněno, že dotyčný skladatel v tom kterém městě byl či déle pobýval, ale že se o díla, která zde za jeho přítomnosti měla premiéru, neustále pečuje a interpretační tradice se nejen udržuje, ale především kultivuje a rozvíjí. Nic takového se v Praze s dílem „božského Amadea“ neděje! O nějaké „Mozartovské tradici“ v pravém smyslu tohoto pojmu tedy nemůže být řeč. Pražská „Mozartovská tradice“ končí na chodníku před Stavovským divadlem, kde lze denně spatřit mnoho skupinek výkladu průvodce naslouchajících a budovu fotografujících turistů, z nichž však většina zná Mozarta – pokud vůbec – pouze z Formanova filmu.

    Dále považuji za pomýlené tvrzení členů činohry Národního divadla, že Stavovské divadlo je především činoherním divadlem. Ne, není tomu tak, je především divadlem operním, protože takovým bylo podle vzoru italských operních divadel s více balkony a galeriemi nad sebou hrabětem Nosticem postaveno a jako operní divadlo vstoupilo díky Mozartovi do světové kulturní historie. Výhradně činoherním se stalo až poté, co si pražští Němci postavili Nové německé divadlo a českým až po pádu monarchie. Divadlem, splňujícím všechny současné nároky na provozování opery, zůstalo Stavovské divadlo až do dnešních dnů. Architektonická podoba činoherních divadel se naproti tomu ve dvacátém století vyvíjela jiným směrem.

    Jaké závěry tedy z výše uvedených úvah pro mne vyplývají?

    Národní divadlo by mělo zůstat tím, čím bylo svými zakladateli zamýšleno: divadlem, ve kterém se hraje výhradně v českém jazyce. Operní soubor by zde měl uvádět výhradně díla českých skladatelů, je jich dost na to, aby hrací plán byl dostatečně pestrý. Činohra by zde hrála své inscenace klasického tzv. „velkého“ repertoáru, její „domovskou“ scénou by však byla Nová scéna. Činohra by neměla litovat, že Stavovské divadlo opustí, protože zajišťovat provoz na třech scénách by tak jako tak bylo nad její síly a možnosti.

    Stavovské divadlo by mělo být vyhrazeno operním produkcím, jejichž dramaturgický záběr by ovšem zdaleka neměl končit operami Mozartovými, ale měl by zahrnovat veškerou operní tvorbu, vzniklou do poloviny 19. století. Obě tato divadla by byla obsluhována jedním divadelním orchestrem a sborem. Kolektivní tělesa by přitom byla schopna se rozdělit a hrát v obou divadlech současně (tato myšlenka není nijak nová, žádnému opernímu šéfovi se však dosud nepodařilo ji proti odporu odborářských funkcionářů prosadit).

    A jaké má být v tomto kontextu postavení Státní opery? Takové, jaké je dáno její architekturou: musí být operním domem, ve kterém jsou provozována velká operní a baletní představení světového repertoáru s početným orchestrem, baletním souborem i operním sborem. Myšlenka spojit obě divadelní instituce jedním ředitelstvím má své přednosti i zápory a ač se domnívám, že přednosti převyšují, nepovažuji ji v tuto chvíli za zásadní. Mělo-li by tomu tak být, bylo by nezbytné, aby v čele takového kolosu stála osobnost s bohatými zkušenostmi a organizačními schopnostmi. To už však jde nad rámec těchto úvah a je úkolem pro ministerstvo kultury.

    Tomáš Šimerda

    (redakčně kráceno)


    Komentáře k článku: Několik poznámek k diskusi o pražských operních divadlech

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,