Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    V útržcích Pierotovy paměti

    Jan Kašpar Debureau se při jednom představení v roli Pierota zraní. V šatně, kam je odnesen, jej záhy navštíví neznámý pár, aby mu sdělil zprávu ze zítřejších novin: velký herec zemřel. Před Kašparovýma očima se počne odvíjet příběh jeho života. Tak začíná v Městském divadle ve Zlíně inscenace Největší z pierotů podle románu Františka Kožíka, jehož první vydání v roce 1939 vyvolalo mimořádný ohlas jistě i pro pasáže vnímané jinotajně, jistě i silným příběhem hrdiny narozeného v Čechách, ale především jako příklad velkého českého románu, jenž vřazoval kulturu těžce zkoušeného národa do evropského kontextu. Tato dobová přidaná hodnota, typická třeba též pro Bassův Cirkus Humberto nebo Schulzův Kámen a bolest, časem vyvanula, dodnes však žije vypravěčsky suverénní román, o nějž, soudím, šlo Kožíkovi v první řadě.

    Největší z pierotů

    Zdeněk Julina jako zlínský Pierot FOTO ARCHIV MD ZLÍN

    Ryze umělecké důvody lákaly k látce i autora dramatizace Petra Michálka, ředitele zlínského divadla, jenž má s Kožíkem společné rodinné vazby, ale hlavně profesi dramaturga a dramatika. Největšího z pierotů poprvé zdramatizoval sám autor v 50. letech, ovšem pouze s lokálním ohlasem. Petr Michálek se tedy pustil vlastní cestou, k níž patří i zmíněný motiv blízké smrti jako impulsu poslední rekapitulace, který sice z románu ani reálného Debureauova života není, představuje však možný a koneckonců osvědčený rámec vyprávění. Přerývavá fragmentárnost vzpomínek umírajícího má svou literární logiku i hodnotu, pro divadelní inscenaci však představuje i nemalé úskalí.

    Scénograf Jan Štěpánek se je pokusil zmoci otevřením rozlehlého zlínského jeviště a mobilitou scénických prvků: jevišťátka pařížského Funambules, praktikáblů a zástěn spouštěných z provaziště či nasouvaných z bočních výkrytů. Chod scény, již vizuálně narušují nefunkční novodobé sloupy veřejného osvětlení, je sice hladký, poněkud však z inscenace činí přehlídku jevištní mašinérie. Zkušená režisérka Zoja Mikotová se s úkolem rovněž vyrovnala se ctí. Inscenace má plynulé svěží tempo, místy jí ovšem unikají emoce podmanivého příběhu. Je těžké budovat celistvě působivou atmosféru v proudu přelévajících se útržků, jež na sebe sice nápaditě a často asociativně navazují, žádný však netrvá déle než tři čtyři minuty a mechanickým přeskupením scény se mění v jiný.

    Pro herce není snadné tvořit věrohodné postavy na krátkých ploškách, jež jsou jim dopřány. Zřetelně na to doplácí Marie Vančurová, která v roli Kašparovy ženy Désirée tráví drahný čas v přisunované a zase odsunované posteli: talentovaná herečka jen opakuje postupy z předešlých lepších rolí. Zdeněk Julina je pro titulní roli disponován fyziognomií hubeného muže plavných a pavoučích pohybů a ostře řezanými rysy tváře. Pierota vytváří graciézně, se smyslem pro plastické vystižení jeho uměleckých i lidských zápasů a schopností v permanentní sérii proměn na sebe stále obracet divákovu pozornost.

    Zdeněk Lambor za několik skromných pobytů na jevišti nepodá víc než základní informaci o bezpáteřné podlosti Godota; zařazením už do českých počátků Debureauovy dráhy ovšem jeho postava získala symbolický rozměr nízkého zla, jež po celý život sužuje ty, co něco dokážou. Rodiče (Hana Briešťanská, Radovan Král) a starý herec Giacomo (Luděk Randár) tkví v jakémsi romantickém oparu, kam je odkázala Kašparova zjitřená a unavená mysl, idealizovanou optikou je viděna i jeho femme fatale Margot (Marta Bačíková). Jediné beze zbytku připsané postavy, Ona a On (Helena Čermáková, František Segrado), představují trochu záhadné průvodce dějem, do něhož zasahují v převlecích za menší postavy a jenž svými písněmi glosují. Jejich ne zcela čitelná, do značné míry autonomní linka vytváří těkavému vlnění děje potřebné rezonanční či odrazové plochy, na druhou stranu místy v paradoxním protikladu s příběhem tvůrce, který všechno řekl, ač nikdy nepromluvil, zbytečně dovysvětlují. Rozpornost této dvojice je tak možná kvintesencí celé inscenace a její dramatické předlohy, jejíž nasvícení příběhu ze subjektivní perspektivy hrdinovy poslední hodinky je umělecky mocnou, avšak dvousečnou zbraní.

    Městské divadlo Zlín – František Kožík, Petr Michálek: Největší z pierotů. Režie Zoja Mikotová, výprava Jan Štěpánek, pantomimická spolupráce Roman Blumaier, hudba Zdeněk Král, dramaturgie Jana Kafková. Premiéra 12. října 2013. (Psáno z reprízy 12. listopadu 2013.)


    Komentáře k článku: V útržcích Pierotovy paměti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,