Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Něco z muziky, něco z činohry, pantomimy, tance…

    V dnešním boomu nejrůznějších divadelních a mezioborových festivalů, odehrávajících se na přelomu jara a léta v Praze, je festival PRAGUE FRINGE stále ještě okrajovou záležitostí, byť řada cizinců jezdí údajně do Prahy především kvůli němu. Tým, který jej dává dohromady, se lety příliš nezvětšil. Během roku na programu pracují prakticky jen dva lidé. Teprve těsně před jeho zahájením a v samotném průběhu přibudou dobrovolníci, kteří pomáhají s organizací. Tou nejdůležitější osobou je po celých deset let Skot Steve Gove, který přijel do Prahy už před dvanácti lety. A umínil si vybudovat v centru Evropy podobný festival jako je ten edinburghský.

    Co vás vedlo k tomu založit v Praze divadelní festival?

    Za počátku stála myšlenka vytvořit v Praze stejnou atmosféru, jakou znám z Edinburghu. Nabídnout lidem nejen zajímavá představení umělců stojících mimo hlavní divadelní proud, ale také jim dát šanci objevovat nové a zajímavé prostory, ve kterých možná nikdy nebyli – sklepy, zadní sály kaváren, malé bary a podobně. Úplně nejlepší je, když jsou ta místa blízko sebe, takže lidi můžou doslova přeskakovat z jednoho do druhého, a vidět tak během dne několik představení. Tak to funguje na všech fringe festivalech, jak v Edinburghu, tak Amsterodamu nebo australském Perthu. Navíc máme takovou cenovou politiku, aby si to diváci mohli dovolit. Takže třeba pro studenty jsou lístky po padesátikoruně, nebo máme blokovou nabídku, že při koupi tří vstupenek dostane člověk jednu navíc zadarmo.

    Od prvního ročníku v roce 2001, který byl zahájen velkolepým pochodem skotských dudáků po Karlově mostě, už uplynulo dost času…

    Ano, letošní rok je pro mě speciální – budeme slavit desáté narozeniny. Během těch deseti let se festival nepředstavitelně proměnil. Poprvé to bylo hodně skromné. Akce trvala pět dní, účastnilo se jen pár divadel, převážně z Anglie. I tak jsme tenkrát odehráli na šedesát představení. V letošním roce obsadíme sedm různých prostorů, objeví se tady na 41 skupin z celého světa a odehrajeme více než 240 představení.

    První dva roky byly takové zkušební, teprve se festival formoval. Zkoušeli jsme různé možnosti, ale pak jsme usoudili, že ideální je, když se všechny představení odehrávají v samém centru Prahy a z jednoho místa na druhé je to pěšky pár minut. To se nám povedlo – už osm let střídáme různá místa na Malé Straně, v okolí Kampy. Takže pro domácí i cizince je to příjemná procházka.

    V kterých konkrétních místech se festival koná?

    Centrem je Rubín. Miluju tento prostor. Má vysoce specifickou atmosféru, je lehce chaotický, potemnělý, přesto je v něm nálada vždy velmi koncentrovaná. Další důležitou scénou je po celou dobu existence festivalu Malé Nosticovo divadlo, které se dnes jmenuje Divadlo Kampa. Pak ještě pravidelně hrajeme v Divadlo Na Prádle a v baru U malého Glena. Koncerty jsme mívali také v malých malostranských kostelech. Letos budeme mít premiéru v Malostranské besedě a obsadíme i Trick Bar v horním patře. Je to pro mě taková letošní třešnička na narozeninovém dortu.

    Hrávali jste taky ve stanu…

    Tři čtyři roky jsme měli divadelní stan blízko Nosticova divadla. Byly s tím ale praktické problémy. Nedalo se zaručit počasí, hrozilo, že by stan mohl být zaplaven, docházelo k výpadkům elektriky. Navíc stan musel stále někdo hlídat. Takže jsme od toho upustili.

    Jak vybíráte soubory na festival?

    To je velmi zajímavý celoroční proces. Zpočátku bylo obtížnější dát dohromady skupiny, které by za našich podmínek chtěly přijet (cestu a ubytování si totiž platí samy). Ale dnes už má festival ve světě dost velkou prestiž, takže spíše vybíráme. V srpnu zveřejňujeme na našich webových stránkách přihlášky, deadline je v říjnu. Mezi zájemci jsou jak úplně mladé, neznámé skupiny, tak i renomované divadelní spolky z celého světa, které jsou schopné zajistit si sponzoring. Často je to tak, že mimoevropské skupiny pořádají tour po Evropě a zařazují si Prague Fringe do plánu. V listopadu si pak vždycky nad přihláškami sedneme a z nabízených zhruba šedesáti produkcí vybereme kolem čtyřiceti. Mnohdy se stane, že největší ohlas na festivalu sklízejí skupiny, o kterých jsme věděli nejméně.

    To ovšem jistě není jediný způsob. Vím, že každoročně objíždíte spoustu fringe festivalů po celém světě.

    To je pravda. Posledních patnáct let pendluju za divadlem po celém světě. Pravidelně jezdím domů do Skotska, v Edinburghu vidím tak šedesát různých představení. Skupiny nebo jedince, kteří mě zaujmou, se pak snažím vyprovokovat, aby se na náš festival přihlásili. Ale šanci má vždy kdokoli. To také vychází z myšlenky Edinburghského festivalu. Když se poprvé v roce 1947, vlastně krátce po válce, odehrál v Edinburghu první festival, jehož cílem bylo spojit rozdělenou Evropu, podobal se spíše vašemu Pražskému jaru – klasická muzika, balet, opery, koncerty. Některé studentské skupiny se pokusily festivalu zúčastnit, ale tehdejší ředitel řekl: Ne, to je můj festival, a já rozhoduju. Oni zareagovali takovou truc-akcí a začali hrát „na okraji“ (fringe) oficiálního programu – na ulicích, v malých divadélkách, netradičních prostorách, kavárnách a barech. Ta představení byla velmi různorodá a hodně se od oficiálního, snobského programu lišila. Nějaký novinář si téhle akce všimnul a podotkl, že na okrajích se odehrávají zajímavější věci než v centru… Z toho se zrodil název Fringe v tom divadelním slova smyslu. Ty okrajové aktivity se stávaly každým rokem populárnější a mnozí diváci začali do Edinburghu jezdit právě kvůli nim. Dneska je během festivalu k vidění nepředstavitelných 18.000 představení. Festival je absolutně otevřený, může přijet kdokoli.

    No, a moje myšlenka na Prague Fringe byla podobná  – tím, že se sem budou hlásit stále noví lidé, budou přinášet nové myšlenky a udržovat tak festival stále svěží, vzrušující a mladý. Právě proto se tu objevují i produkce ve světě dosud nezavedené nebo dokonce úplné novinky, které dodávají festivalu unikátní atmosféru.

    Fringe znamená okraj. Je to termín, který v rámci divadelního provozu nemá v češtině adekvátní výraz. Lze obecně říci, že se jedná o alternativní divadelní aktivity?

    Slovo alternativní divadlo má v angličtině spíše negativní přídech. Když v Británii řeknete, že je něco alternativní, tak si divák představí nějaké hipíky nebo amatéry. Fringe navozuje jiné asociace. Je to spíše jakási nabídka navíc – mimo kamenná divadla. Je to snaha posunout hranice divadelního vnímání, vyzkoušet nějaký nový přístup a pohled.

    Ve spojení s fringe se používá i další nepřeložitelné slovo „queer“.

    To je pravda. Ale to je taky jen určitá část okrajových-fringe aktivit. Na velkých fringe festivalech najdete těch žánrů nesčetně. Je to taková směska stylů, vzájemné prolínání žánrů – něco z muziky, něco z činohry, pantomimy, tance.

    Jak se tedy na fringe orientovat?

    V naší brožuře k festivalu se pokoušíme lidi vždy aspoň trochu nasměrovat. Češi jsou totiž někdy nervózní z toho, že představení bude v cizím jazyce a nebudou mu rozumět. Ale jen některá představení jsou postavena na slově. Letos máme dost hudebních vystoupení, především v Malostranské besedě. Přijedou třeba dvě australské zpěvačky, které se ani navzájem neznají.

    Někteří umělci se objevují na festivalu opakovaně…

    Rekordmankou je skotská zpěvačka Andi Neat, která přijede už podeváté. Má náš festival ráda, a za ta léta si tady nasbírala docela hodně fanoušků.

    Která představení letošního ročníku byste doporučil vy?

    Odpověď´na takovou otázku je vždycky obtížná. Je v podstatě nemožné najít něco, co bude nejlepší. Každá produkce má svou kvalitu, osloví jiný okruh diváků.

    Přesto…

    Zmíním se alespoň o několika zajímavých hostech. Už jsem se zmiňoval o dvou australských zpěvačkách – jsou to Merri-May Gill a Phebe Starr. Po několikáté se tu představí performer Michale McEvoy, který ve svých one-man show zpracovává osudy slavných umělců. Loni tady měl představení o Shakespearovi, letos přijede s show Dickens Asks For More. Velmi hrdý jsem na japonského performera Makotoa Inouea, který se loni stal jedním z laureátů festivalové ceny a letos přiveze vlastní pantomimickou verzi Shakespearova Richarda III pod názvem Richard. Budeme tu mít i dva výborné soubory z Nizozemí s inscenacemi Cooking for Love a Life is Too Good to be True a už podruhé přijede kanadský soubor In the Name of Theatre Creations, tentokrát s inscenací The Lovely Babe. Ale mohl bych přečíst celý katalog. A tak nejspíš poradím zájemcům, aby přišli v neděli 29. května do Malostranské besedy. Od 14 hodin tam pořádáme takovou malou festivalovou ochutnávku, kde se v minutových ukázkách představí na 25-30 skupin a jednotlivců. Vstup je zdarma a každý, kdo přijde, si může vybrat, co ho zajímá. Samotný festival ale začíná už v pátek 27. května a potrvá do 4. června.

    Více informací o festivalu a celý program najdete na http://www.praguefringe.com/2011/.

    Jana Soprová


    Komentáře k článku: Něco z muziky, něco z činohry, pantomimy, tance…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,