Nebo se jít dotýkat

Hned při vstupu do sálu pražského Divadla Alfred ve dvoře ke mně přiskotačí obtloustlý chlapík s prořídlými vlasy. Ptá se, zda si s ním nechci zatančit. Ani chvíli nezaváhám: nechci. A začínám se obávat, že budu muset zažít další vysoce interaktivní představení. Radši si nesedám do první řady.

Onen chlapík – „herec, který na jevišti ztvárňuje herce“ – prozrazuje, že se hercem nestal náhodou, nýbrž proto, aby po něm toužily dívky. Z vyprávění však pochopíme, že tomu je spíš naopak: jeho bývalá přítelkyně žárlila na jeho polibky a odhalování se na jevišti. To mu však nebrání, aby se pokusil „svádět“ divačku, která si s ním zatančila. Tak o tuto výsadu přijdu ráda.

A začíná druhá část inscenace Casablanca Therapy. Čtyři mladé ženy s notebooky v rukou nás vítají při skupinové terapii a upozorňují nás, že únikové východy jsou uzavřeny a toalety zde nejsou. Máme odpovídat na jejich otázky: zda nám v roce 1999 bylo šestnáct, chodili jsme na vysokou a tam potkali nějakého Gustava, zda to bylo naše nejšťastnější období v životě atd. Vypadá to, že to s tou interaktivitou nebude tak žhavé. Je jedno, jak pár odvážlivců z publika odpovídá. Ale většinou smysl těch otázek nechápeme. Spíš mě napadá, jestli myslí tím Gustavem našeho posledního komunistického prezidenta. Asociace mě rázem odnášejí někam úplně jinam.

Inscenace se však náhle mění a děj posouvá. Jedna z dívek poněkud zvláštně tancuje. Dozvídáme se, že neměla od roku 1999 žádného přítele a že jí to vůbec nevadí. Právě teď pořádá ve svém bytě taneční večírek a necítí se vůbec sama. V další scéně jiná herečka postupně odkládá své oblečení a druhá jí vysvětluje, že láska na první pohled neexistuje. Následuje několik příhod o tom, jak šíleně mohou vypadat projevy lásky. Jednou si performerka, oblečená jen do kalhotek, hraje na veselého zajíčka, zastrkává si mrkve do svého posledního kousku oblečení a na tělo si píše vzkaz: Fuck me. Jiná se zase postříká šlehačkou…

Tak se postupně skládá dohromady příběh o šílené studentce (i když pokaždé hrané jinou herečkou), která obtěžuje ženatého profesora Gustava (ten někdy přítomen je – aby slízal šlehačku, avšak většinou ženám k potřebě není). Orientaci v ději komplikuje fakt, že se vedle tohoto příběhu klipovitě objevují další situace, které mezilidské vztahy sice popisují, ale s hlavním příběhem nesouvisejí (nebo aspoň ne zřetelně). Jednou třeba nahá performerka leží na zemi, na prsou má notebook a na něm vyťukává prosby o sako, nebo aspoň tričko. Slečna v publiku to nevydrží a hodí jí na jeviště bundu. Toto zapojení diváka je však nežádoucí. Druhá herečka konstatuje, že žádost směřovala k těm, kteří se rozhodli nepomoci… Další herečka otvírá svůj počítač a svěřuje se, že našla konečně svou lásku a byli už spolu na drinku. Pak nám ukáže fotografie svého miláčka. Je to panda.

Slovinský režisér Bojan Jablanovec se rozhodl společně se šesti herci (v Praze však vystupuje pouze herců pět) ze Slovinska, Maďarska, Polska a Dánska prozkoumat a zachytit podoby lásky. Samozřejmě jim nešlo o žádnou romantiku, ale spíše o lásku jako nástroj manipulace. Zatím to však stále vypadá, že nejvíce jsme manipulováni my, diváci, kteří jsme neustále nuceni sledovat dívky, jak se střídavě svlékají a není zcela jasné proč. Kdyby mezi nimi byl alespoň jeden pohledný muž…

Možná máme překročit hranici studu a přijmout jejich nahotu jako něco zcela přirozeného. Jenomže to by některé herečky u toho nesměly vypadat tak nešťastně a stydlivě. A svlékání by muselo mít ještě alespoň jeden další význam. Jediný, který mě ještě napadá, je provokace. Chudáci herci, kteří se musejí na jevišti obnažovat na příkazy režiséra.

V samém závěru přicházejí oblečené dívky a sdělují nám, že terapie je u konce. Tak jsme se vyléčili… Z lásky? Možná jsme byli na skupinové terapii, kde nám jedna z vyléčených pacientek popsala příběh sebe – mladé studentky, která si nedokázala přiznat, že její láska – profesor Gustav, je šťastně ženatý a nestojí o ni. Skončila na psychiatrii. Vyléčila se a zamilovala do pandy. No, hezký příběh. Zarámovaný terapií a občas přerušený jiným: žena, která nás žádá o tričko, nebo nás prosí, abychom ji vysvobodili z pout. A dalším: herec, který se snaží ulovit divačku.

Pořád nevím, co si z představení vzít. O lásce to tak úplně není. Snad o tom, kde začíná a kde nenávratně končí. Nebo spíše je to o tělesné přitažlivosti, osobní svobodě, tvůrčí svobodě. O svlékající se svobodě? Dámy se na rozloučenou – pochopitelně – zase svléknou. Na tělo si nakreslí puntíky a vyzvou diváky, ať se jich přijdou na ta místa dotknout… Zbytek si máme přečíst v manuálu na jejich noteboocích. Nastává poněkud trapná situace: nevíme, zda máme tleskat, pískat, odejít. Nebo se jít dotýkat.

Via Negativa: Casablanca Therapy. Režie Bojan Jablanovec, scénář kolektiv, produkce Nová síť. Světová premiéra 6. května 2010 v Budapešti. Česká premiéra 18. května 2010 v Divadle Alfred ve dvoře v Praze.