Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zrození, život, smrt

    DUP39, tedy podzemní sály a zákoutí bývalého Domu uměleckého průmyslu na Národní třídě, spravuje od začátku sezony Divadlo X10. Dvoupatrový prostor s obnaženými stěnami, obrovskou hloubkou a šířkou není lehké rozžít. Navíc divadlem, jelikož akustika je zde mizerná.

    Iáson (David Prachař) bude večeřet… FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Což neznamená, že to není možné. Koncem ledna to znamenitě předvedlo známé trio Nebeský, Trmíková, Prachař (méně známé asi je, že se spolek, jenž existuje osmým rokem, nazývá Jedl). Jejich inscenace Médeia tematicky i formálně navazuje na předchozí projekty (z poslední doby jmenujme aspoň Orfea a Dvojí domov / Z Čepa). Nechybí tedy živá malba a hudba zaplňující prostor a především střet ženského a mužského světa.

    Logicky zde máme Iásona a Médeiu, které ztvárňují David Prachař a Lucie Trmíková. Režisér Jan Nebeský ovšem vytvořil syntetický umělecký tvar, a tak jsou ve druhém plánu na jevišti – v hracím prostoru mezi sloupy – ještě dva výtvarní umělci Margita Titlová Ylovsky a Igor Korpaczewski. Ona vytváří sochu z hlíny, její práce je snímána termovizní kamerou a přenášena na zadní stěnu (což opět přináší napětí, jelikož se musíte ptát, zda je oním dílem výsledek – na premiéře plastika vzdáleně připomínala hlavu Medúzy –, nebo právě proces, obrazy, které diváci viděli během její tvorby). On maluje obraz, jenž začíná jako výjev zamilovaného páru a stále více je zaplňován černou barvou až k totální temnotě. Stejně jako vztah Iásona a Médeie. Pátým performerem je Jan Šikl, který vytváří živý hudební doprovod. I když v tomto případě je označení doprovod příliš zjednodušující, Šikl je další postavou, jeho protějškem jsou všemožné hudební nástroje. S jejich pomocí udává rytmus, ilustruje, navozuje atmosféru, zpřítomňuje i zavádí diváky do doby dávné.

    Na začátku představení jsou diváci Trmíkovou a Prachařem poučeni o mytologii. Snaží se vysvětlit především pozadí příběhu a jeho symboliku. (Používají mikroporty, které jsou někdy rušivé a nepříjemné, ale lze je obhájit třeba jako „zcizující“ záměr.) Poté jsou diváci vpraveni do dnešního obýváku Médeie a Iásona. A je to drásavé, co se nad každodenním a odporně profánním rituálem – společnou večeří – odehrává. Prachařův Iáson se otráveně vyvaluje na sedačce a mezi řečí jí párky s kečupem. S obrovskou silou, symbolikou a ironií je ukázán vztah, který je u konce. Jemu už na ní nezáleží, chce mít klid. Ona ho však neustále mučí výčitkami a vzpomínkami, nechce ho tak snadno propustit. Napadne vás, že jste už několik divadelních manželství v podání Trmíkové a Prachaře viděli. Tohle je ale nejbolestivější, oba jsou těžce vinni, možná dokonce hodni zatracení, ale pořád jim ještě rozumíte.

    Na okamžik zhroucená Médeia (Lucie Trmíková) a muzikant (Jan Šikl) se svými nástroji FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Patologická je scéna, v níž Médeia netrýzní svého chotě pouze slovy, ale činí tak i fyzicky – dlouhou jehlou mu propíchává puchýře (nebo třeba ochabující svaly), tedy balonky, které má umístěné pod síťkou na svých končetinách. Je jasné, že po tom všem může následovat jen jediné – pomsta nejhrůznější. A ta je doslova sladká. V nádobě na cukrovou vatu Médeia „uvařila“ mstu – lákadlo pro syny, kteří musí pro hříchy svého otce zemřít. Láska a život procházejí žaludkem, chce se poznamenat.

    Scénář propojuje úryvky ze Senecy, Anouilhe, Christy Wolfové, Ingeborg Bachmannové, Oscara Wildea, Vojtěcha Nebeského a Lucie Trmíkové. I v této rovině se slučuje minulost se současností a snad i budoucností v jeden celek. Lamentace střídá poezie. Podle toho, z jaké předlohy je část textu použita. Ukazuje se tak, že nic není černobílé, i když protikladnost mužského a ženského principu je podstatou všeho.

    Jan Nebeský, Lucie Trmíková, David Prachař: Médeia. Režie a scéna Jan Nebeský, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Jan Šikl, výtvarná spolupráce Igor Korpaczewski a Margita Titlová. Premiéra 24. ledna 2017 v prostoru DUP39, Praha.


    Komentáře k článku: Zrození, život, smrt

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,