Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Neadekvátní inscenace pro adekvátní dobu

    Inscenace Lukáše Brutovského Iokasté, uváděná v Komedii, na základě režisérova stejnojmenného dramatického textu představuje antický mýtus coby základ evropské civilizace a zdůrazňuje, že byl vždy – byť třeba o ženách – vyprávěný muži mužům. Konkrétně jde o oidipovský mýtus, respektive cyklus mýtů o rodu Labdakovců, neboť sahá až ke smrti Chrýsippa a pokračuje po Oidipově smrti až k válce Polyneika proti Eteoklovi. V podání Brutovského je ovšem mísený se současnou realitou a aktuálními narážkami. Zatímco Dionýsos roznáší ve fitness centru iontové nápoje, na kongresu k rozřešení hádanky Sfinx zasedá Oidipus s Trumpem, Putinem, slovenským politikem Borisem Kollárem nebo bývalým kickboxerem Andrewem Tatem, tedy veřejně známými osobnostmi proslulými mimo jiné svými sexistickými, případně mizogynními výroky. Zbědované město v karanténě přitom nápadně připomíná covidovou pandemii, válka o Théby válku na Ukrajině, sucho klimatickou krizi.

    Pozorujeme mužské dějiny, jichž je Iokasté spíše příležitostnou ironickou glosátorkou než aktivní hrdinkou (na snímku zleva Petr Konáš a Jana Oľhová) FOTO BRAŇO KONEČNÝ

    Brutovskému se básnickým textem poměrně nenásilně sugestivně daří vzbuzovat pocit neblahého déjà vu – to všechno jako by se už někdy stalo. V této inscenaci ale do známého běhu (mytických) dějin přichází zvrat. (Pozor, následující tři věty obsahují spoiler nutný k dešifrování problému.) Královna Iokasté se neoběsí po zveřejnění pravdy o svém synu-manželu Oidipovi (toho si mezitím odvezl Freud na psychoanalýzu) a neprobodne se ani nad těly mrtvých synů na konci války. Namísto toho vytrvá do samotného konce a zapíchne pomyslný metaforický příběh vyprávěný muži. A vyzývá, pojďme nyní vyprávět nový příběh, společně, rovnocenně.

    Problém je následující. Divadlo inscenaci – zdůrazňuji s názvem Iokasté – prezentuje jako feministickou odplatu na antickém mýtu. Ve skutečnosti však Iokasté představuje spíš hříčku o toxické maskulinitě. V Brutovského textu je tento soubor vlastností věrně zachycen a dekonstruován na jednotlivé části, které vyjevují jeho směšnost. Pro ty, kdo smýšlejí stejně jako inscenátoři, může být inscenace zábavným odlehčením současných diskusí, skýtajícím mnoho intertextuálních narážek a skrytých vtípků – například prostý výklad důvodu, proč nikdo nemůže rozluštit hádanku Sfinx: žádný muž totiž ve skutečnosti neposlouchá, co Sfinx říká, všichni jí po celou dobu prostě jen čumí na prsa.

    Kde se ale v takovém tvaru ztrácí Iokasté? Její perspektiva mýtu se nám neotevře; co ona prožívá, zůstává nepřístupno. Netuší náhodou, když si bere Oidipa, že je jejím synem, a nepodvoluje se tlaku společnosti? Jaká je její tragédie? O antické hrdince se nedozvídáme nic, místo toho je většina prostoru věnována mužským postavám a jejich reakcím – ve fitness centru, na kongresu, cestou do Théb… Po celou dobu pozorujeme mužské dějiny, jichž je Iokasté spíše příležitostnou ironickou glosátorkou než aktivní hrdinkou. Inscenace tak vlastně upozaděním Iokasté dále reprodukuje patriarchální diskurz, který se snaží zabít.

    Z inscenace navíc nevysvítává závažnost problému. Jako by skutečný útlak a reálné problémy plynoucí z tisíciletí panujícího patriarchálního diskurzu a genderové nespravedlnosti, jakým je především násilí páchané na ženách, neexistovaly. Skutečně by v tomto světě mohla Iokasté na konci ve spíše pohádkovém než mytickém duchu podat mužskému protějšku ruku poté, co mu legračně zazipovala obličej v kapuce mikči s úsměvem říkajícím „ti naši chlapi jsou joudové, ale my jim to odpustíme“? A není ještě k tomu taková pozice elitářská a omezená? Opravdu lze ze všeho obvinit muže? Není problematické nastavení celé společnosti, jež ženy svým chováním taktéž udržují – pomlouváním ostatních (mladších) žen, vytýkáním chyb sobě samé namísto ohrazení se a vůbec prostřednictvím požadavků v duchu „ochraňuj mě, vysvětluj mi“, které na muže vznášejí?

    Takové perspektivy nabídla k zajímavému srovnání inscenace Like Lovers Do (Memoiren der Medusa) režisérky Pinar Karabulut, na kterou bylo shodou okolností týden po premiéře Iokasté možné vycestovat spolu s Pražským divadelním festivalem německého jazyka do mnichovských Kammerspiele. Dramatička Sivan Ben Yishai v textu taktéž vychází z antického mýtu – o Meduse znásilněné Poseidonem a potrestané Athénou. V jejím podání je tatáž problematika nahlédnuta mnohem vrstevnatěji a realističtěji, a také konec svým vyzněním pak logicky nemůže být tak jednoduchý. U Karabulut je nutné za krvavých obětí cestovat proti času až k buněčným počátkům a stvořit novou civilizaci.

    Scénografie Iokasté je funkční a vkusná, projekce řeckých písmen na bílou šikmou rampu vytváří proměnlivé stíny a tvář Iokasté je tak často příznačně ukryta ve tmě. Kostýmy mají podobu stříbrných teplákových souprav, jejichž hladký povrch hercům na rampě podkluzuje. Rytmizovanými pohybovými pasážemi herecký projev dobře dynamizoval choreograf Martin Talaga. Vynikajícím charismatickým projevem oplývá v roli Iokasté hostující Jana Oľhová, jejíž decentní ironická dikce je odměřována v přesných dávkách. Velmi zdatně jí sekunduje Petr Konáš v roli jakéhosi snaživého drsného představitele mužského světa. Navzdory zmíněným kvalitám se přesto nemohu ubránit pocitu, že jde v kontextu vytyčených ambicí a závažnosti problému o neadekvátní inscenaci, která problematiku idealizuje a banalizuje.

    Dvě řady za mnou seděl na premiéře Jan Hřebejk. Po svém nedávném propadáku v podobě seriálu Pozadí událostí se zřejmě přišel inspirovat, jak se dělá feministické umění. Nedokážu posoudit, co si z Brutovského Iokasté mohl odnést. Jeho reakce při děkovačce působily velmi odměřeně. Nicméně jen tak dál, příště by mohl zajet i do Kammerspiele.

    Městská divadla pražská (Komedie) a Slovenské komorní divadlo Martin – Lukáš Brutovský: Iokasté. Režie Lukáš Brutovský, dramaturgie Miro Dacho, scéna Pavel Borák, kostýmy Zuzana Hudáková, výtvarná spolupráce Michaela Poliaková, objekt na scéně Juraj Poliak, videoprojekce Matouš Ondra, choreografie Martin Talaga. Česká premiéra 5. listopadu 2022.


    Komentáře k článku: Neadekvátní inscenace pro adekvátní dobu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,