Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Návod na přežití aneb Jak se naučit žít se slepotou a Alzheimerem

    Vršovické divadlo MANA uvedlo coby pátou premiéru letošní sezony tragikomedii amerického dramatika Maya Simona Návod na přežití. Hra měla českou premiéru před šestnácti lety v Rokoku v režii Jiřího Antonína Trnky. Městským divadlům pražským tehdy šéfoval Ondřej Zajíc, jenž nyní převzal režijní štafetu a spolu se dvěma legendami českého divadelnictví Danielou Kolářovou a Lenkou Termerovou nastudoval titul, jenž by měl být podle slov autora oslavou nadějeplného pohledu na stáří.

    Přes rozdílnost povah se obě ženy sblíží a prožívají spolu více či méně humorné situace, které jim životy s hendikepem přinášejí. Foto: archiv divadla

    Příběh o dvou starých ženách Netty a Shprintzy, jež jsou sužovány nejrůznějšími chorobami, disponuje především dvěma výraznými party pro dvě zralé herečky, v nichž mohou zúročit své životní i herecké zkušenosti. To se podařilo ve zmiňované verzi z roku 2006 s Květou Fialovou a Janou Drbohlavovou, kdy vznikla inscenace plná životního nadhledu, vypovídající především o odhodlání postavit se boji se stářím čelem.

    Ve Vršovickém divadla MANA se tvůrci vydali trochu odlišným směrem, inscenace je pesimističtější. Osmdesátnice Netty, mající problémy se zrakem, o který postupně zcela přichází, je v podání Kolářové především ironickou glosátorkou dění. Dokáže být trefně jízlivá, uštěpačná, ale i empatická. Přestože se snaží udržovat si patřičný nadhled a nestravovat se tíživou zdravotní situací, bojovnost se v ní zcela logicky sváří se strachem ze života ve slepotě. Její přítelkyně Shprintzy pro změnu bojuje s Alzheimerovou chorobou, ale i přes náročnou situaci, v níž se právě ocitá, si ve ztvárnění Lenky Termerové uchovává pozitivní životní naladění.

    V momentě, kdy Shprintzy musí být umístěna do ústavu, dostává Lenka Termerová velký prostor k rozehrání jejího tíživého duševního stavu. Foto: archiv divadla

    Přes rozdílnost povah se obě ženy sblíží a prožívají spolu více či méně humorné situace, které jim životy s hendikepem přinášejí. Kouzelná je například scéna s vyplňováním šeku, kdy Kolářová s umem sobě vlastním jen tak mimochodem pronáší glosu, že už musí být na jeho vyplnění dvě.

    Po rodinné tragédii se nemoc Shprintzy začne zhoršovat a Netty řeší, jak se k nové situaci postavit. Na jednu stranu by kamarádce ráda pomohla a nabídla jí přestěhování k sobě domů, což by zároveň kvůli slepotě usnadnilo život i jí, na druhou stranu nechce přijít o své pohodlí. Škoda, že tuto tragikomickou situaci, v níž Netty rozvažuje, co by pro ni i kamarádku bylo asi nejlepší, režie více nerozpracovala. Skýtá totiž značné množství výkladů, které by jevišti jistě slušely.

    V momentě, kdy Shprintzy musí být umístěna do ústavu, dostává Lenka Termerová velký prostor k rozehrání jejího tíživého duševního stavu. Za pomoci režiséra se herečce podařilo vystavět oblouk postupného osobnostního chátrání, přičemž závěrečná scéna, při níž Shprintzy už není schopna pořádně vnímat realitu, je vystavěna citlivě, aniž by hrála na lacinou strunu emočního vydírání. Pak ovšem přichází závěrečný výstup s obligátním tanečkem vídaným v mnohých bulvárních komediích, který bohužel vyznění inscenace oslabuje.

    Zajícovo nastudování strádá i v dalších ohledech. Interakce mezi herečkami jsou mnohdy pramálo kontaktní, zvláště při slovních přestřelkách; snad je to jen otázka repríz, než si Kolářová s Termerovou postavy více osahají a ještě více přiblíží svému naturelu. Zásadnější problém ovšem spatřuji v temporytmu inscenace, kvůli kterému spousta i dobře rozvržených situací vyzněla do ztracena.

    Diskutabilní je použití písní českých interpretů v inscenaci s reáliemi odkazujícími na Ameriku. Ne nepodstatný je též fakt, že na premiéře bylo zejména Daniele Kolářové často hůře rozumět, což může být u inscenace určené především dříve narozenému publiku značný problém. Podobný nešvar, kdy tvůrci nekladou důraz na jevištní mluvu, se bohužel v pražských divadlech množí. Například v Činoherním klubu by o tom mohli vyprávět.

    Vršovické divadlo MANA, Praha – Mayo Simon: Návod na přežití. Překlad Pavel Dominik, režie Ondřej Zajíc, dramaturgie Věra Mašková, výprava Michal Syrový. Premiéra 27. dubna 2022.


    Komentáře k článku: Návod na přežití aneb Jak se naučit žít se slepotou a Alzheimerem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,